Recenze: Za maskou francouzské komedie se v Kapelo, hraj! skrývá trefné drama o neférovosti života

Francouzský snímek Kapelo, hraj režiséra Emmanuela Courcola se octl na loňském festivalu v Cannes a připsal si diváckou cenu na festivalu San Sebastian, což jednoznačně dokládá, že před sebou nemáme jen tak ledajakou veselohru. Příběh o dvou bratrech, kteří se našli až v dospělosti a za tragických okolností, rozhodně stojí za pozornost.

V nejhorší možnou chvíli

Jako každá správná komedie, i Kapelo, hraj začíná zjištěním hlavního hrdiny, že má leukémii. Profesionální dirigent prestižního orchestru Thibaut (Benjamin Lavernhe) má ale rozhodně lepší věci na práci než umírat, urychleně chce tedy podstoupit léčbu a věnovat se dál kariéře. Jenže když jeho sestra podstoupí test pro potenciální dárcovství kostní dřeně, zjišťuje Thibaut, že nejsou pokrevní příbuzní.

Jeho matka musí s pravdou ven – je adoptovaný. Naštěstí má relativně nedaleko mladšího bratra Jimmyho (Pierre Lottin). Ten, byť nepříliš nadšeně, souhlasí s pomocí novému sourozenci v této těžké chvíli. Štěstěna je zřejmě na Thibautově straně – léčba zabírá. Jenže co teď s nečekaným příbuzným?

Jimmy vyrůstal v o poznání skromnějších podmínkách než jeho privilegovaný bratr. Shodou náhod ho osud přesto rovněž zavál k hudbě – hraje na trombón v místním amatérském orchestru. I přes absenci vydřené finesy vykazuje nezvyklý hudební sluch a přirozený talent. Fascinovaný Thibaut je tedy ochotný začít třetiřadému uskupení asistovat. Předně chce popostrčit bratra k tomu, aby sám převzal pozici dirigenta.

Prý komedie…

Kapelo, hraj směřuje v základním obrysu zhruba takovou cestou, jakou vzhledem k výše popsanému námětu očekáváte. Dva muži s odlišnou životní zkušeností se snaží pochopit výhody a nedostatky svého dosavadního přístupu k životu. Thibaut se naučí doceňovat svět takový, jaký je, a Jimmy naopak uzná hodnotu ambicí a snahy to někam dosáhnout.

Zážitku prospívá hlavě civilní a citlivé pojetí. Mezi žánry snímku je na prvním místě uváděna komedie, snad protože to může pomoct marketingu. Sluší se ale říct, že tu rozhodně nemůžete očekávat třeskutou zábavu. Cílem filmařů není budovat zábavné situace a příběh tu není záminkou k vyprávění vtipů na téma střet snoba s buranem či elitáře se selským rozumem. Ve filmu je pár uvolněných okamžiků – ve chvílích, kdy cítí uvolnění hrdinové. Jinak se však jedná spíš o drama, v němž tvůrci důsledně zkoumají střet dvou plnohodnotných lidí.

Oba sourozenci jsou jistě archetypy a slouží k reprezentaci různých hodnot, nejsou ale karikaturami. Stačí si vzít jeden ze stěžejních okamžiků snímku. Jimmy chce svého bratra překvapit a anonymně se účastní konkurzu na pozici v jeho orchestru. Okamžitě zjišťuje, že na takové povýšení přes svůj syrový talent zdaleka nemá. Coby zaměstnanec jídelny a samouk nemůže v nejmenším konkurovat studentům konzervatoře, kteří nedělají nic jiného, než že patnáct hodin denně trénují.

Kdyby byla prioritou tvůrců komedie, mohlo by jít o vtipný okamžik určený k shození naivní postavy. Zde cítíme spíš bolest obou postav. Také jsme vedeni k tomu, abychom přemýšleli o nerovnosti a neférovosti jejich postavení. Jimmy si bláhově myslel, že by mohl být svému bratru rovný, Tribauta však nikdy ani nenapadlo, že by jeho nově nalezený sourozenec měl na víc než na to být hlavou amatérského uskupení. Takový je vrchol jeho potenciálu.

Žádná snadná řešení

Pro Tribauta je celá anabáze cestou za osobním sebenaplněním. Ze světa „tam dole“ si může vzít tolik, kolik je pro něj osobně užitečné a příjemné. Je turistou v pro něj vzrušujícím a exotickém prostředí. Může se dojímat nad bezprostředností a upřímností „lůzy“, aby se nakonec vrátil do svého apartmánu a zabalil kufry před výletem na luxusní jachtu jednoho ze svých přátel. Není „zlý“ nebo „arogantní“ – jeho chování a perspektiva dokonale odpovídají jeho postavení

Jimmyho náhlý vhled do elitního prostředí svého bratra s sebou oproti tomu nese kus krutosti a tísně – nemá možnost stejné sociální mobility a zažije jen tolik, kolik mu Tribaut dovolí. Nezbývá než si připustit, že teď, v třetí dekádě života, tenhle náskok nikdy nedohoní.

Situace je tím ostřejší, že se Jimmy dostává do problémů v práci, když pašuje jídlo místním stávkujícím továrním dělníkům. Že má nově hlavu v oblacích, jeho život ještě víc komplikuje. Třídní konflikt celého příběhu se tak ještě podtrhává. Pro snímky podobného ražení, tím spíš komedie, je většinou nosným motivem výhradně individuální seberealizace. Z hrdinů se na konci stanou lepší lidé, začnou na sebe být navzájem hodnější, a tím to končí. Schopnost Emmanuela Courcola zasadit tento klasický rámec do širšího kontextu je asi nejzajímavějším aspektem filmu.

V posledním aktu očekáváme řešení a smíření. A Tribaut skutečně přichází s plánem, jak své postavení a zájem místních o hudbu zužitkovat ve prospěch pracujících. Chce uspořádat koncert v zavřené dílně a strhnout tak pozornost médií na stávkaře. Jenže tak jednoduché to není a vše nakonec dopadá jinak, než bratři doufali.

Kapelo, hraj má tedy blíž k rodinnému dramatu, které se nebojí tíživých okamžiků, než k tomu, co bychom si obvykle spojili s pojmem „francouzská komedie“. Jako takový je ale snímek dost povedený, nabízející až nečekanou hloubku. Nejedná se přímo o tvrdé sociální drama, které by nekompromisně tnulo do živého – tak daleko tvůrci nezacházejí, což je možná škoda. Rozhodně tu ale máme podnětný snímek.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025

Kapelo, hraj
En fanfare
Komedie / Drama
Francie, 2024, 103 min
Česká premiéra: 15. 5. 2025, Aerofilms
Režie: Emmanuel Courcol
Scénář: Emmanuel Courcol, Irène Muscari, Oriane Bonduel
Kamera: Maxence Lemonnier
Hudba: Michel Petrossian
Hrají: Benjamin Lavernhe, Pierre Lottin, Ludmila Mikaël, Jacques Bonnaffé, Sarah Suco, Olivier Brabant, Anne-Sophie Lapix, Anne Loiret, Yvon Martin, Charlie Nelson
Produkce: Marc Bordure, Robert Guédiguian
Střih: Guerric Catala
Zvuk: Niels Barletta, Pascal Armant, Sandy Notarianni
Masky: Charlotte Lequeux