Na Oscarech je většinou docela nuda, letos se ale o pořádný cirkus stará Emilia Pérez, jež konečně vstupuje i do českých kin. Muzikál francouzského režiséra Jacquese Audiarda sleduje příběh šéfa mexického kartelu, který se rozhodne dokončit svou zatím utajovanou tranzici a žít dál jako žena, jež se pokouší odčinit své někdejší hříchy. Dovolí jí ale minulost i její podstata žít nový život?
S omluvou mexickému národu
Při pohledu na seznam filmových cen byste mohli dojít k závěru, že tu máme jasné filmové veledílo. Peréz triumfuje všude od Cannes, přes Ceny BAFTA až po nominace na Oscary. To však jen přes tristní hodnocení většiny diváctva i kritiky. Proč se vztekají konzervativci, asi není třeba vysvětlovat, překvapivě ještě víc však snímek nenávidí většina progresivců.
Audiardovi je z jejich strany vytýkáno, že nenabízí dobrou reprezentaci a trans motiv pouze zasazuje do příběhu o vnitřní a vnější transformaci. Titulní postavě nenahlíží do duše, jen ji sleduje zvenčí prostřednictvím vedlejší postavy s tváří Zoe Saldany. A přemítá mimo jiné, jestli jí vůbec můžeme její tranzici věřit. Tím nepříjemně evokuje transfobní diskuse na internetu, které zpochybňují identitu trans osob z pozice nenávisti a odmítnutí.
Peréz navíc vedla život agresivního toxického muže a vypadá to, že se mu snaží uniknout do polohy citlivé ženy. Nevyhnutelně tu pak splývá, nakolik individuální vlastnosti postavy symbolizují širší stereotypy o genderu.
A pak je tu rovina vně filmu, kdy francouzský režisér, který neumí španělsky a příliš nezná mexickou kulturu, točí v Evropě s převážně španělským ansámblem film, v němž Mexiko nevypadá dvakrát dobře. V kontextu příběhu se jedná o poněkud romantizovanou (a ne v dobrém) zemi, kde se „žije divočeji“. Asi nepřekvapí, že Mexiko Audiarda prakticky jednohlasně odsoudilo.
Netweetuj, netweetuj, nebo se z toho zblázníš!
Už v tento moment byl film mohutně kritizován, stále však trvaly jeho oscarové šance. Filmové ceny operují podle vlastní logiky ne vždy odpovídající veřejnému mínění. Pak ale přišla poslední rána z milosti v podobě starých tweetů hlavní herečky Karly Sofíy Gascón, jež se v průběhu let nenávistně vyjadřovala k muslimům, kteří podle jejich nesmyslných výroků ohrožovali Španělsko.
Právě na čistotě Gascón a toho, co její případné ocenění reprezentuje, přitom stála velká část mohutné oscarové kampaně Netflixu. I přes to, že herečka rychle smazala twitterový účet a omluvila se, ji streamovací gigant rychle odstřihl od rozpočtu na cestu do Los Angeles. Distancoval se od ní i Audiard. Protože Gascón není hvězda se stamiliony na kontě (za Peréz si prý připsala nějakých 100 tisíc Eur), nemá nyní šanci se oscarové sezóny aktivně účastnit. Šance snímku na vítězství v hlavních kategoriích padají ke dnu, byť sošky za mezinárodní film, píseň a herečku ve vedlejší roli (pro Saldanu) jsou pořád ještě ve hře.
Očekávat nejhorší
Oscarové prospekty jsou ale méně důležité než zjevně problematický vztah publika a tohoto snímku. Peréz se nachází v nešťastné pozici, kdy svým námětem láká v první řadě progresivní publikum kladoucí nároky na dobrou reprezentaci, které ale snímek není připraven splnit. Jednoznačně cítíme základní empatii k trans ženě, nejde však o příběh, který by realistickým způsobem zobrazoval její zkušenost s tranzicí, nebo i představoval typické problémy, jimž trans lidé čelí. Je ale třeba si uvědomit, že jakkoliv je tato kritika užitečná a důležitá, není začátkem a koncem toho, proč filmy existují.
Youtuberka zaměřující se na hodnocení reprezentace trans osob v popkultuře Jesie Gender například publikovala dvou a půl hodiny dlouhou videoesej, jež detailně vysvětluje zajímavé a podnětné otázky, které Pérez pokládá, a všímá si potenciálu k hlubšímu zamyšlení. U každého jednoho bodu však přesto dochází k závěru, že Audiardovy motivace musely být špatné. Že když něco nahlas nevyřkne, musí to být proto, že to neví. Když něco pronese postava jako svůj názor, znamená to, že ho sdílí i tvůrce. Když se má rozhodnout, jestli číst motiv symbolicky, nebo doslovně, volí skoro vždy tu možnost, která vede k negativnímu vyznění.
