Našlo by se dost cinefilů, kteří vám řeknou, že Paul Thomas Anderson je nejlepším žijícím režisérem. Každý jeho nový projekt je vyhlížený jako výrazný filmový event a každý je následně v nějaké míře oslavován a vynášen do nebes. Jeho renomé je tak velké, že se mu nyní podařilo jakýmsi zázrakem dostat zelenou na divokou špionážní jízdu Jedna bitva za druhou, která měla větší rozpočet, než kolik kdy komerčně nejúspěšnější Andersonův film vydělal v kinech. Studia jistě doufají, že přítomnost Leonarda DiCapria naláká davy. Zároveň půjde ale v případě neúspěchu o čestnou prohru, protože nebude nikdo, kdo by jim vyčítal, že podpořili další z vizí PTA. Ještě než na Jednu bitvu za druhou vyrazíme, připomeňme si kariéru kalifornského kouzelníka.
Nepo baby s vyhrnutými rukávy
Pokud se někdy někdo pro svou kariéru narodil, tak Paul Thomas Anderson. Na svět přišel ve Studio City, pojmenovaném po filmových ateliérech, které obklopuje. Jeho otcem byl televizní a rádiový herec a moderátor Ernie Anderson. Vyrůstal tedy uprostřed továrny na sny, a to v pořádně košaté rodině. Se třemi vlastními a čtyřmi polovičními sourozenci z otcova prvního manželství. Znalce jeho filmografie nepřekvapí, že jeho vztah s matkou nebyl ideální, k otci však přilnul. V dospělosti po jedné z jeho rádiových rolí pojmenovat svou produkčku Ghoulardi.
Anderson vychodil kvalitní soukromé školy a od dětství běhal s kamerou v ruce – nikdy ho nenapadla jiná budoucnost, než že bude filmovým režisérem. První film, samozřejmě amatérský, režíroval v osmi letech. Následující dekádu strávil s vší dostupnou filmovou technikou a intimně poznal, jak fungují různé typy kamer, čoček a filmového materiálu. V šestnácti začal také psát. Prvním pevnějším projektem středoškoláka Andersona byl třicetiminutový mockument The Dirk Diggler Story, sledující fiktivní pornohvězdu inspirovanou Johnem Holmesem.
Po maturitě se nedokázal přimět k nastoupení na vysokou školu – vydržel na ní tři dny. Došel k závěru, že točit filmy bude lepším vzděláním. Na své poloamatérské projekty si začal vydělávat jako televizní asistent, ale také gamblingem. Nebál se vyždímat ani kreditku svojí holky – vše pro vyšší cíl. Co se nepo babies týče, Anderson patří k těm, co musí přeci jen vykázat nějakou aktivní snahu. Tak se s na koleni sesmoleným kraťasem Cigarettes & Coffee probojoval na Sundance a zde dojednal svůj profesionální debut.
Tohle jsme hledali
První střih Gamblera se dostal do vedlejší sekce v Cannes, což pomohlo s vybráním peněz na dotažení finální verze. Stále velmi kompromisní produkce svět sice nestrhla, byla ale příslibem talentu a také mnohých Andersonových trademarků. Jednak se pyšnila skvělým obsazením. Philip Baker Hall, John C. Reilly, Gwyneth Paltrow, Samuel L. Jackson a samozřejmě Philip Seymour Hoffman, jenž brzy se stane jedním z dvorních Andersonových herců. A předně všem představila mladého šestadvacetiletého režiséra, se vší jeho nadšeností, ale také jednoznačným citem.
Filmem, po němž Andersonův brand opravdu explodoval, byly až Hříšné noci alias Boogie Nights. Vrátil se v nich k stylizovanému příběhu Johna Holmese a světě pornoprůmyslu, jenž tu funguje jako alegorie filmařiny jako takové. Příběh o klukovi s abnormálně velkým… talentem, ztvárněným tehdy druhořadou hvězdičkou Markem Wahlbergem, se noří do víru sexu, drog a disca. Nese energii, jakou publikum necítilo od dob dávno zašlé éry nového Hollywoodu. Jedná se o hlasitý, nekultivovaný a neurvalý film, ale to bylo nakonec součástí kouzla. Anderson si zkouší prakticky každý filmařský postup, jaký existuje, a užívá si, že je konečně opravdovým filmařem. Což nakonec platilo i pro monstrózní melodrama Magnolia, jímž Anderson v roce 1999 stvrdil, stále jako dvacátník, svou pozici. Dnes bude Anderson první, kdo řekne, že Magnolia je moc dlouhá, moc rozjívená a chybí jí finesa, ale to nic nemění na intenzitě rozmáchlého opusu naditého největšími hvězdami, který přes všechnu Andersonovu hyperaktivitu nádherně zapadá do sebe.
První tři jeho filmy dorazily v rozmezí tří let, což ještě zvýšilo dojem, s níž tenhle mladý filmař ovládnul veřejný prostor. Jednalo se o ten typ úspěchu a příslibu, který je zřejmý obzvlášť lidem z branže – Andersonovy filmy nikdy nebyly extrémní divácké hity, milované jsou spíš v cinefilní komunitě a mezi samotnými filmaři. Hollywood byl rozhodně připravený na nášup. Právě tehdy ale Anderson trochu zvolnil a začal točit soustředěnější projekty, které mu zabírají víc času.
