Recenze: Sorry, Baby se snaží vyprostit z traumatu pomocí černého humoru

Je to příběh jako z filmařské pohádky. Prestižní režisér a producent Barry Jenkins začal na Instagramu sledovat nezávislou autorku Evu Victor a po čase se jí dokonce ozval s tím, že by byl ochotný zaštítit nějaký její text. Victor o sobě do té chvíle neuvažovala jako o režisérce, spíš scenáristce a herečce, zájem tak velkého jména v ní však vzbudil sebedůvěru. Jenkinsova záštita se pak projevila i prakticky – Sorry, Baby se stříhalo současně s Mufasou, Jenkins si tedy od své disneyovské zakázky chodil prý celkem hojně odpočívat do vedlejšího studia k tomuto malému projektu, kde mohl debutantce přispět se svou zkušeností. Není divu, že výsledek sklízí zájem a nadšení.

Jsi v pořádku?

Profesorku literatury Agnes (Eva Victor) potkáváme ve chvíli, kdy už několik let žije pohodlný, ale izolovaný život stranou svých někdejších vysokoškolských přátel. Právě ji po dlouhé době navštěvuje její těhotná nejlepší kamarádka Lydie (Naomi Ackie), spolu s níž zažije příjemný den vzpomínáním a následně vyráží na něco jako menší třídní sraz.

Během zdánlivě bezelstné konverzace se začne vyjevovat, že s Agnesinou minulostí a emocionálním stavem není něco v pořádku. Když Lydie odjíždí, viditelně se strachuje o ni strachuje. Vracíme se tedy do doby, kdy Agnes dokončovala svou diplomku a vedoucí její práce ji znásilnil. Následky tohoto činu ji dodnes neopustily. V následných kapitolách sledujeme několik úseků vyplňujících čas mezi událostí a současností.

Eva Victor někdy v sebeprezentaci volí nebinární gender, připouští ale i ženský, který v textu volíme.

Sorry, Baby nese v propagačních materiálech označení černá komedie, což je zapříčiněno především tím, jak neseriózně a s nadhledem se Agnes snaží ke své situaci přistupovat. Jedná se jednoznačně o sebeobranný mechanismus, kdy se nechce stát obětí a nechce, aby událost definovala zbytek jejího života. Proto se druhý den u doktora chová jako rozjívené trdlo. A proto nevznese obvinění u policie. Navíc má její vedoucí čtyřleté dítě – co kdyby ho připravila o otce? Stojí to za to?

Je však jasné, že Agnes potřebuje dojít katarze a udělat za svou minulostí čáru. Její školitel, když si připustil, co právě udělal, dal okamžitě výpověď a přesunul se na druhou stranu země – od toho okamžiku se s ním neviděla. Po nějaké době neúspěšného hledání náhrady bylo uvolněné místo na fakultě nabídnuto právě Agnes. Šlo čistě objektivně o obrovské štěstí, jako čerstvá absolventka se mohla přesunout rovnou na prestižní vyučovací pozici na skvělé škole. Byla by blázen, kdyby odmítla, a to přestože jedním z faktorů bylo i nadšené doporučení jejího vedoucího – snad forma úplatku za mlčení?

Mileniálský opus

Od té doby Agnes sedí v kanceláři, která patřila násilníkovi, a utápí se v nevyřešeném traumatu. Po celou dobu studia od něj poslouchala chvalozpěvy o své brilanci – snažil se jí jen dostat pod sukni? Je její kariéra jen lež? A co následky samotného aktu? Nedá se říct, že by je přímo popírala, ani o nich zcela nemlčí, ale zároveň si neudělala jasno, jak na přesně reagovat a v tomhle neujasněném stavu žije posledních pár let.

