Na právě startujícím Filmovém festivalu v Litoměřicích můžete zajít mimo jiné na snímek, který často obsazuje pozici ve výčtech nejdůležitějších děl kinematografie. Americká freska Paříž, Texas evropského režiséra Wima Wenderse patří mezi základy cinefilního kánonu a ten typ filmu, jaký ve své topce jmenuje váš oblíbený režisér. Co nám může dát i víc než 40 let od své premiéry?
Co tu proboha děláš?
Na začátku filmu sledujeme nemluvného, ošuntělého muže, jak se bezcílně potácí texaskou pouští, než dorazí na benzínku, kde zkolabuje. Podle dokladů, které má u sebe, je identifikovaný jako Travis Henderson (Harry Dean Stanton). Jeho bratr Walt (Dean Stockwell) záhy přijíždí z Los Angeles v neuvěření, že se jeho čtyři roky pohřešovaný sourozenec, považovaný za mrtvého, najednou sám našel.
Radost se tu mísí s nervozitou, protože Jane (Nastassja Kinski), matka Travisova syna Huntera (Hunter Carson), rovněž před několika lety zmizela a Walt se svou ženou Anne (Aurore Clément) chlapce adoptovali a považují nyní za vlastního – co když se teď osvojeného syna budou muset vzdát, když jeho otec vstal z mrtvých?
Travis nemá na řešení nuancí svého návratu ani pomyšlení. Zprvu je považovaný za němého a jeho lucidita zjevně není stoprocentní. Nakonec se sice rozmlouvá, přesto chodí po prostorné vile svého bratra jako duch, neschopný vysvětlit, co se vlastně stalo. Po nějako době si přesto nachází cestu k zprvu nedůvěřivému Hunterovi a k zděšení Walta s Anne se vydávají najít Jane. Potom doufá, že se mu podaří zalepit všechny rány a v texaském městečku Paříž vybudovat na pozemku, který si vzpomene, že vlastní, americký sen.
Pomalu zdrcující
Jakkoliv by se to mohlo zdát, Paříž, Texas není vyloženě případ slow cinema. Děj neustále postupuje kupředu a ústřední koncept je tak silný, že když je film ve svých začátcích nejpomalejší, pracuje náš mozek ohledně záhadného Travisova stavu naplno – nemáme opravdu příležitost úplně vypnout a nechat se unášet. Proč je Travis tak mimo? Kde je Jane? Co bude s Hunterem? To je nakonec velký paradox tohohle filmu, který se tváří přísně minimalisticky, nicméně postavy a s nimi nás tíží tolik existenčních otázek, že tu ve skutečnosti nenajdeme chvíli klidu.
„Co se Travisovi stalo?“ je nakonec ta méně důležitá otázka, na jejíž uspokojivé zodpovězení můžeme zapomenout. Paříž, Texas opravdu není thrillerem o odhalení nějakého šíleného zvratu a je víc než jasné, že Travisova fyzická i duševní nepřítomnost by zrovna ta mohla být nahrazena chlápkem, který sice žije se svou rodinou, ale myšlenkami je někde úplně jinde. Až jednoho dne zjistí, že nezná své dítě a jeho manželka se od něj dávno emocionálně odpoutala.
Přesto má velký účinek, že Wender zvolil to, co bychom v mainstreamovém kontextu nazvali „high konceptem“ a buduje výraznou metaforu s lidmi, kteří se doslova ztratili jeden druhému a bloumají po nekonečné krajině bez zjevného smyslu. Nakonec se ukazuje, že Travis cíl má, nebo si to alespoň myslí – vybudovat dokonalý domov, v němž by mohl konečně žít šťastný život. Jako když workoholický otec zanedbává vše proto, aby se jeho rodina někdy v budoucnu měla dobře. Že žádnou rodinu nemá a ztratil nejcennější chvíle života, si všimne až příliš pozdě. Sem snad odkazuje i název filmu, kdy Paříž evokuje velký sen o pohodlí a kráse, jenže kdepak – tady mluvíme o Paříži v Texasu s 20 tisíci obyvateli a teplotním rekordem 46 stupňů.
Takhle máme Američany rádi
Jedná se také o zajímavý vhled evropského štábu do americké kultury. Střet nekonečných planin a moderního velkoměsta, ošuntělosti a luxusu, přímočarosti a komplikovanosti. Je patrná fascinace téhle franko-německé produkce kontinentem, kde má všechno větší rozměr a na němž se je tak snadné ztratit – ve víc ohledech než jednom. Jaké místo má nukleární rodina v tomhle prostoru? Co tu zmůže jeden jediný člověk?
Wendersův počin obsahuje některé z nejikoničtějších výjevů kinematografie. Ať už je to Travis šinoucí se pouští s prázdnou plastovou lahví v ruce, nebo jeho pozdější střet s Jane, jež oddělená jednosměrným zrcadlem předvádí v zaplivaném klubu peep show. Možná tedy překvapí, jak improvizovaná a nahodilá celá produkce byla. Snímek se natočil velmi rychle, za nějaký měsíc, a první polovinu natáčení neměl hotový scénář.
Příběh se vyvíjel velmi organicky – původně měl být mnohem důležitější vztah mezi oběma bratry a Travisova amnézie. Nakonec se do popředí dostala jeho ztracená láska k Jane a Hunterovi. Důležitější se stala budoucnost než minulost. Produkce sama ji měla velmi vrtkavou – málem zkrachovala kvůli nedostatku financí. Když se blížila premiéra v Cannes, celý nepočetný štáb byl vysílený a krajně nervózní. Nakonec zbytečně.
Režisér si odnesl Zlatou palmu a jeho film se velmi rychle zapsal na seznam kanonických děl světového filmu. A to přestože v Evropě tou dobou vrcholila antiamerická nálada pod vlivem mezinárodní neobliby Ronalda Reagana v progresivních a uměleckých kruzích. Wendersův citlivý přístup si však na starém kontinentě všechny získal. Američtí kritici pak chválili závan nového Hollywoodu, který byl tou dobou už minulostí a jehož prvky v tomto filmu nalézali.
Paříž, Texas na FIFELI:
29. sprna v 14:15, Kino Máj
Nezbývá než doporučit návštěvu, tím spíš, že se v Litoměřicích promítá restaurovaná verze, která umožňuje plný zážitek z obrazu ulpívajícího na amerických scenériích, ať už jsou krásné, nebo trochu nahánějí hrůzu. Paříž, Texas je pro mnohé diváky jedním z jejich nejhlubších zážitků, ale i kdybyste se k nim nezařadili, pořád získáte jedinečně inspirativní zážitek.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Fifeli © 2025
