Duchoň: Zpěvákův životopis je obstojnou cestou časem, ke svému hrdinovi ale cestu nenašel (recenze)

Karel Duchoň je milovaný zpěvák, který má u našich sousedů pověst „slovenského Toma Jonese“. Jednu dobu mu byla prorokovaná velká budoucnost, chválil ho prý dokonce i George Harrisson. Bohužel se upil k smrti v roce 1985, v pouhých pětatřiceti letech. Nyní o něm vznikl životopis v režii zajetého profesionála Petera Bebjaka, pod nímž se scenáristicky podepsali Jiří Havelka a Róbert Mankovecký.

Pohádka, která nevyšla

Mladý Karel (Vladislav Plevčík) vyrůstal mezi dvěma extrémy. Matka (Agáta Spišáková) jeho talent vždy maximálně podporovala, snad i natruc otci (Gregor Hološka), jenž neustálé brnkání na kytaru a prozpěvování po domě nesnášel. Chlapec ze skromných poměrů se na každý pád musel vypracovat ze dna – naštěstí jakmile ho někdo uslyšel, okamžitě si zamiloval jeho hlas.

A tak začala Duchoňova strmá cesta vzhůru, se kterou se ale nikdy zcela nesžil. Od počátku si k odvaze před kamerou pomáhal alkoholem, což se časem jen zhoršovalo. Manželka s dítětem byla okamžitě na druhé koleji oproti možnosti být věčným středem pozornosti. Zanedlouho se přidal se gambling, který polykal pořádný kus honorářů. A jeho život skončil dřív, než dostal příležitost plně dospět a snad i napravit své početné chyby.

Největší předností snímku je know-how režiséra Bebjaka, který ví, jak natočit scénu tak, aby vypadala pěkně. Slovenští pamětníci pak mohou vyrazit na stylizovanou cestu časem, která není vyloženě kýčovitě nostalgická, ale ani netne do živého. Problém nastává až s vyprávěním a neschopností snímku jasně si ujasnit, o čem vlastně je.

Tak trochu Elvis

Vzhledem k tomu, kolik stopáže to zabírá, je pro tvůrce například důležité, že se Duchoň dostával do politických konfliktů. Ne však proto, že by snad měl s režimem osobní problém a chtěl ho podrývat, ale protože veřejně říká blbé hospodské vtipy. Jedná se o veskrze apolitického člověka, který když dostane za úkol přečíst prohlášení Anticharty, tak se ptá, co je vlastně ta Charta, o které nikdy neslyšel. To není nutně historicky nepřesné, Charta 77 nebyla veřejně známý text. Nicméně nesledujeme dokument, ale fikční film. Každá informace je zahrnuta z nějakého dramatického důvodu. Scénář chce, abychom věděli, jak málo se Duchoň zajímá o politiku. Jenže proč to chce?

Jedná se o zajímavý kontrast vůči mezinárodní tvorbě. Vezměme si nedávného Elvise, v němž najdeme několik paralel k tomuto snímku. V obou případech se jedná o příběhy technicky talentovaných zpěváků, kteří se za pomoci pořádné kupy návykových látek upracovali k smrti. Největší rozdíl obou projektů spočívá v tom, že zatímco Luhrmann dělal vše možní i nemožné, aby Elvise vykreslil jako součást boje za občanská práva a člověka bojujícího za humanismus, a to i za cenu odklonu od reality a vynechání problematičtějších aspektů protagonistova života, Duchoň dělá naopak vše pro to, aby svého hrdinu vykreslil jako chlápka, který se nezajímá o naprosto nic, co ho přesahuje.

Proč o něm tedy sledovat film? Duchoň tak, jak ho vidíme, totiž není dobrý partner, není dobrý otec, nevidíme ho o nic usilovat. Samozřejmě, že tvůrci mohou vyprávět o muži, který nechtěl být součástí politiky, ale proti své vůli jí musí sloužit. Pak bychom ale asi čekali, že svůj zájem směřuje jinam. Duchoň (a aby bylo jasno, celá recenze mluví o filmové postavě, ne skutečném člověku) však programově nic nezastává a není pozitivní silou v žádném ohledu svého života.

