O slovenském dramatu Nahoře nebe, v dolině já se mluví na druhé straně planety, debut režisérky Kataríny Gramatové před nedávnem soutěžil například na festivalech v Tokyu nebo v Pekingu. Věnuje se přitom tak izolovaným a odlehlým koutkům svého rodného Slovenska, jak to jen jde. Výsledek je minimalistická, melancholická, scénicky líbivá podívaná o dospívání jednoho kluka i celospolečenských problémech.
Hladová dolina
Nahoře nebe, v dolině já nás bere do ospalé vesničky uprostřed slovenských hor, kde se před lety život točil jen okolo místní fabriky. Podnik je ale už řadu let zavřený a v obci tak zůstává jen několik málo rodin, kupříkladu patnáctiletý Enrique a jeho babička. Enrique většinu letního času zabíjí ježděním na babetě s kamarády, zároveň se ale stará o skupinku místních důchodců, kterým tu zajistila bydlení jeho matka. Ta tráví většinu času ve městě, snaží se oběma vydělat na lepší život a ve vsi jen sem tam vyloží nového postaršího nájemníka. Na vesnici o její obživě ale kolují všemožné fámy a s každým dalším dnem Enriqueho více a více hlodá otázka, s čím to mámě vlastně pomáhá.
Jak debutující režisérka Katarína Gramotová vysvětlovala na narvané projekci na Letní filmové škole v Uherském hradišti, námět se v její hlavě začal rodit po její osobní návštěvě ve slovenské obci Utekáč, drobném panelákovém sídlišti s několika málo sty obyvateli. Většina z nich po uzavření tamější sklárny odmítla svůj domov opustit a hledat pracovní příležitosti jinde, živí se tedy hlavně špatně placenými brigádami nebo úklidovými pracemi pro obec. Tento dlouhodobý problém známý jako „hladové doliny“ sužuje napříč Slovenskem tisíce lidí. Ti na sebe ale ze svých odstřižených vesniček málokdy upozorňují, o jejich existenci a trablích ví tedy jen málokdo.
Dokumentární autenticita
Hlavním hnacím motorem snímku je jeho potenciální společenský dopad a poodkrývání sociálních problémů, jimž se média většina velkým obloukem vyhýbají, a Nahoře nebe, v dolině já místy pocitově stírá hranici mezi celovečerním filmem a dokumentem. Celá příběhová struktura i jednotlivé postavičky z ulic Utekáče evidentně vzešly z reálných situací a zkušeností místních obyvatel. Film tedy velmi hodnověrně zachycuje vše, co se se životem v polorozpadlých horských usedlostech pojí a slouží tak jako jakési okénko do reality, kterou spousta lidí v odlehlých místech prožívá.
Film se s velkou citlivostí věnuje i tomu momentu v životě, kdy vylétáváme z hnízda, kdy si v rámci dospívání začneme tvořit vlastní hodnoty – a jak těžké umí být, jsou-li v rozporu s těmi, co nám předali rodiče. Šikovně vykresluje také pocit odloučení a mnohdy nedobrovolné izolace, se kterým se musí hlavně mladší generace místních potýkat a která je tu jímavě ilustrována i samotným prostředím. Ústřední dolina v názvu by se jako nádherná přírodní kulisa díky zručné práci s kamerou vyjímala na plátnech sama o sobě. Životní poměry a prostředí divokých hor, do nichž se narodil, se ale navíc kolem Enriqueho uzavírají jako neprodyšné zdi a jako dospívající se z nich prakticky nemá šanci sám probojovat, ať už na to půjde jakkoliv.
Vyprávění o čtveřici mladých kluků protloukajících se životem v největším zapadákově vesmíru je samo o sobě sympatické a díky castingu náctiletých neherců přímo z popisované vesnice má navíc v sobě přirozený náboj každodennosti a autenticity. Podle režisérky trvalo rok, než se naučili před kamerou cítit dobře a přirozeně, na výsledku je to ale rozhodně znát. Jejich výprava do několik desítek kilometrů vzdáleného McDonaldu patří mezi nejzábavnější sekvence a jednomu je skoro líto, že s postupujícím vývojem děje tahle sympatická partička a jejich poflakování na babetách ustupují do pozadí na úkor společensky zásadnějších témat o zneužívání těch nejzranitelnějších.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Nahoře nebe, v dolině já (2025)
Ve svém debutu si režisérka Katarína Gramatová vytyčila nelehký úkol vykreslit zlomový moment v dospívání jednoho kluka i širší problém, který sužuje jeho okolí. Místy se tahle dvě témata trochu perou o stopáž i divákovu pozornost, a navíc Nahoře nebe, v dolině já vůbec nikam nespěchá, stejně jako život v ospalých dolinách, který přibližuje. Jeho devadesát minut díky sympatickému nehereckému obsazení a zručnému řemeslnému zpracování přesto poměrně příjemně uteče a nechá za sebou dojem nevídaně něžného a citlivého vyprávění.
Petr Schön, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025
Nahoře nebe, v dolině já
Hore je nebo, 
v doline som ja
Drama
Slovensko / Česko, 2024, 93 min
Premiéra: 2. října 2025, Aerofilms
Režie: Katarína Gramatová
Scénář: Katarína Gramatová
Kamera: Tomáš Kotas
Hrají: Michal Záchenský, Eva Mores, Jana Oľhová, Adam Šuniar, Dominik Vetrák, Július Oľha, Attila Mokos
