Recenze: Perla není dokonalou obětí totality. Proto je tak fascinující ji sledovat

Rakousko-slovenskou koprodukci Perla otevírá ikonické rozhlasové hlášení oznamující vstup vojsk varšavské smlouvy do Československa. Prvotní reakcí může být: „Proboha, už zase? Nebylo těch filmů letos už třeba pět?“ Tenhle první dojem z filmu režisérky a scenáristky Alexandry Makarové je ale naštěstí značně lichý. Následující snímek je mnohým, jen ne rutinním zpodobněním totalitního útisku.

Konec dobrý… nic dobré

Bez okolků se přesouváme na začátek 80. let. Perla (Rebeka Poláková) žije se svou desetiletou dcerou Julií (Carmen Diego) ve Vídni. Před sovětskými tanky se jí podařilo uniknout a živí se, nebo spíš živoří, jako aspirující umělkyně. Je poněkud nezodpovědná, odmítá například přijímat „podřadné“ fyzické práce a spoléhá se na to, že její umělecký talent se už už uchytí. Riskuje kvůli tomu dokonce budoucnost své dcery, jejíž výjimečný talent ve hře na piano je možné rozvíjet jen díky benevolenci učitelů, kteří jsou ochotní ji učit zadarmo.

Perliny sny se ale mají splnit, setkává se se sympatickým, starším a zajištěným Rakušanem Josefem (Simon Schwarz), který nejenže se do ní zamiluje, navíc může zaštítit její umělecký rozvoj. Perla se pomalu chystá na svou velkou výstavu v New Yorku, která by mohla konečně naplno odstartovat její kariéru.

Tu ale zazvoní telefon, v němž zazní hlas, který už nikdy nečekala, že uslyší. Juliin otec Andrej (Noël Czuczor). Nevíme, proč není se svou někdejší partnerkou v Rakousku, jen že s ním zdánlivě nechce mít nic společného. Andrej jí však oznámí, že umírá a chce aspoň jednou spatřit svou dceru. A Perla, k překvapení publika, Josefa, publika i sebe samé tohle volání minulosti nedokáže odmítnout. A protože Josef svou družku miluje a má trpělivost světce, podstupuje s ní a s Julií riskantní cestu do okupovaného Československa za Andrejem.

Dokonalost v nedohlednu

Perla je velmi zvláštní film, o tom není sporu. Provází ho atmosféra věčného neklidu, nejistoty a nespolehlivosti. A titulní hrdinka je velmi zvláštní protagonistka, jejíž vnitřní svět je nám často naprostou záhadou a její chování, balancující vždy nad propastí sebedestrukce, je stěží uchopitelné. Rozhodně se nejedná o „dokonalou oběť“ totality, tedy takovou postavu, která je během čelení objektivní křivdě sama ztělesněním všech myslitelných objektivních kvalit. Je nezodpovědná, často působí sobecky, její rodičovský instinkt je diskutabilní a někdy vyznívá vyloženě hloupě. Ale proto je tak fascinující ji sledovat.

Jenže intenzita zločinů proti lidskosti se nemění podle toho, jak dobrou karmu si jejich oběti zaslouží. Individuální vlastnosti občanů nejsou v tu chvíli faktorem. Tím je jen a pouze to, že sledujeme svět, v němž lidé nemohou naplnit svůj potenciál, nemohou plně rozvinout svou svobodnou vůli a v případě lidí jako Perla nemají příležitost plně napravit své chyby a nedostatky. I v okamžiku prozření může přijít nějaká rána nespravedlivého systému, která zmrazí jejich příležitosti se změnit a vyvinout. Ať tu mluvíme o příkořích, jaká protagonistka utrpěla během útěku ze své země před deseti lety, nebo událostech, jež následují jejímu návratu.

Snímek je vyveden v akademickém formátu, řečeno lidově má tvar starého televizního vysílání, který snadno vyvolává klaustrofobii. Soustředěná kamera George Weisse pracuje s výraznými kompozicemi, pracuje s prázdným prostorem, hraje si se světlem a pohybem. Na snímek se tedy krásně dívá a lze v něm nalézat výrazné vizuální momenty. Stejně tak vedení herců a sám scénář překračují hranu viditelné performativity – jedná se o ten typ filmu, kde postavy komunikují s okázalým gustem v enigmatických jednoduchých větách.

Je víc než jasné, že smyslem tu není realistický zážitek, i když nechceme vyvolat ani dojem andersonovsky expresivního filmu. Zas tak daleko režisérka ve své stylizaci nezachází. Přesto je dobré o filmu uvažovat nad rámec realistických kritérií, podle nich se totiž výsledek nevyhnutelně bude zdát křečovitý a nepřirozený. To však skvěle slouží atmosféře vyprávění a představení pocitu trvalého vnitřního útisku, který hrdinka cítí.

Co ta holka vlastně chce?

Celý Perlin svět je už přinejmenším 10 let v křeči. Totalitě sice explicitně unikla, následky si s sebou ale nese dodnes a nevyřešená traumata ji stále paralyzují. Její chování napříč filmem. Její pokoušení štěstí, jaké našla s Josefem. A její skoro blouznivá potřeba uspokojit Andreje. To vše dává v rámci jejího života smysl. Nesmíme zapomenout, že sledujeme film, ne realitu – není automaticky špatně, když mánie fiktivní postavy dosahuje skoro surreálných rozměrů. Vyprávění tu existuje pro to, aby daný stav prozkoumalo, a může si k tomu dopomoct i jeho zveličením.

Je možná zvláštní, že ačkoli Perla je umělkyně, vyprávění nijak nenaznačuje, co pro ni a její vnitřní stav vlastně znamená její tvorba – ať je to ale cokoliv, zjevně to není dost. Když se Perle po letech ozve Andrej, staví ji na rozcestí. Jedna cesta vede zpět do minulosti, k němu, k pokusu pokračovat tam, kde se skončilo, přes veškerou nejistotu a nepravděpodobnost, že se to může podařit. A druhá vede do budoucnosti, k Josefovi, ke své dceři, k úspěchu, k bezpečí. Ta volba se zdá jasná, Perla ale cítí, že i když by racionálně měla na Andreje zapomenout, nikdy tak nebude moct učinit, dokud ho ještě jednou neuvidí a tu kapitolu neuzavře. Což je sama o sobě velmi naivní představa.

Proto není divu, že Perla je labilní film o labilní postavě. Když už se vracet k sovětské okupaci Československa, jednomu z našich nejvyprahlejších témat, tohle je rozhodně cesta, jak tak učinit. Zvolit výrazný úhel pohledu, soustředit se na specifický aspekt a najít něco aspoň trochu podnětného. Perle se to rozhodně daří.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt. © 2025

Perla
Drama
Rakousko / Slovensko, 2025, 108 min
Česká premiéra: 24. 7. 2025; CinemArt
Režie: Alexandra Makarová
Scénář: Alexandra Makarová
Kamera: Georg Weiss
Hudba: Rusanda Panfili, Johannes Winkler
Hrají: Rebeka Poláková, Noël Czuczor, Simon Schwarz, Carmen Diego, Hilde Dalik, Ingrid Timková, František Beleš, Oliver Asztáloš, Zuzana Konečná, Ivan Šándor
Produkce: Sabine Gruber, Arash T. Riahi
Střih: Joana Scrinzi
Scénografie: Klaudia Kiczak
Masky: Sam Dopona, Verena Eichtinger
Kostýmy: Monika Buttinger