Stejně tak nejde o člověka usilujícího o osobní seberealizaci a sebenaplnění jako Robbie Williams v Better Manovi. Jediné dvě věci, o které vidíme Duchoně projevit zájem, jsou zpívání a chlast. Bebjakův film se to nepokouší nějak skrývat. Nedá se ani říct, že to v nějaké míře glorifikuje. Není však patrné, co po nás jako po publiku vlastně chce. Co si o téhle postavě máme myslet? Co po skončení filmu máme cítit?

Zachraňuje to Karel Gott

Nejblíž, jak se dostat ke kvalitativně pozitivnímu vyznění, je považovat snímek za tragédii člověka, které nenašel svůj smysl. Kdy budeme vědomě sledovat veletrh protagonistových selhání a na konci si řekneme: Tak tohle‘s projel, kámo. Bebjakův režijní styl, jakkoliv řemeslně precizní, však není dost syrový. Mluví jazykem tradičního oslavného životopisu, v němž však není co oslavovat. Duchoň není natočený „špatně“, nicméně stejně správně jde natočit cokoliv se stejným efektem.

Je to škoda, protože zde najdeme několik momentů, které skoro o něčem jsou. V marketingu možná působí Karel Gott v podání Vojtěcha Kotka jako pěst na oko, ve filmu se s ním však pracuje překvapivě nápaditě. Gott je zobrazen jako někdo, kdo „v tom“ na rozdíl od Duchoně „umí chodit“. Je absolutní hvězdou žijící v značném luxusu právě díky svému talentu usmát se na každého, kdo proti němu zrovna stojí. Gott je tu rovněž apolitický, nicméně vypočítavým a promyšleným způsobem. Jeho nekonečné odsouvání společného duetu s Duchoněm na „někdy příště“ je jasným signálem, že za povrchem štědrosti a přátelství je věčně kalkulující byznysmen, který neudělá nic, co by mohlo přinést nějaké komplikace. Rozhodně se nebude spojovat s někým, kdo je politicky i osobně vrtkavý a nečitelný!

Jenže se jedná o pár střípků, které ve filmu zabírají jednotky minut a v důsledku nás leda provokují tím, co mohlo být, kdyby se scenáristé rozhodli soustředit na pořádný motiv a dramaticky ho rozvedli. Potom by Duchoňova „férová“ apolitičnost vedle Gottovy vyčůranosti (opět – bavíme se tu o filmových postavách) mohla vyznít pozitivně a mohli bychom si k němu najít cestu.

Duchoň není průšvih, na to je Bebjak moc sebejistý a zkušený filmař a Vladislav Plevčík zvládá jak energického mladíka, tak i vysílenou hvězdu. Ale je hrozná škoda, že se tvůrci spokojili s filmem, který následuje cestu klasického životopisu, když mají v rukou život, který do téhle škatulky zkrátka nezapadá a který by skýtal mnoho podnětnějších přístupů. Abychom se dostali dál, musel by se buď text přizpůsobit režii a nabídnout žánrově uspokojivé dobrodružství, nebo režie textu a představit syrovou tragédii. V současné podobě je Duchoň trochu vším a trochu ničím.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Continental Film, KVIFF.TV © 2025

Duchoň
Drama / Životopisný / Hudební
Slovensko, 2025, 99 min
Premiéra: 7. 8. 2025, Continental Film
Režie: Peter Bebjak
Scénář: Jiří Havelka, Róbert Mankovecký
Kamera: Martin Žiaran
Hudba: Juraj Dobrakov
Hrají: Vladislav Plevčík, Anna Jakab Rakovská, Gregor Hološka, Agáta Spišáková, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Tomáš Maštalír, Alena Pajtinková, Daniel Fischer
Produkce: Rasťo Šesták, Peter Bebjak
Střih: Marek Kráľovský
Zvuk: Martin Jílek
Scénografie: Juraj Kuchárek