Zlín Film Festival: Velikonoční pondělí ukazuje, že před sexuálním násilím se nedá schovat ve fantazii (recenze)

Polský snímek v české koprodukci Velikonoční pondělí, v alternativním názvu Mokré pondělí, přináší scenáristický a režijní debut Justyny Mytnik. Mladá tvůrkyně přichází s nelehkým vyprávěním o dívce, která si nese následky sexuálního napadení, jehož trauma po roce udeřuje vší silou.

Horší než kletba

Patnáctileté Klaře (Julia Polaczek) se před rokem na Velikonoční pondělí, v jejím domácím Polsku nazývaném Mokré pondělí, stala hrozná věc. Během dovádění s kamarády se stříkacími pistolemi a koulování s balonky a kondomy naplněnými vodou (což je místní tradice) ji maskovaný muž odvedl stranou od lidí do místní podzemní stoky a znásilnil ji. Ví o tom jen jediná další dívka, která dělá, co může, aby pomohla.

Jakmile se blíží první výročí události a puberťáci se chystají na další výtržnosti, v Klaře se probouzí fóbie zvody, jež se projevuje nepříjemným svěděním všude, kde se ji tekutina dotkne. Snaží se přijít na to, proč se tomu tak děje a jako možnost v její zmatené, stále ještě dětské mysli vyvstává prokletí – vysvětlovalo by to i halucinační sny plné surreálných výjevů, s nimiž se ve stále větší míře potýká. Vyhledává tedy pomoc své vrstevnice a místní podivínky Marty (Nel Kaczmarek), která se podle svých slov vyzná v magii.

Jedná se o další ze snímků ze zlínské nabídky, které využívají tradiční formát k něčemu o kus důležitějšímu, než je zábava. Ze začátku bychom si mohli myslet, že půjde o běžný film o dospívání, v němž se dívky a chlapci porůznu spárují, poznají sílu přátelství, naučí si věřit a tak dále. Jakmile se však Klařina vzpomínka začne drát na povrch, zcela ji paralyzuje a pohlcovat její život.

Jen jestli si nevymýšlí

Právě to, že hrdinka nezvládá zapadnout do svého kolektivu a chová se z pohledu svých přátel a rodiny stále nečitelněji, je nakonec smysl celého vyprávění. Tvůrci přesvědčivě zpodobňují, jak se oběti v důsledku svého traumatu bezděky přesouvají na okraj společnosti, protože nejsou schopné hrát socializační hru – jsou podrážděné, náladové, nereagují pozitivně na projevy přátelství ani náklonnosti, v důsledku čehož proti sobě nezáměrně štvou své okolí. Nakonec iritují i ty přátele, kteří se jim snaží pomoct, ale emocionálně nezvládají neustálou vrtkavost a „nepohodlí“ v blízkosti tak „problémového“ člověka.

Nemluvě o bolestné scéně, v níž Klara, zvažující, zda své rodině řekne, co ji trápí, přivede řeč na téma sexuálního násilí. Než řekne další slovo, musí vyslechnout monologové tirády svých strýčků a tetiček o tom, jak si dnešní mladé ženy vymýšlejí, jak zveličují, jak vydírají, jak chodí provokativně oblečené, což její ochotu se svěřit okamžitě navrátí zpět k bodu mrazu.

Klara se částečně pokouší o sublimaci, když přijímá esoterický narativ své kamarádky a účastní se jejích rituálů a seancí. Ke své situaci přistupuje, jako by byla prokleta černou magií. Přesto se však neděje, že by realitu zcela přehlížela. I když vzhledem k dávkování informací ve scénáři není od prvního okamžiku publiku jasné, co se přesně před rokem stalo, Klara má celou dobu jasno o tom, že byla znásilněná.

