Litoměřické FIFELI letos přináší několik těžkých vah. 25. ročník promítá i Playtime Jacquese Tatiho z roku 1967, notorickou kritiku konzumerismu a modernity, která svého tvůrce finančně zruinovala, ale brzy se stala jedním z nejuctívanějších filmů všech dob. Jedná se o opus magnum komplikované osobnosti, která s pouhými šesti režijními zářezy platí asi za nejuctívanějšího režiséra, který natočil jednociferný počet filmů.
Mim se zálibou v rugby
Jacques Tati nebyl zvlášť dobrý student, místo toho se zhlédl ve sportu. Miloval jízdu na koni, tenis a časem poněkud nefrancouzsky znějící rugby. Fyzičku, kterou si takto vypěstoval, nakonec k hrůze svých rodičů proměnil v zálibu ve velmi francouzsky znějící pantomimě a stal se profesionálním mimem. Ale ne jen tak ledajakým.
Měl nezpochybnitelný dar strhnout dav a „jeho kombinace tanečního a sportovního výkonu revolucionizovala celý umělecký obor,“ jak svého času psali nadšení kritici. Tatiho strmý vzestup přerušila pouze válka, v níž zažil skutečné boje. Záhy po odložení zbraně ale začal tam, kde skončil, tedy v dobývání každého pódia, na němž se ocitl. V souborech, jichž byl součástí, platil brzy za vůdčí osobnost a hlavní lákadlo.
Filmové publikum tuto éru, kdy byl Tati na vrcholu fyzických sil, bohužel nezná, s Jacquesem se seznámilo až v druhé polovině 40. a především 50. let. Celovečerně režijně debutoval v roce 1949 s Jede, jede poštovský panáček a opět nadchnul davy. Opravdový poprask ale přišel o čtyři roku později, kdy představil Prázdniny pana Hulota, v nichž se převtělil do své nejpamátnější polohy, bloumajícího a věčně ztraceného monsieua který se zjevně necítí příliš dobře v moderním světě.
Jednalo se o obrovský hit a Tati měl v dalším Hulotově dobrodružství Můj strýček příležitost začít naplno projevovat svůj v jevištních kruzích notorický perfekcionismus, kvůli němuž bylo tak těžké s ním spolupracovat, nebo alespoň po delší dobu vydržet v jeho přítomnosti. V Mém strýčkovi pan Hulot infiltruje středostavovskou rodinu a pozoruje její malicherné obyčeje, ješitnost a touhu působit navenek jako vyšší třída, což se projevuje hlavně jejich moderním domovem bez duše. Tati se uchyluje k důsledné práci s kulisami a kostýmy, které vyprávějí podstatnou část příběhu samy o sobě a zároveň slouží jako důkaz jeho excesivní touhy po kontrole každého jednoho aspektu filmu.
Všechno, nebo nic!
To ale nebylo nic proti tomu, co mělo přijít. Tati byl otrávený z toho, že se pan Hulot stal slavnějším než on sám. Po pouhých dvou filmech ho začali kritici srovnávat s Chaplinem. Ten, ano, byl génius, ale nikdy plně nedokázal setřást persónu trampa, která v pozdější fázi kariéry brzdila jeho tvůrčí možnosti. Tati se tedy rozhodl přijít s filmem, který sice pana Hulota zahrne, nebude však o něm, a v němž se bude moct plynule přesunout ke svým dalším zájmům.
Tak vzniklo monstrózní Playtime. Film, v němž pan Hulot zabloudí do moderní Paříže a v roztříštěných epizodách zakusí absurdity světa pohlceného konzumerismem a komercí. Skutečnost se ale měla tak, že opravdová Paříž nebyla pro Tatiho dost moderní, dal tedy vybudovat obrovské sety, přezdívané Tativille, a přes veškerou snahu ušetřit, kde se dá (pozorný divák si všimne, že část komparzu jsou papírové figuríny), se brzy dostal do značných finančních problémů. Musel si pomáhat investicemi z osobního jmění – zlaté pravidlo filmařům přitom nakazuje, aby něco takového nikdy nedělali. Tati si nedal říct.
