Tima Burtona jistě není třeba představovat. Nebo snad ano? Ikonický tvůrce má na svědomí některé z nejpamátnějších vizuálů posledních dekád, to ale nutně neznamená, že mu vždy rozumíme. A také to ne vždy znamená, že Tim rozumí sám sobě. Kým vlastně je a jakou roli ve filmové historii zaujímá?
Každý o sobě vypráví vlastní příběh
Mnohé režiséry obklopuje osobní mytologie a někteří k tomu rádi přispívají. Málokdo si ale kdy dokázal nadiktovat svůj osobní portrét s úspěšností Burtona. Tim o sobě rád vypráví jako o věčném outsiderovi a nonkonformistovi, který vždy stojí proti systému, nenávidí Hollywood a vnáší individualitu do jinak mechanického prostoru. A pro ty z nás, kteří ho za svého hrdinu přijali někdy se začátkem vlastní puberty a vyrůstali na jeho estetice, je těžké tuto jeho personu prohlédnout.
Při detailnějším pohledu na jeho kariéru si však musíme přiznat, že jakkoliv takový příběh hezky zní, příliš neodpovídá tomu, co máme před očima. Ve skutečnosti vidíme talentovaného byznysmena, který s nechybujícím instinktem vyhajpoval svůj osobní brand a stal se jedním z komerčně nejúspěšnějších filmařů vůbec. Tím nechceme naznačit, že by Tim neměl pořádný kus unikátního talentu, pouze je třeba o jeho využití uvažovat v trochu dospělejším kontextu, než jaký upřednostňují Burtonovy autorizované biografie.
Na rozdíl od tolika jiných filmových self made manů své generace jako Sam Raimi či Peter Jackson ostatně Tim Burton nikdy neměl nezávislou tvůrčí éru. Jako malý kluk sice blbnul s tátovou kamerou, ihned, jakmile na to měl věk, šel však do korporátu, kde začal brousit svou dodnes nejsilnější stránku – vymýšlení designu fikčního světa. Pracoval na nákresech a storyboardech pro animované disneyovky. Pod dohledem Mickeyho Mouse ho to podle jeho slov krutě nebavilo a na historkách o konfliktech s nadřízenými během svých prvních měsíců dodnes zakládá svou rebelskou auru. Nicméně, když se nad tím zamyslíme, který nováček si může okamžitě začít dělat, co chce?
Rebel na vrcholu potravního řetězce
Burtonův vzestup byl ve skutečnosti nesmírně rychlý. Jeho režijní debut Pee-Weeho velké dobrodružství, v němž už rovnou pracoval se zavedeným brandem, byl hit. A jeho druhý film Beetlejuice byl přímo trhák, který se navíc stal pionýrským dílem pro prodej doprovodného filmového merche. Ilustroval také Burtonovu tendenci se sice dohadovat se studiem ohledně vhodné „ostrosti“, vždy však ze své vize nakonec slevit a dojít k použitelnému kompromisu. Právě tohle Hollywood potřebuje – tvůrce, který vybrousí hranu, vždy ale zůstává pod kontrolou.
Okamžitě po spočítání tržeb mu Warneři svěřili komiksového Batmana, po němž začala být po vydání Návratu temného rytíře a Vražedného vtipu značná poptávka. Výsledek se stal jedním z nejúspěšnějších filmů všech dob. Také dalším milníkem pro propojení filmu s prodejem doprovodného zboží. A jen tak mimochodem určujícím dílem tehdy ještě ne pevně stanovené filmové komiksové estetiky. Burton režíroval ještě vynikající dvojku Batman se vrací, pak se však přesunul na další projekty. Hodně se naspekulovalo o tom, že o režii třetího Batmana byl připraven kvůli tvůrčím neshodám a své přílišné svobodomyslnosti. On to tak jistě vypráví. Jde však o další romantizovaný pohled na věc. Ignoruje, že Burton u projektu zůstal v aktivní producentské pozici a s Warnery spolupracoval na mnoha dalších filmech (ostatně stejně jako s Disneym). Producenti možná došli k závěru, že není vhodný pro tenhle specifický snímek, rozhodne se ho však neměli v plánu vzdát jako svého assetu.
Mezitím Tim zaštítil Noční můru před Vánocemi, kterou se pokoušel rozjet nějakých deset let. Když už se mu to podařilo, neměl bohužel čas se jí kvůli dalším závazkům věnovat osobně. Scénář i režii tedy svěřil schopnému týmu umělců s zatím ne zcela etablovaným Henrim Selickem v čele. Dnes už notoricky dobře známe menší rozmrzelost tvůrců z toho, že veřejnost přisuzuje autorství tohohle monstrózního hitu (a opět zlatého dolu pro prodavače merche) Burtonovi v zásadně větší míře, než by bylo patřičné. Tim byl na place asi třikrát a přispěl prakticky jen designem postav a původní básní. Scénář, realizaci, režii ani tak důležitou Elfmanovu hudbu neovlivnil. Tak už to ale někdy v Hollywoodu chodí.
Mezi oběma svými Batmany pak Burton uvedl Střihorukého Edwarda, kterého promptně přijal každý teenager na světě za svého adoptivního staršího bratra. V tuto chvíli můžeme považovat burtonovskou estetiku za načrtnutou v plných obrysech. Zároveň dosáhl pozice jednoho z nejuznávanějších, nejúspěšnějších a nejbohatších filmařů všech dob, zatímco se stále prezentoval jako nesystémový podivín. Jistě se tak cítil. Zároveň měl však otevřené všechny dveře.