Nevěří však, že si nese aktivní trauma, proto nalézá dodatečné vysvětlení s prokletím. To sice se zločinu vyplývá, nicméně ho přesahuje. Jejím úkolem během vyprávění je tedy přiznat si opak – k její bolesti není potřeba žádné nadpřirozené zlo. Tvůrčí rozhodnutí, že Klara pravdu nevytěsňuje, pouze ji doplňuje, je nejspíš správné. Kdyby odhalení Klařina znásilnění mělo být „dějovým zvratem“, nejspíš by výsledek působil dost bulvárně, předvídatelně a necitlivě. Takto můžeme po většinu stopáže sledovat, jak si dívka svou skutečnost připustí a nastupuje cestu k alespoň částečnému uzdravení – zjevnou pointou snímku je, že právě připuštění plného rozsahu traumatu je nezbytným prvním krokem.

Radši zůstat vzhůru

Je obrovská škoda, jak vizuálně nezajímavý, a upřímně řečeno až ošklivý snímek je. Možná se zdá trochu unáhlené vyžadovat „pěkné pokoukání“ od filmu, jehož hlavním tématem je trauma ze sexuálního násilí, nicméně bylo volbou tvůrců, jak velkou roli tu budou hrát snové sekvence. Protagonistka často propadá temným fantaziím, jejichž největším stylistickým ozvláštněním však je, že jsou někdy snímané trochu zpomaleně.

Je to rozhodně promarněná šance. Kameraman Maciej Twardowski před pár lety uvedl na pohled mnohem zajímavější kraťas Deer Boy, který se pokoušel o dosažení zajímavé vizuality, takže v něm samotném asi vina nevězí – může jít o důsledek preferencí režisérky, rozpočtu, časové tísně – kdo ví. Na každý pád největším problémem Velikonočního pondělí rozhodně je, jak fádně vypadá ve chvíli, kdy je na vizuální složku aktivně strhávána pozornost. Vyznění v důsledku působí o kus laciněji, čistě protože film laciněji vypadá, a to přestože konceptuálně je zcela v pořádku.

Tvůrci zjevně hodně přemýšleli, co chtějí udělat a proč, mají spoustu zajímavých a podnětných nápadů, ale vcelku si ukousli o trochu větší sousto, než bylo realizačně rozumné. Možná, kdyby upustili od snových sekvencí, které beztak nevedou ke kýženému dojmu (pokud ten dojem neměl být lacinější štědrovečerní pohádka), možná by se daly ušetřené prostředky alokovat k tomu, aby zbytek filmu držel vizuálně trochu lépe pohromadě.

Velikonoční pondělí na Zlín Film Festivalu:
středa 04. 06. v 19:30 – Golden Apple Cinema sál 3

Neznamená to, že by byl celý film rovnou úplně k ničemu – tvůrci prokazují cit a porozumění se svými dívčími postavami, takže můžeme doufat, že publikum složené z jejich vrstevnic najde hodnotu. Filmy samozřejmě nemůžou suplovat odbornou pomoc, rodinu ani kamarádky, ale mohou pomoct k nějakému sebeuvědomění či prevenci. Než se situace vymkne kontrole, kdy neošetřený problém kazí život příliš dlouho. V tomto smyslu Velikonoční pondělí jistě svůj smysl má.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Zlín Film Fest © 2025

Velikonoční pondělí
Lany Poniedziałek
Drama
Polsko, 2024, 84 min
Režie: Justyna Mytnik
Scénář: Justyna Mytnik, Rosanna Hall, Monika Dembińska
Kamera: Maciej Twardowski
Hudba: Erki Pärnoja
Hrají: Julia Polaczek, Nel Kaczmarek, Weronika Kozakowska, Jowita Budnik, Maja Kleszcz, Kamila Kisała, Ignacy Klim, Nikola Kandzia, Gracjan Kosyl, Anita Poddębniak
Produkce: Marta Gmosińska
Střih: Nikodem Chabior
Zvuk: Krzysztof Jadczak
Scénografie: Jana Łączyńska
Masky: Agnieszka Sasim
Kostýmy: Marzena Wojciechowska