Oldřich Kaiser nedávno oslavil 70. narozeniny, což je jist dobrý důvod pozvat ho na Letní filmovou školu a oslavit jeho dlouholetý přínos české popkultuře. Dnes už o něm dávno nepochybujeme jako o všestranně talentovaném herci, jak nasvědčují čtyři Čeští lvi. V čem spočívá tajemství jeho variability?
Žádná samozřejmost
Příchod Oldřicha Kaisera k herectví byl vlastně jednoznačný. Hraní studoval, pak nastoupil do divadla, brzy se našel v komedii a utvořil ikonické duo s Jiřím Lábusem, s nímž opanoval televizní estrády, a ke stáru učinil výraznější odklon k dramatu, za nějž byl zasypán filmovými cenami.
Co víc ale chtít? Oldřich Kaiser se bezpochyby stal jedním z nejvýraznějších českých divadelních, televizních a filmových herců. A ta cesta se přímočará možná jeví, ale to jen proto, že známe její konec. Prakticky v jakékoliv fázi své kariéry se mohl snadno zaseknout na místě a zůstat neznámým divadelním hercem, jímž nějakou dobu byl, pak populárním komikem obklopeným veřejnými skandály, a pak vyšeptalou celebritou obcházející talk shows. To se ale nestalo.
Zvykli jsme si rychle
Oldřich Kaiser je držitelem čtyř Českých lvů – za vedlejší role v Masarykovi, Po strništi bos a Muži se zaječíma ušima a konečně za hlavní roli v Zahradníkově roku. Za poznámku stojí, že všechny čtyři ceny akademie obdržel v posledních dvou dekádách, a přestože dramatické role najdeme napříč jeho kariérou (ostatně má na kontě i nějakého toho Shakespeara), jeho obraz coby nejen komicky nadaného, ale i špičkového herce je relativně čerstvý. Předtím jeho pověst opanovávalo tajtrdlíkování s Jiřím Lábusem a improvizace, jehož smyslem bylo především rozesmát. Přestože napříč svou kariérou strávil nemálo času před kamerou, až v tomto století o něm doopravdy uvažujeme jako o „filmovém herci“.
Oldřich Kaiser se při tom všem rád obrňuje věčným mystifikováním a vyprávěním historek o sobě, které ani nemají znít, jako by to byla pravda. Jedná se o oboustranně příjemnou alternativu ke všem skandálům a kontroverzím, které se okolo něj v bulváru vždy rojily. Je nakonec mnohem lepší, jak pro nás, tak i pro něj, když ho budeme považovat za jakéhosi surreálného pábitele, který může stejně dobře strávit večer popíjením pivečka někde u krbu jako dobrodružnou výpravou do Grónska, kde zažije šílené dobrodružství. A mezi tím je potenciál k veškeré lidské zkušenosti. Oldřich Kaiser tak může být čímkoliv a taky ničím, což mu jako celebritě unavené nepříjemnými aspekty zájmu veřejnosti jistě vyhovuje.
Co si s ním počít?
Jako mnoho populárních komiků se Kaiser vždy potýkal s otázkou, jak moc se stát karikaturou sebe sama. V mládí, ve dvojici s Lábusem, v éře televizních estrád, jí jistě byl. Zveličoval svůj manýrismus, oplýval hyperaktivitou a užíval si hlasité reakce publika. Tahle tendence ale naštěstí nikdy nepřetekla do těch filmových a televizních rolí, do nichž nepatří. Trik jeho kritického úspěchu a čtyř Českých lvů spočívá právě v tom, že v potřebný moment dokáže přepnout z „trademarkového Kaisera“ a opravdu hrát, což působí skoro jako kouzlo.
Zlí jazykové mohou tvrdit, že v důsledku onoho kontrastu jeho herecký talent maličko zveličujeme – neměli bychom být tak moc v šoku z toho, že herec hraje a zvládá pár minut nedělat legrácky. Ale to stejně tak dobře můžeme považovat za součást celého procesu. Kaiser nevyhnutelně vnáší do každé role historii, která se s jeho jménem táhne a dobrý režisér s tím při obsazení počítá. Onen kontrast pak není nějaký omyl, ale plánovaná součást zážitku. Se svou hlasitou minulostí pak nepřekvapivě nejvíc strhává v rolích tichých, zádumčivých mužů, jako je zrovna jeho poslední výkon v Zahradníkově roku, za nějž si odnesl nejen Českého lva, ale i Cenu kritiky.
Jeho herectví si i před kamerou většinou uchovává kus divadelní fyzikality, nejde o herce detailu. Režiséři jeho nejlepších filmů s tím opět umí dobře pracovat. Jeho role bývají větší než život, strhávají pozornost a jejich smyslem je plně zpodobnit nějakou jednu výraznou emoci. Proto se lépe uplatňuje ve vedlejších rolích. V tom je Kaiser špičkový. Jistě se právem jedná o přední osobnost českého herectví, prošel si vším od největší komerce po nejserióznější kusy a ve všech našel uplatnění. I přes tendenci vyčnívat do svých projektů většinou perfektně pasuje, což odhaluje vypěstovaný herecký cit. Jistě platí, že žádná česká pocta vystavená Oldřichu Kaiserovi není vyplýtvaná.
Jednou z jeho méně známých, ale tím zajímavějších rolí je postava podivínského muže ve filmu Žralok v hlavě z roku 2008, který Filmovka promítne k příležitosti Kaiserova ocenění. V trenkách, tílku a s cigaretou v ruce tráví hrdina většinu času vyvalený v okně svého přízemního bytu, odkud pozoruje ulici a kolemjdoucí. Někdo ho bez povšimnutí mine, jiný se ho bojí, další se s ním alespoň na chvíli zastaví. Film je hořká tragikomedie o banalitách všedního dne, osamělosti, lásce a toužení, s animovanými vložkami zachycujícími tok každodenních událostí a vnitřní stav mysli protagonisty.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: LFŠ © 2025