Nahoru a dolu
Zbytek devadesátých let tedy experimentoval a pokoušel se zjistit svůj rozsah. Eda Wooda mnozí považují za jeho nejlepší a nejdospělejší film, i když můžeme diskutovat, zda v něm ústřední postavu až příliš neinfantilizuje. Následoval první Burtonův průšvih v podobě sci-fi pastiše Mars útočí, který dnešní publikum doceňuje o kus víc než to dobové. Ospalá díra opět potvrdila jeho status, než přišlo absolutní fiasko v podobě pokusu o remake Planety opic – ten se zatím přehodnocení nedočkal. Houpačka se vrátila na příznivější stranu s Velkou rybou, která je nejspíš nejintimnějším filmem jeho kariéry a na dlouhou dobu posledním jeho dílem spíš pro dospělé než pro děti/dospívající.
V Mrtvé nevěstě si konečně natočil vlastní stop motion celovečerák – ne tak úspěšný jako Ukradené Vánoce, jistě ale nešlo o ostudu. Karlíka a továrnu na čokoládu má české publikum rádo, nejspíš protože nezná originál ze 70. let. Domácí diváctvo bylo o řád negativnější a poprvé se navážno začalo mluvit o Burtonově vyčpělosti a neschopnosti se posunout od stejného příběhu o nedořešeného vztahu s otcem a stejného hereckého ansámblu se zevlujícím Johnny Deppem a někdejší manželkou Helenou Bonham Carter. Sweeney Todd byl přesto přijat o kus vstřícněji, Burtonovo monotematické vizionářství se ale začalo jednoznačně okoukávat.
Následovalo temné období jeho kariéry, započaté Alenkou v říši divů. Ta možná díky rychlému naskočení na 3D vlnu po premiéře Avatara vydělala přes miliardu dolarů, byla ale považovaná za absolutní Burtonův umělecký krach. Kdo by byl ještě ochotný věřit mu jeho sebeprezentaci rebela, když se najednou prodává nenáviděnému Disneymu pro potřebu recyklace dalšího populárního brandu? Nad Temnými stíny celý svět hromadně obrátil oči vzhůru a Frankenweenie byl milý, ale zcela rutinní film. Velké oči vyzněly jako zoufalý pokus opustit šablonu, k níž se opět křečovitě vrátil Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Dumbo se setkal s už performativním výsměchem a nezájmem – kariéra Tima Burtona se dostala do bodu, kdy bylo cool se předhánět v tom, kdo napíše negativnější a výsměšnější recenzi.
Chybující mistr
Řekněme si na rovinu, že bezprecedentních pět let odmlky od poslední filmové premiéry po Dumbovi nebylo způsobeno jen covidem, ale také tím, že z někdejšího zlatého dítěte Hollywoodu byl už nějakou dobu režisér nerespektovaných propadáků. Šlo o studenou sprchu, kterou si Burton jednak zasloužil, protože přinejmenším od Alenky tu rozhodně nemluvíme o ukřivděných klenotech, a jednak ji potřeboval, aby si trochu zapřemýšlel nad tím, co a jak dál.
Nakonec se našel u streamovacího kolosu Netflix, pro který vyprodukoval hitovku Wednesday. Zájmu se dočkal i Beetlejuice Beetlejuice. Nemůžeme tu mluvit o kreativním návratu na vrchol, jedná se v obou případech o velmi typické burtonovské projekty s ničím, co by mohlo překvapit. Po dlouhé době se jim ale podařilo napojit na publikum a obrovsky komerčně a obstojně kriticky uspět.
Tim Burton je člověk paradoxů a protikladů. Nepřestal o sobě mluvit jako o nezávislém rebelovi ani ve chvíli, kdy stál na vrcholu hollywoodského potravního řetězce. A ani tehdy, když se kvůli neustálé repetici svých postupů stal vysmívaným zaprodancem. My tu ale nejsme od toho, abychom snižovali jeho talent. Tim Burton nemá zdaleka všechny kvality, o nichž je nejspíš sám přesvědčený. Má ale úchvatný vizuální cit, který je tím silnější, čím víc prostoru v jeho filmech dostává.
Jako vypravěč má své mouchy a dá se říct, že čím víc se pokouší věci pojmenovat, tím víc v tom selhává. Opakuje se u něj zvláštní druh rezignovaného individualismu, kdy zobrazuje postavy vyčleněné ze společnosti, k nimž cítí sympatii, neklade však na společnost žádné nároky, aby se změnila a přijala je. Edward musí nakonec žít sám a opuštěný, protože pro něj mezi normálními lidmi není místo – tak to je a tak to bude. Jediné, co lze, je smířit se s tím. A tuhle pointu opakujte v různých obměnách dvacetkrát. Není divu, že s tímto mindsetem konvenuje tak moc puberťákům s jejich osobní tísní, po čase ale začíná působit trochu zaseknutě.
Jeho světy, tedy když zrovna vynakládá opravdovou snahu, toho však mnohdy říkají víc než tisíc slov. Evokace osamění a touhy ve Střihorukém Edwardovi; gotický, skoro dýchající Gotham netopýřího muže; úžas Velké ryby a urputná zasněnost Eda Wooda patří k nejlepším využitím filmového média, jaké známe. Burton ne vždy dokáže vyprávět dostatečně promyšlené příběhy, textura jeho světů ale zachycuje emocionální pravdivost, jaká se vidí málokdy. To je opět důvod, proč ho tak miluje dospívající publikum, spoléhající se víc na intuici než racionalitu. Tim Burton je chybující filmař s omezeným rozsahem, nepatří k oněm absolutním géniům média jako Chaplin, Kubrick nebo Lynch. Ve svých silných stránkách je ale jedním z nejlepších a nejvlivnějších.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: LFŠ © 2025
