Recenze: Vermiglio představuje beznaděj života, v němž nejde učinit žádnou vlastní volbu

Vermiglio je zapadlá obec na severu Itálie, která i z dnešních fotek, tedy až na moderní automobily, vypadá, jako by se v ní tak trochu zastavil čas. Co teprve během 40. let v době vrcholící druhé světové války, kdy byly všechny komunikační kanály zpřetrhané a ještě stále existovaly tradiční vesnické komunity. Právě do této doby a na toto místo zavítává druhý snímek filmařky Maury Delpero, aby demonstroval těžkosti života ve zraněné době.

Cesarova rodina

Ve středu vyprávění stojí místní učitel jednotřídky Cesare Graziadei (Tommaso Ragno) a jeho rozsáhlá rodina, sužovaná radostmi a především starostmi života v těžkých časech. Manželka (Sabrina Campagna) je podesáté těhotná – nemluvně vzešlé z devátého těhotenství právě zemřelo. Je to zdroj smutku pro celou rodinu, byť v těchto časech nic nevídaného.

Mladší dcery Ada a Virginia (Roberta Rovelli a Carlotta Gamba) se právě chystají ukončit základní vzdělání s tím, že pouze ve Virginii vidí otec potenciál k dalšímu studiu. Mladší Adě, přes veškerou její urputnou snahu dosáhnout lepších výsledků, hodlá oznámit, že ji nepošle na školu, čeká ji tedy hledání slušného manžela a založení rodiny. Na víc zkrátka nemá vlohy a bylo by zbytečné břímě jí dovolit ztrácet čas ve slepé uličce.

Nejstarší syn Dino (Patrick Gardner) na školu hrdě kašle a rebeluje proti otcově autoritě. A nejstarší dcera, krásná a dobře vychovaná Lucia (Martina Scrinzi), otěhotní se sicilským dezertérem Pietrem (Giuseppe De Domenico), kterého vesnice přijala poté, co zachránil život jednomu z místních mužů. Je tedy nutné začít rychle připravovat veselku, aby šlo tvrdit, že k početí došlo až po svatbě, jinak by měla celá rodina v pobožné komunitě obrovskou ostudu. Naštěstí se zdá, že Pietro je slušný chlap, i když jeho status dezertéra není ideální. Krom toho po chalupě běhají menší ratolesti, jež ale zatím nepřišly na to, jak rodičům přidělávat trvalé vrásky.

Všichni jsou oběť

Takto vyjmenované to možná zní jako námět nějaké šíleně spletité telenovely, od Maury Delpero ale rozhodně nečekejte hlasitou italskou rodinnou ságu ve stylu Felliniho či Tornatora. Vermiglio je temný, chladný a asketický film, jehož postavy žijí svůj život tím jediným způsobem, jaký se před nimi otevírá. Někteří jsou s tím smířenější než jiní, sem tam se někdo dopustí transgrese a vzepře se očekávanému pořádku, nakonec se ale podvolí. Ať už mluvíme o vztekajícím se Dinovi, nebo nečekaném vzplanutí Lucie, i oni sklánějí hlavu před autoritou Cesara, který se snaží být přísným, ale spravedlivým patriarchou rodiny a stará se, aby každý dílek skládačky zapadl na své pevně určené místo.

Život ale není tak přímočarý a snadný. Při sledování je předně patrný smutek a neštěstí většiny postav, které sice potichu dělají, co se po nich chce, jejich rostoucí beznaděj ohledně svých prospektů je však patrná. Předně v případě mladé Ady, jejíž ambice rozhodně přesahují místní dolinu. Ani její fantazie však nesahá tak daleko, aby si představila neuposlechnout konečný otcův verdikt. Bez jeho podpory ostatně nemá naději dosáhnou prakticky ničeho. Cesarův postoj pak není zapříčiněný nějakou apriorní neochotou dceru podpořit, ale jejími průměrnými výsledky. Není zcela patrné, zda jen na Luciu neklade přílišné nároky, nicméně kdo jiný má v tomto ohledu možnost zpochybnit autoritu jediného místního učitele?

Michael Haneke by v podobném filmu odkrýval zkaženost lidské duše, obalenou potrhaným pozlátkem společenských pravidel a zvyků, za nimiž se skrývá jen perverze a zvrácenost. Delpero není tak přímočará, v jejím světě se dusí postavy se sny a přáními, vůči nimž jde cítit empatii a sympatii. Tím je to mnohem horší – když sledujeme v jádru prohnilou společnost, je v kontextu fikce nakonec skoro jedno, když se jejím členům dějí špatné věci. Zde ale opresivní systém ovládá lidi, kterým bychom přáli štěstí. Toho ale dosáhnou jen velmi stěží.

