Baron Prášil, kterého v digitálně restaurované podobě aktuálně uvádí Anifilm, vznikl zhruba uprostřed výjimečné kariéry Karla Zemana, asi nejdůležitějšího a nejvlivnějšího českého filmaře – tedy připustíme-li si, že Formana většina světa považuje za amerického režiséra s východními kořeny. Jde o nezkrotnou a nápaditou jízdu, která díky svému absurdnímu námětu rozvazuje tvůrcům ruce a které je stále stejně snadné propadat.
Kde se tady berete?
Baron Prášil byl dokončen v roce 1961, na premiéru si ale rok počkal, aby si ji mohl odbýt na prestižním festivalu v Locarnu. Tou dobou už, hlavně díky Cestě do Pravěku, svět věděl, že má co do činění s nezvyklým talentem. Zásadní rozdíl to spočívá v tom, že výprava party kluků do světa veleplazů se pokoušela o to, co bychom dnes nazvali „fotorealismus“, tedy filmové efekty napodobující realitu. Baron Prášil by se osobně urazil, kdybyste na něj uvalili podobně přízemní limitaci.
Na začátku snímku sledujeme kosmonauta, který kráčí po povrchu Měsíce. Tou dobou chybělo ještě nějakých osm let do přistání Apolla 11, jednalo se tedy stále o sci-fi, byť v tu chvíli již považovanou za nevyhnutelnost. Zde se hrdinný Toník (Rudolf Jelínek) k vlastnímu šoku setkává s postavami naší kultury spojenými nedílně s cestami na Měsíc – s Cyranem z Bergeraku, trojicí astronautů z románů Juliuse Vernea, ale především s baronem Prášilem v podání šarmantního Miloše Kopeckého.
Toník je tak vyvedený z míry, že není schopný slova, což jen podtrhává přesvědčení skupinky bizarních figurek, že je původním obyvatelem Měsíce. Než stihne cokoli vysvětlit, napadne Prášila rozkošná kratochvíle: Nového mimozemského přítele vezme na exkurzi na Zemi. Nabírá ho tedy do svého kočáru taženého pegasy a vyráží na cestu. Nepřistává však na Zemi 60. let, ale ve světě fantaskního 18. století, kde je každá z jeho notorických historek pravdivá.
Přistávají v Turecku (respektive v takovém Turecku, jaké by si ho představoval nepříliš vzdělaný šlechtic), protože země půlměsíce musí být podle baronova mínění pro domnělého Měsíčňana dobrá na aklimatizaci. Jako skoro první skutek zde však dvojice cestovatelů zachrání unesenou princeznu, jejich příjemná prohlídka se tedy mění v poněkud hektický a šílený útěk. Zdaleka nejšílenější však je, že princezna Bianka (Jana Brejchová) sice k baronovi a jeho úžasné všehoschopnosti cítí zasloužený respekt, láskou však propadá Toníkovi. Z dosavadních souputníků se stávají (bez Toníkova vědomí) rivalové.
Padouch, nebo hrdina?
Barona Prášila lze číst na dvou základních rovinách. Ta první nabízí střet protichůdných hodnot, jež se v době produkce střetávaly. Fantazie a logiky. Imaginace a vědy. Obecně pak minulosti a budoucnosti. Karel Zeman, sledující v té době americko-sovětský boj o dobývání vesmíru, cítí, že žije v poslední okamžik dějin, kdy může baron Prášil zvítězit nad útlakem přírodních zákonů. Nakonec tedy svůj film od jejich přízemnosti oprošťuje, a to podle baronova vlastního kréda: Když už fantazie, tak ať stojí za to!
Film následuje absurdní logiku baronových historek, neklade jim sebemenší kritický odpor. Audiovizuál, inspirovaný ikonickými ilustracemi francouzského rytce Gustava Dorého, sice jednoznačně evokuje svět mimo realitu, nicméně nejde zpochybnit, že v tomto světě je baron právě tím, za koho se vydává. Tedy mužem, který létá na dělových koulích, cestuje vesmírem ve svém kočáru a u nohou mu klečí každá šlechtička, kterou potká… s výjimkou jediné.
Druhé čtení už umožňuje dívat se na barona kritičtěji. Kdybychom chtěli být moderní a provokativní, řekneme, že tu Zeman nabízí kritiku toxické maskulinity, ale tak se tomu tehdy samozřejmě neříkalo. Řečeno lidověji se nacházíme uvnitř hlavy chvástavého a staromilsky sebestředného klauna, který se snaží sám sebe přesvědčit o vlastní úžasnosti, přestože má princezna Bianka oči jen pro Toníka.
Baron nakonec dochází k tomu, že tomu tak je proto, že kosmonaut je na rozdíl od něj mužem budoucnosti, mužem s talentem, který bude možné uplatňovat i v novém světě. S vítězstvím svého soka se rytířsky smiřuje. Dost možná ale prohrál spíš proto, že Toník není z reality vytržený chvástal, pro nějž by princezna znamenala jen další trofej. Jako publikum si nemusíme vybrat jeden nebo druhý výklad, platit mohou oba naráz.
Víc než pěkné na pohled
Na Barona Prášila se dnes díváme nejčastěji pro jeho úžasné technické zpracování a okouzlující výtvarnou stránku. Vzhledem k smrtelnému tempu epizod, které drží pohromadě jen na základě pochybné autority svého vypravěče, není vždy snadné se v každém okamžiku filmu zorientovat, což může vést k určitému zmatku.
U moderních reflexí snímku si jde snadno všimnout názoru, že příběh je postavený na hlavu a nepřehledný, lepší je tedy vypnout, sledovat obrazy a pobavit se u občasného žertu. Za takový přístup se rozhodně nemůžeme postavit – nesmyslnost, absurdita a skoro surreálná neuchopitelnost tu mají svou roli. Snímek neslouží jen své formě a tvrdit to by bylo velkou neúctou vůči Zemanovi a jeho snaze. Je pravda, že Baron Prášil je jeho nejdivočejší film, který příliš nebere ohledy na plynulé a konzistentní vyprávění. Ale jak jinak by mohlo být pojaté vyprávění s tímto protagonistou? A jak by mohlo vyprávění o střetu fantazie a logiky dávat dokonalý smysl?
Herecky patří film samozřejmě Miloši Kopeckému, jehož nekompromisní donchuán je stejnou měrou šarmantní jako iritující. V reálném světě by byl člověk tak posedlý vlastní dokonalostí na ránu, zde mu ale vlastně přejeme, aby ho jeho fantazie nikdy nezklamala a aby nikdy nikdo neshodil jeho domek z karet. Jeho závěrečné usmíření s Toníkem a přijmutí konce své éry je nezapomenutelně dojemné. Rudolf Jelínek tu vytáhl kratší sirku – Toník je programově inteligentní krasavec, který ale nemá baronův šarm, což ho automaticky staví do pozadí. Jana Brejchová si i přes omezený prostor ukradla pár hlášek, stejně jako Jan Werich či Rudolf Hrušínský ve vedlejších rolích.
Je pochopitelné, že kdo dnes vyráží na Zemanův vrcholný počin, činí tak především pro jeho audiovizuální podobu. Není ale na místě přehlížet, jak svérázně a přesvědčivě tu snímek podává svědectví o své zlomové době, kdy se zdálo, že logika zasazuje poslední ránu fantazii, což s sebou nese klady a zápory, nad nimiž snímek přemítá. Zeman nakonec zřejmě doufá v to, že fantazie zcela nevymizí, ostatně jeho hrdinové by se bez ní nezachránili. Snad měl pravdu.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: NFA, Anifilm © 2025
