Recenze: V Záblescích naděje sledujeme tři generace indických žen vyrovnávat se s tíhou společnosti

Snímek Záblesky naděje může být pro indickou kinematografii milníkem. O tamních excesivních velkoprodukcích spojovaných s Bollywoodem již na Západě existuje určité, i když poněkud karikované povědomí. Nejlidnatější země světa zabírající rozlehlý subkontinent toho však nabízí mnohem víc, a to včetně bohaté historie realistických dramat. Fikční režijní a scenáristický debut Payal Kapadiy se však stal prvním indickým počinem v soutěži Cannes za 30 let, z níž si odnesl druhou nejvyšší cenu Grand Prix. Krom toho se Záblesky naděje ještě po víc než roce od premiéry pyšní stoprocentním poměrem kladných recenzí na metakritickém serveru Rotten Tomatoes.

Však on se vrátí!

Takové entrée je nevyhnutelně problémové, protože vyhání očekávání příliš vysoko. Člověk by čekal film, na jehož pozadí nonstop vytrubují fanfáry. Když potom dostaneme tichý, jemný snímek, z nějž na nás čiší v první řadě každodennost, může to působit trochu nedostatečně. Jak se dá přesně docenit výjimečnost díla usilujícího o zobrazení obyčejnosti?

Právě tou totiž překypuje příběh tří žen tří generací, jež pracují v rušné nemocnici v Bombaji jako sestry a kuchařka. Nacházejí se v různých fázích svého života, svých snů a s odlišnou nadějí ohledně toho, co mohou ještě od budoucnosti očekávat.  

Nejmladší Anu (Divya Prabha) je nejlehkovážnější z trojice. Nejhlasitější, nejotevřenější a na první pohled nejvíce naivní. Schází se navíc se svým muslimským milencem Shiazem (Hridhu Haroon), s nímž se chystá přijít o panenství. To je všechno moc krásné, pokud a dokud je mezi nimi tak pravá láska, jak věří. Jenže pokud není, koleduje si mladá hindka o celoživotní cejch.

O něco starší Prabha (Kani Kusruti) je o řád uměřenější, opatrnější a uzavřenější před světem. Je vdaná, ale se svým manželem se viděla jedinkrát – když s ní uzavřel aranžované manželství. Pak zmizel pracovat do Německa a intervaly mezi jeho telefonáty se postupně prodlužovaly natolik, že spolu s Prabnou v tuto chvíli nemluvili už několik let. Žena se však, k nepříliš velké libosti svého okolí, stále upíná k myšlence manželova návratu. V důsledku je její život zamrzlý na místě, prázdný a neuspokojený.

Tahle naděje měla dávno umřít

Dokonce i její starší kolegyně Parvathy (Chhaya Kadam), jež se právě chystá do důchodu, jí radí, aby se na svého hypotetického manžela vykašlala a otevřela nápadníkům, kterých by se v nemocnici našlo dost. A to včetně sympatického doktora. Prabna o tom však nechce ani slyšet, zvlášť když zrovna z Německa dorazil nepodepsaný a nejasně adresovaný rýžovar, který nemůže být ničím jiným než vzkazem od manžela, že na své povinnosti nezapomněl.

Snímek se skládá z interakcí těchto tří žen, tedy hlavně Anu a Prabny, s občasným přispěním babičkovského monologu moudré Parvathy (mimochodem hindské bohyně plodnosti, harmonie a lásky). Prvotní diváckou intuicí by možná bylo, že budeme sledovat deziluzi dívky, která bude zrazena a odkopnuta nedůvěryhodným mužem. Nakonec je ale vztah Anu a Shiazema pozitivním emocionálním jádrem vyprávění.

Oba mladí a nervózní milenci, doufající v možnost společného soužití, ale strachující se o reakce ve svém okolí, mohou být optimistickou alegorií o možnosti soužití obou často znesvářených etnických skupin. Je to tedy Prabha, s jejím tvrdohlavým čekáním na muže, který se už nevrátí, kdo potřebuje prohlédnout a otevřít se možnosti toho, že ji ještě může čekat něco nového a lepšího.

Výlet do Indie, jak ji neznáte

Můžeme si všimnout detailů, které podtrhávají autenticitu zážitku, ačkoliv nejspíš ne každého napadne o nich aktivně přemýšlet. V první polovině filmu například prakticky nezahlédneme denní světlo – hrdinky přes den pracují v nemocnici, což při nevyhnutelných dlouhých směnách znamená, že se jejich soukromý život odehrává skoro výhradně v přítmí pozdního večera a noci. Přinejlepším pod špinavou velkoměstskou odpolední oblohou, skrz kterou paprsky pronikají jen stěží.

Když se hrdinky vydávají v druhé polovině vyprávění na venkov, kam doprovázejí Parvathy vstupující do důchodu, je náhlý příval světla skoro zaslepující. Přestože hlavním motivem snímku je jejich individuální sebenaplnění, lze ho realizovat jen prostřednictvím materiálního zázemí. Můžeme si to porovnat s českými filmy „ze života“, v nichž až příliš často postavy žijí ve vágním katalogovém pohodlí a jejich harmonogram se zcela přizpůsobuje aktuální zápletce děje. Zde mají ženy na své problémy vyčleněných několik hodin denně, zbytek musí plnit své povinnosti.

Záblesky naděje vyprávějí prostřednictvím svých tří hrdinek o indické kultuře. O společenské nerovnosti vyplývající z pozůstatků kastovního systému. A také o etnické a náboženské komplikovanosti obrovské země. To vše se ale děje jen velmi jemně. Při sledování nikdy nemáme pocit, že teď režisérka přepnula tlačítko z malého měřítka na velké, kdy by její postavy začaly být pouhými avatary důležitých témat.

Kapadia dokáže včlenit jakýkoliv přesahující motiv natolik organicky, že je snadné nabýt dojmu, že se vlastně nic neděje. Přitom životy, nátura a možnosti postav nejsou náhodné, mají svůj důvod, svou historii a své směřování. Pro seznámení s realistickou větví indické tvorby a s Indií jinak, než jako ji představují pestrobarevné cestopisy, jde o ideální kousek.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025

Záblesky naděje
All We Imagine as Light
Drama
Indie / Francie / Nizozemsko / Lucembursko / Itálie, 2024, 118 min
Režie: Payal Kapadia
Scénář: Payal Kapadia
Kamera: Ranabir Das
Hudba: Topshe
Hrají: Kani Kusruti, Divya Prabha, Hridhu Haroon, Chhaya Kadam, Azees Nedumangad, Anand Sami, Bipin Nadkarni