Na vrchol
Bizarní romance Opilí láskou přišla v roce 2002 – herecký talent v ní měl šanci předvést tentokrát Adam Sandler. Snímek je dnes respektovanější než v době uvedení, kdy si k němu publikum hledalo cestu o něco hůř. To rozhodně nejde říct o Až na krev, monumentální fresce nasáklé ropou, v níž předvádí vrcholný výkon Daniel Day-Lewis a Anderson sleduje faleš amerického snu a nekompromisní amorálnost kapitalismu. Ta se stala okamžitým úspěchem a moderní klasikou. Dalších pět let trvalo do premiéry Mistra, v němž excelují Joaquin Phoenix a Philip Seymour Hoffman. Film si tentokrát v prvním plánu bere na paškál scientologickou sektu, ale nabízí i mnohem osobnější témata o seberealizaci a svobodné vůli. Anderson v této své éře dokazuje, že když chce, umí točit akademicky vděčné filmy – on ale většinou nechce, což vysvětluje, proč pořád nemá Oscara.
Inherent Vice, opět s Phoenixem v čele, je jednoznačně nejdivnějším Andersonovým dílem. Je velká tragédie, že se v Česku nedostal do distribuce, protože sledovat tuhle rozvětvenou a těžko čitelnou adaptaci už tak komplikovaného postmoderního románu Thomase Pynchona na monitoru, bez izolace od vnějších vlivů, je dost velká výzva. Není překvapivé, že se jednalo o největší Andersonův komerční průšvih, jde zcela zjevně o film s nulovým zájmem o jakoukoliv diváckou vstřícnost. Pokud mu ale přijdete na chuť, najdete třeskutě vtipnou, ale i bolestnou sondu do jedné rozbité mysli.
Následovala Nit z přízraků, kterou ve vší objektivitě prohlašujeme za nejlepší Andersonův film. Možná byste to neřekli o melodramatu o módním návrháři a jeho modelce, to ale nevíte, že tu Anderson sleduje brilantně toxický duel mezi Day-Lewisem a Vicky Krieps, kteří se navzájem uvězňují ve svých pastech a snaží se ovládnout jeden druhého. On jako dominantní egomaniak, ona jako zdánlivě submisivní tichá žena, která umí manipulovat mnohem lépe, než dává najevo. Nit z přízraků je při prvním zhlédnutím ostré drama a při dalším černá komedie o vztahové dynamice a stylisticky i vypravěčsky jde o nejdospělejší film režiséra, který jindy spíš propadá klukovinám.
Pak přišla Lékořicová pizza, v níž dal Anderson šanci zazářit synovi zesnulého Hoffmana Cooperovi a rovněž začínající Alaně Haim. Jedná se o nostalgický příběh o zakázaném vztahu mladé ženy a patnáctiletého kluka, který samozřejmě v publiku zdvihl pár obočí. Anderson ale okolo ožehavého tématu našlapuje vcelku s rozmyslem a tahle hormonální fantazie jako vždy chtě nechtě funguje.
Interaktivní encyklopedie Hollywoodu
O Andersonovi se většinou v mainstreamových médiích nepíše jako o režisérovi pastiší a filmů založených na (pop)kulturních odkazech, a to přestože napříč svou tvorbou pracuje velmi aktivně s historií Hollywoodu a mnohé jeho filmy přebírají postupy či estetiku jiných slavných děl. Ať už jsou to paralely ke Scorseseho Mafiánům v Boogie Nights, ke Kubrickově Osvícení v Až na krev či konverzačkám Roberta Altmana v Magnolii. Anderson nevolí doslovné odkazy, nejedná se o pomrkávání na diváka v podobě povědomých rekvizit a opakování hlášek, jeho práce s filmovou historií zachází mnohem dál, je aktivní. Nikdy se nejedná ani o mrtvolnou imitaci starých mistrů typu Joker, postupy jsou rozvíjeny, kombinovány a variovány tak, jak se Andersonovi hodí.
Prošel podobným, i když o kus méně extrémním vývojem jako David Fincher. Ten začal jako hyperaktivní režisér Klubu rváčů, k filmu přišel od videoklipů a reklam, ale časem se dopracoval k vysoce stoickému a přísně kontrolovanému audiovizuálu, kde každá stylistická volba vystupující z řady musí mít dobrý důvod. Anderson předvedl podobný obrat, i kdy si přeci jen ponechává víc živelnosti a intuice. Navíc je jeho vývoj méně jednosměrný – zatímco Fincher nekompromisně postupuje k doktríně, Anderson okolo ní pořád ve svých jednotlivých filmech osciluje. Jeho zatím nejrigidnější film Nit z přízraků bezprostředně následovala vyšinutému Inherent Vice. I jeho excentrizmus už je ale kontrolovanější než práce dvacátníka, který v Hříšných nocích plácá páté přes deváté a musí děkovat bohům za svůj instinkt.
Podle marketingu se zdá, že Jedna bitva za druhou by v tomto ohledu mohla být návratem k divočejší formě. Z Andersonových filmů se na první pohled podobá nejvíc právě excesu Inherent Vice. Opět tu máme šílený sled událostí, který se pod rukama tentokrát Lea DiCapria rozpadá v chaos. S rozpočtem 130 milionů si ale musí Anderson dobře rozmyslet, jestli bude stejně nepřístupný jako v případě Phoenixovy drogové odysey.
Dosavadní zahraniční reakce ale dosahují 98 % poměru kladných recenzí, takže se zřejmě máme na co těšit. Anderson prý nejenže předvádí své typické mistrovství při vedení špičkových herců, navíc nabízí několik výborných akčních scén, což je u něj novinka. Doporučujeme tedy vyrazit pokud možno do IMAXu, i kdyby ne pro akci samotnou, tak pro možnost vidět na tak velkém plátně práci jednoho z nejuctívanějších amerických filmařů dneška.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical, CinemArt, Magic Box, Falcon, New Line Cinema © 2025