Jistě se daří poukázat na řadu slepých míst, neochota k jakékoliv vstřícnosti napříč spektrem je však zarážející. Neměli bychom doufat právě v to, že se o téma bude zajímat i tvůrce jako Audiard? Stárnoucí filmař by mohl velkopansky předstírat, že queer témata neexistují a točit navždy o zádumčivých francouzských cis mužích, kteří se trápí nad svými o dvacet let mladšími partnerkami. Nikomu by to nepřišlo divné. Není lepší, když přistoupí k této látce se zájmem ji organicky včlenit do své filmografie? Můžeme jít opět negativní cestou a považovat to za násilné přivlastnění cizího tématu. Dává ale režisér najevo aroganci, nebo naopak zranitelnost a ochotu hledat něco nového?
Občas to stačí “myslet dobře”
Samozřejmě, že kdyby rozdával rozhovory o tom, že svůj film natočil, protože nenávidí trans lidi nebo Mexiko, bylo by to něco jiného. To se ale rozhodně neděje. Jak Audiardovo vystupování, tak především samotný snímek rozhodně neodpovídají tomu, že by tvůrce cítil nějaký odpor a film natočil jen proto, že se chtěl zavděčit porotám filmových cen. To je vskutku absurdní konspirační teorie, která nebere v potaz, že jakékoliv šance Peréz na sbírání zlatých sošek vznikly, až když hotový film zakoupil Netflix a napumpoval do jeho kampaně desítky milionů dolarů. Audiard rozhodně nemohl předpokládat, kam to jeho projekt dotáhne a kalkulovat tímto směrem.
Audiard je francouzský sedmdesátník, který se doposud nezajímal ani o trans tematiku ani o muzikálový žánr, což se nevyhnutelně projevuje na výsledku jeho práce. Znamená to, že „nemá právo“ se těmto tématům začít věnovat? Musíme si uvědomit, že tento přístup je značně limitující a nepovede k normalizaci trans tematiky v mainstreamu, ale naopak k jejímu vyčlenění do enklávy, kde se o trans lidech smí bavit jen ti, kteří tomuto tématu dlouhodobě věnují svůj veškerý čas.
Téma pak nikdy neopustí queer komunitu a specializované festivaly. Bude navždy okrajové a divné, dostupné jen lidem z komunity a držitelům titulu ze sociologie. Určitá neohrabanost Pérez, v níž se s tématem pere člověk „zvenčí“, může queer komunitě přispět mnohem víc než titul, v němž je vše správně, ale má nulový dosah. Ne nadarmo se říká, že společenské téma je relevantní ve chvíli, kdy se objeví v lokální telenovele. Může to vést ke kritice a diskuzi, proč je ale nutné ji vést z pozice absolutního odsudku díla a jeho tvůrců?
Poněkud jsme se tu vzdálili tomu, jak je Pérez dobrá jako film. Jak fungují muzikálová čísla, jaké jsou herecké výkony? Rozhodně tu nemluvíme o jednoznačném díle, které by na téhle rovině mohlo uspokojit každého. Zpěv a tanec jsou záměrně nedokonalé a místy syrové, což je vždy riskantní cesta. Dávkování emocí a informací pak počítá s žánrovou stylizací, která není vždy jasně definovaná. Zároveň tu ale najdeme řadu zajímavých filmařských řešení a voleb, které nás mohou udržet ve střehu i přes poněkud nastřelenou stopáž. Nejedná se o mrtvolnou vějičku na uznání kritiků, ale živý experiment.
Smyslem tohoto textu na každý pád není zastávat se dokonalého majstrštyku, ale snad pomoct k tomu, aby se debata posunula produktivnějším směrem. Ne nutně pro nějaký vyšší cíl (otázka, jestli si snímek zaslouží, nebo nezaslouží Oscary, by měla být druhořadá), ale pro osobní zážitek. Je snadné nechat se strhnout davem, obzvlášť v době algoritmů na sociálních sítích. A Pérez je v tuto chvíli jednoznačnou obětí algoritmů, které tlačí lidi k tomu, aby se předháněli, kdo ji bude víc a lépe nenávidět. Nepovede to v důsledku k ničemu jinému než k přesvědčení mainstreamu, že je lepší se trans lidem vůbec nevěnovat. Ostatně nejtěžší následky ponese po celé té anabázi Gascón, která (jistě s vlastním přičiněním) přišla o mezinárodní kariéru dřív, než ji pořádně získala.
Emilia Pérez je právě v kinech.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © 2025 Aerofilms