Autorka se při návratu do své rodné vesnice přirozeně věnuje víc úhlu pohledu místních žen, které mají ještě o kus méně voleb a možností. Patriarchát tu však není věc udržovaná při chodu nějakým zlým mužem. Cesare je sice jeho ztělesněním, nikoliv však proto, že by ho to osobně těšilo, či že by to bylo součástí nějakého jeho plánu. Vede svou rodinu tak, jak byl naučen, že má. I když má mnohem víc agendy a svobody, i on je vězněm systému, který přerůstá každého jednoho člověka. Nemá radost, že musí mladší dceři zatrhnout studia, ani že musí tu starší hnát do nejistého manželství. To jsou zkrátka věci, které cítí, že potřebuje dělat, aby vše bylo, jak se sluší. K pravidlům a zvyklostem se uchyluje tím spíš, že příliš nerozumí lidské vřelosti a emocionalitě, není ale vyloženě krutý ani nespravedlivý nad rámec základní nespravedlnosti světa, v němž žije.

Na cos probůh myslel?

Delpero vypráví pomalu, vypráví nevzrušivě a nenabízí žádné atrakce. Druhá světová válka je pouhým motivem na pozadí, který zintenzivňuje konflikty, k nimž by na místě beztak docházelo. Místní mají štěstí, že jejích odlehlá vesnička je zcela mimo dění, takže si mohou dovolit otevřeně přivítat italského dezertéra, k němuž v této fázi války cítí většina lidí sympatie – jak si štěbetají místní babky, možná je to zbabělec, ale kdyby byl zbabělý každý, je dávno po válce. Tak proč mu to vytýkat? Z diváckého hlediska je dezertér také z principu největší rebel, který se nejvíce vzepřel systému, čili by měl být naším hrdinou. I zde platí, že tak snadné to není.

Pietro je jednou z nejzáhadnějších postav vyprávění. Točí se okolo něj velká část konfliktů, kdy se k jeho přítomnosti nějak vztahuje takřka každá postava. To vše, aniž bychom ho slyšeli promluvit víc než pár slov. Když v polovině filmu končí válka, Pietro se nepříliš ochotně vydává na Sicílii, aby spravil matku o svém přežití. Doma nechává Luciu těsně před porodem. Uvědomujeme si, že o něm vlastně vůbec nic nevíme, a to ještě netušíme, co přijde.

Aniž bychom se kdy dozvěděli o jeho motivacích, záměrech a plánech, poznáváme v jeho nepřítomnosti další jeho prohřešky, které spouští v Cesarově rodině lavinu pohrom. Jedná se o subverzi běžného vypravěčského přístupu, kdy nezodpovědné činy mužských postav poznáváme jejich očima a okamžitě jsme zasypaní všemi možnými i nemožnými omluvami a výmluvami. Těch se u Pietra nedočkáme, známe jen destruktivní důsledky jeho činů, které odhalí také rigiditu celého systému a jeho neschopnost a neochotu reagovat lidsky na nečekané komplikace.

Vermiglio není příjemný film, není to odsýpavý film a není to film, který by docházel k jednoznačným závěrům. Jedná se o studii patriarchátu v měřítku rodinné jednotky plnou nuancí, která se odmítá uchylovat k hlasitým gestům. Nepůjde o jednoduchý zážitek pro každého, ale pokud vám nevadí představa těžšího, ale značně podnětného snímku, máte tu jasného kandidáta na výpravu do kina.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025

Vermiglio
Drama
Itálie / Francie / Belgie, 2024, 119 min
Česká premiéra: 31. 7. 2025, Aerofilms
Režie: Maura Delpero
Scénář: Maura Delpero
Kamera: Michail Kričman
Hrají: Tommaso Ragno, Roberta Rovelli, Martina Scrinzi, Giuseppe De Domenico, Carlotta Gamba, Orietta Notari, Santiago Fondevila, Anna Thaler, Sara Serraiocco
Produkce: Francesca Andreoli, Maura Delpero, Santiago Fondevila
Scénografie: Vito Giuseppe Zito, Marina Pozanco
Kostýmy: Andrea Cavalletto