Natáčení, které se protáhlo na 8 let, skončilo jako kolosální propadák a mělo přesně opačný účinek, než Tati doufal. Přivedlo jeho osobní i filmařský krach, v jehož důsledku přišel o bezprecedentní svobodu, jakou si relativně rychle získal. Nyní mu zbyla jen značka pana Hulota, jíž se musel držet jako klíště, pokud měl doufat, že ještě zvládne sehnat prostředky alespoň na nějakou sázku na jistotu. Finančně se Tati z fiaska Playtime nikdy nevzpamatoval, natočil ještě jeden hulotovský film a televizní snímek pro švédskou stanici. Skončil tedy na šesti režijních zářezech, než zemřel v roce 1982 v 75 letech.
Playtime možná ztroskotalo komerčně a přivedlo Tatimu materiální problémy, jeho život v cinefilní komunitě byl ale jiný. Snímek byl přijat jako jedinečné opus magnum, které testuje hranice toho, co je ve filmovém médiu umělecky možné. 60. léta se nesla ve znamení diskuzí o autorské teorii a o možnosti filmu být platformou pro ucelenou tvůrčí vizi. Playtime je pak jedním z nejsilnějších příkladů, kdy obsesivní filmař (často k nelibosti svých kolegů) rozhoduje o každém aspektu produkce. A co víc – atmosféra filmu tuhle Tatiho všudypřítomnost jedině zdůrazňuje svou zjevnou záměrností.
Obraz je plný kontrolovaných barev, tvarů a pohybů, kdy se před objektivem nic neocitá náhodou. Ostré hrany betonové, ocelové a skleněné Tativille plné postaviček, které se po prostoru pohybují spíš jako stádo zvířat naháněných pastevcem než svébytné bytosti. Playtime je film bez detailů, bez vyprávění, jde o pouhé mraveniště, které sledujeme jako skupinka vědců v laboratoři. Pro část publika jde o velmi humorný film, Tati vkládá mnoho audiovizuálních vtipů, může jít ale také o tísnivý zážitek, kdy na nás dopadne odcizení a prázdnota zobrazeného světa a života.
Kovářova kobyla
Samozřejmě jde poukazovat na řadu paradoxů, které Tatiho tvorbu, ale i život provázejí. Všepohlcující odtažitost jeho hnidopišsky konstruovaných filmů neevokuje zrovna protiklad vůči tomu, co tak vehementně kritizuje. Jeho patologická neschopnost vycházet se svým štábem, dnes bychom rozhodně mluvili o toxickém pracovním prostředí, není zrovna řádným příkladem toho, jak správně udržovat mezilidské vztahy. Nemluvě o černém momentu jeho života, kdy opustil svou prvorozenou dceru, protože nebylo příhodné na sebe v rané fázi kariéry navázat rodičovskou povinnost – okamžik, s nímž se Tati chystal dlouho vypořádat v nerealizovaném Iluzionistovi, jehož scénář byl mnoho let po Tatiho smrti přetaven v animovaný film.
Playtime na FIFELI:
sobota 30. srpna ve 12:45, Kino Máj
Jak u umělců občas pozorujeme, Tati brojil za hodnoty, které se mu v civilním životě tak úplně nedařilo zastávat. Možná není náhoda, že pan Hulot je mlčenlivá postava, která nevyjevuje své názory, pouze pozoruje a soudí. Často z pozice někoho, kdo je vytržený z jakéhokoliv kontextu, kdo vstupuje do života lidí, kteří mají (zdánlivě na rozdíl od Hulota) povinnosti chodit do práce, krmit rodinu, udržovat vztahy s komunitou. Podle Tatiho to ale dělají špatně, protože jejich domy jsou hranaté, jejich oblečení šedivé a jejich zájmy povrchní.
Snad nevadí, že jsme si trochu rýpli do jednoho z nejchválenějších filmů historie a jednoho z nejuctívanějších režisérů – Playtime to jistě snese. Jedná se o fascinující dílo, které pohlcuje svým rozměrem a svou všudypřítomnou ambicí. Jedná se o neopakovatelnou ukázku filmařiny, i když může jít o nesnadnou podívanou. Rozhodně se pak jedná o jeden z těch filmů, s nímž se cinefil potřebuje vypořádat a „být u toho“, protože je nepochybné, že filmy jako tento jsou maximálně vzácné.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto: Fifeli © 2025
