Popel odkrývá nacistický zločin i marný akt posledního vzdoru ve strašnickém krematoriu (recenze)

Španělský středoškolský učitel a amatérský historik Unai se rozhodl Antónovi pomoci vypátrat osud jeho strýce, který beze stopy zmizel během druhé světové války. Shodou náhod se mu podařilo odhalit podrobnosti o hrůzné cestě fašistických vězňů Španělů, kteří skončili v koncentračních táborech českého protektorátu. Zde měli být beze stopy zlikvidováni, díky odvaze provozovatele strašnického krematoria Františka Suchého se ale podařilo schovat jejich popel i záznamy o jejich identitě. Unai si tedy bere za cíl vypátrat co nejvíc pozůstalých a dovolit jim udělat za touhle dlouho neuzavřenou kapitolou tečku. Mezinárodní dokument Popel celou historii představuje ve vší její tíži.

Není to o nás

Vždy je zajímavé být předmětem zájmu někoho ze zahraničí – jako Češi na to nejsme zvyklí a zájem nám lichotí. Nedávno byl takovým dokumentem i Králové Šumavy irského režiséra Krise Kellyho. Bohužel často zjišťujeme, že pokud je film určen především zahraničnímu publiku, spíš než zajímavé postřehy jsme vystaveni velmi základnímu představení našich dějin. A dává to rozum – jestli se film pokouší oslovit evropské a světové publikum, musí předpokládat prakticky nulovou znalost české historie.

Popel ale vlastně není stejným případem, ve skutečnosti se ani nepokouší být o situaci v Československu. Praha je tu finální lokací kusu evropských dějin. To není v žádném ohledu míněno jako výtka, jen je třeba upozornit všechny, kteří by ke snímku přistupovali jako k možnosti seznámit se s kusem „našich“ dějin. Takovou roli film režiséra Oiera Plazy neplní. Akt vzdoru pohřebáka Františka Suchého je individuálním činem jedince vzdorujícího režimu, nikdy se ale neposuneme na rovinu, kdy bychom řešili protektorátní kontext.

Tak to je ale v pořádku, je ve všech ohledech logičtější soustředit se na úhel pohledu zajatců, jejich putování Evropou a jejich příběh. Pro ně protektorát znamenal jen jednu z mnoha zastávek, realita mimo koncentrační tábory byla nepodstatná. A jistě je v pořádku upřednostnit oběti a jejich potomky, nikoliv místo, kde došlo k jejich vraždě.

Když hrdinství není zábava

Snímek je přesto velmi metodický. Tvůrci detailně popisují každý krok likvidace i způsobu, jímž se Suchý vzepřel rozkazům. To vše doprovázejí sugestivní animace. A stejně pečlivě sleduje i moderní pátrání. Skeptik bude moct snadno namítnout, že jde o důsledek toho, jak těžké bylo zaplnit celovečerní stopáž. Opravdu musíme poslouchat, jak bere Unai do rukou telefon, vytáčí číslo a čeká, kdo ho zvedne? Vstřícnější pohled podotkne, že nám to umožňuje událost plně vstřebat a emocionálně docenit.

Ty dva přístupy nejsou nutně v protikladu. Ne každá historická událost snese na zpracování celovečerní stopáž a Popel s tím rozhodně trochu bojuje. Samotné uschování uren, jakkoliv hrdinské a riskantní, zřejmě proběhlo bez komplikací. Nepředcházely mu detailní přípravy a nenásledovaly mu dramatické konsekvence, díky nímž by šlo o vzrušující vyprávění. Stejně tak dohledávání přeživších rodin je před vším ostatním úmorná „úředničina“. Je smutná realita, že i největší hrdinství může být „nudné“. Zvlášť když jde o událost, okolo níž by bylo nevkusné stavět nějaké „atrakce“.

Ne že by neexistovala příležitost k silnějšímu či koncepčnějšímu uchopení, Plaza ale takovou cestou nejde. Jeho přístup je stylisticky konzervativní, takže nabízí standardní rozhovory s protagonisty i odborníky a doplňuje ho populárním dokumentaristickým ozvláštněním poslední doby – animací.

Spoléhá na to, že síla události a její důsledné představení budou dost nosné na to, aby to jeho snímku dalo smysl. Přinejmenším částečně mu v tom můžeme dát za pravdu. Popel rozhodně není strhující či vzrušující, jeho střídmá soustředěnost mu ale dodává kus naléhavosti a intenzity. A možná to tak má být. Vždyť celý tenhle příběh je nasáknutý určitou marností. František Suchý se odhodlal k aktu vzdoru, který ho mohl dost dobře stát život, přesto se nikdy ani nepřiblížil k tomu, aby někomu pomohl od újmy. Jako provozovatel krematoria měl na starost mrtvé a jeho odvaha nezmohla nic víc a nic míň, než se o skoro sto let později potomci zavražděných bojovníků mohli dozvědět, kde leží těla jejich předků.

Když už je pozdě

To jistě má svou cenu – zvlášť pro nábožensky založené rodiny. Zároveň se ale nedá zbavit dojmu bezmoci. Ničí život nebyl ušetřen, utrpení žádné z přímých obětí nebylo sníženo. Jenže co doopravdy zmůže jeden člověk, když stojí proti systému, jehož cílem je rozervat rodiny, izolovat své oběti na co nejodlehlejších místech a nechat je zmizet? Jako každý totalitní režim, i ten nacistický byl vědomě koncipovaný právě tak, aby jeho zločiny ztratily lidský rozměr a bylo nemožné zasáhnout i pro těch pár lidí, kteří by se k tomu odhodlali.

Známe příběhy lidí jako Oskar Schindler a Nicholas Winton, kteří zvládli zachránit větší množství životů. V obou případech se ale jednalo o muže, kteří jednali z pozice privilegia. Schindler díky prominenci v systému, Winton díky tomu, že nebyl jeho součástí. Navíc věděli, jak komunikovat s úřady a jak své transgresi dodat dojem legality. Drtivá většina lidí, i kdyby disponovali větší odvahou, nemá k něčemu takovému příležitost. Největším aktem hrdinství pro ně může být jen schovat urny poté, co je dokonáno.

Popel ve své střídmosti a soustředěnosti otevírá možnost k tomu, abychom si s událostí poradili podle svého. Těžko tedy říct, jestli to bylo explicitním cílem tvůrců, ale jejich film nám připomíná mimo jiné, že ve chvíli, kdy už se je potřeba spoléhat na zoufalé hrdinské činy odvážných jedinců, už je pozdě. Ne ve smyslu, že jde o zbytečnost, ale že naše pozornost by měla směřovat k tomu, aby se systém nikdy neocitnul v takovém stavu, že o sto let později bude středoškolský učitel rozvážet ve svém volném čase urny s předky, kteří byli desítky let nezvěstní.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © Aerofilms 2025

Popel
Ashes
Premiéra: 17. 4. 2025 Aerofilms
Dokumentární / Animovaný
Španělsko / Česko / Francie, 2025, 88 min
Režie: Oier Plaza
Scénář: Oier Plaza
Hudba: Aitor Etxebarria
Zvuk: Ivan Horák