Traduje se, že když Gene Hackman začínal s herectvím a shodou okolností sdílel bydlení se zelenáčem Dustinem Hoffmanem, právě téhle dvojici přisoudili spolužáci přídomek „nejméně pravděpodobný úspěch“. Když nás nyní, o pěknou řádku desetiletí později, charismatický herec ve svých 95 letech za zatím nevyjasněných okolností opustil, můžeme s jistotou říct, že jeho spolužáci se pletli tak moc, jak jen mohli. Je pravda, že Gene vypadal od relativně brzkého věku „tátovsky“ spíš než jako hollywoodská star, to z něj ale nakonec udělalo právě takového hrdinu, jakého si doba žádala.
Gene se sice rozhodl, že bude herec, už ve svých deseti letech, neobešlo se to ale bez pár odboček. Když byl teenager, vzplála se v něm touha po dobrodružství a hrdinství, jako mnozí jiní tedy lhal o svém věku a narukoval do armády. Zde strávil čtyři loky jako operátor komunikace v Číně, která právě prožívala bouřlivou revoluci. Když byla přítomnost Američanů nadále neudržitelná, převeleli ho na Havaj a do Japonska, kde sloužil až do roku 1951.
Po propuštění se přestěhoval do New Yorku, v němž si během padesátých let vydělával, jak se dalo. Když v roce 1962 zemřela při nešťastném požáru jeho matka, o kterou se po jejím rozvodu staral, vrátil se k vlastnímu vzdělání a studoval žurnalistiku. Tou dobou už však bylo jeho srdce jinde, u herectví, jemuž se aktivně věnoval od půlky padesátých let. Jak už jsme zmínili, absolutně nikdo nevěřil tomu, že má Hackman šanci uspět, takže si prožil několik let „psychologické války s okolnostmi“, jak to později sám nazval.
Od 60. let se mu začalo dařit ve vedlejších filmových rolích, stále šlo ale o pomalý proces. Až koncem dekády ho začali brát v branži opravdu vážně, jak demonstrují oscarové nominace za vedlejší roli v Bonnie a Clydeovi (1967) a Nikdy jsem nezpíval svému otci (1970). Opravdovým zlomem a začátkem hvězdné kariéry však byla hlavní role ve Francouzské spojce, za niž si v roce 1972 odnesl Oscara za hlavní roli. Když v jednom z nejlepších kriminálních thrillerů ztvárnil antihrdinu Jimmyho Doylea, bylo mu 41 let. Trpělivost se vyplatila.
Od té doby si vybudoval pozici jednoho z nejsolidnějších amerických herců, přičemž jeho zdánlivá „normálnost“ se nakonec ukázala výhodou – mohl ztvárňovat role, do nichž by se typičtí hezouni nehodili. Jeho charisma přitom zaručovalo, že nikdy nebude nudný. Druhého Oscara si odnesl o nějaké dvě dekády později za Nesmiřitelné (1993) a mezi tím si střihl několik dalších ikonických rolí, třeba v Coppolově Rozhovoru (1974) či Beattyho Rudých (1981). Zapomenout nemůžeme ani na jeho úžasné ztvárnění Lexe Luthora v Supermanovi (1978/1980), což pro něj samozřejmě byla především komerční zakázka, i jí dal ale vše. Úžasný pozdní výkon pak předvedl v Takové zvláštní rodince (2001) Wese Andersona, kde ztvárnil narcistní hlavu traumatizované rodiny.
Gene Hackman zemřel ve věku 95 let za zatím nejasných okolností, kdy byla spolu s ním nalezena jeho zesnulá manželka a dokonce i rodinný pes. Policie událost nevyšetřuje jako násilný akt.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto: © archiv Totalfilm Media 2025
(foto č. 1 je pod licenční ochranou WBD)