Sorry, Baby působí tak trochu jako film, který přiletěl z minulé, nebo i předminulé dekády – jeho mileniální nimravost a performativní sebereflexe už se moc často v takto nekontrolované podobě nevidí. Asi protože už se stihly stát terčem posměchu nejen starších, ale i nastupujících generací, což vede tvůrce k potřebě se agresivní diblíkovskosti indie dramat nultých a desátých let vyhýbat. Shodou okolností jsme si tyto tendence naposledy připomínali u vynikajícího nezávislého animáku Boys go to Jupiter, kde Victor namluvila jednu z vedlejších postav.

Recenze: Absurdní animák Boys Go to Jupiter může být vaším nejfajnovějším filmem léta

Zde se nebojí předložit film, ve kterém se hrdinka od souseda, kterého právě poprvé potkala, dočká poněkud křečovitého prohlášení: „Beztak bych k vám nemohl přijít, protože mám na večer plány s mámou. Ne, počkejte, to jsem si vymyslel. Nevím proč, asi ze strachu z odmítnutí.“ Scénář rozhodně ve svých nejslabších momentech čpí chtěnou chytrostí, což naštěstí alespoň u Agnes dává trochu smyslu vzhledem k tomu, že je studentkou a později profesorkou moderní literatury. I kdyby to tedy někdy působilo jako pěst na oko, tak pěst na oko, která do příběhu zapadá.

Umělecká autenticita

Postavy jí pak často v dialozích trochu okatě přihrávají, kdy jde méně o přesvědčivé interakce a víc záminky k pronesení té či oné dobře znějící věty. Rozhodně platí, že nikdo krom Agnes tu není plnohodnotnou bytostí a všichni slouží především k tomu, aby se ona mohla k něčemu nějak vztáhnout. Ne že by taková v důsledku nebyla výstava většiny fikčních vyprávění, jen obvykle se dílo snaží to trochu skrýt a vytvořit dojem větší životnosti.

Když se podíváme na celkovou spokojenost, jakou Sorry, Baby přesto vzbuzuje, je jasné, že ne pro každého půjde o neřešitelné stopky. Jsou různé druhy autenticity – Victor možná nedosahuje autenticity ve smyslu realismu, dosahuje ale umělecké autenticity tím, jak upřímně její film působí a jak hluboce je zaujat svým problémem, který chce důsledně prozkoumat. Ano, občas je to trochu nucené, ale z každého okamžiku filmu sálá urputná touha vyřešit neřešitelný problém a najít východ ze zazděné uličky.

V triviích na IMDb najdeme, že se film natočil za dva dny – to se zdá upřímně řečeno poněkud nepravděpodobné už vzhledem k množství lokací. Rozhodně jde ale o malou produkci, která si uchovává kouzlo velmi osobního projektu, do nějž jeden tvůrce vylévá duši. To je ve filmu poměrně vzácný dojem. Jak to tak u debutů bývá, výsledek neoplývá přílišnou tvůrčí finesou, možná i proto ale vyznívá výsledek tak opravdově. Éra mumblecore dávno skončila – a Sorry, Baby je beztak moc řemeslně kontrolované, abychom jej do ní mohli zařadit. Přesto je to právě dojem bezprostřednosti a blízkosti, co výsledek povyšuje nad součet jednotlivých částí.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon © 2025

Sorry, Baby
Drama / Komedie
USA, 2025, 103 min
Česká premiéra: 7. 8. 2025, Aerofilms
Režie: Eva Victor
Scénář: Eva Victor
Kamera: Mia Cioffi Henry
Hudba: Robert Ouyang Rusli
Hrají: Eva Victor, Naomi Ackie, Louis Cancelmi, Kelly McCormack, Lucas Hedges, John Carroll Lynch, Hettienne Park, Celeste Oliva, Jordan Mendoza, Liz Bishop
Produkce: Frank Ariza, Mark Ceryak, Barry Jenkins, Adele Romanski
Střih: Alex O’Flinn
Zvuk: Onnalee Blank
Scénografie: Caity Birmingham
Masky: Rashida Bolden
Kostýmy: Emily Costantino