Recenze: V Dlouhém pochodu se nezkušený Stephen King dostává do rukou ostřílených filmařů. Syrová dystopie má své kouzlo

Pokud milujete dystopické vyvražďovačky se silnými náměty a trochu naivními, ale tím intenzivnějšími hrdiny, Dlouhý pochod podle Stephena Kinga je film pro vás. Nesmí vás trápit příběh, který nedává moc smysl logicky, zato však funguje emocionálně.

Zelenáč King

Při pohledu na datum vydání stejnojmenného románu by se mohlo zdát, že Dlouhý pochod je prací již zavedeného spisovatele. Vždyť vyšel v roce 1979, tedy dávno po kingovském boomu. V éře, kdy už trochu znuděný spisovatel vydával knihy pod pseudonymem Richard Bachman a zkoušel, co mu projde. Ve skutečnosti se ale jedná o úplně první román, který dokončil ve svých ani ne dvaceti. Jen ho zkrátka pozapomněl v šuplíku. A to je nakonec ta hlavní věc, kterou potřebujete vědět.

Tenhle debut má všechno, co si dnes spojujeme s young adult dystopickou literaturou, určenou mladšímu čtenářstvu, které s ním silně souzní a často ho formou fanfiction osidluje vlastními dodatky. V čele je výrazný a brutální high concept, v tomto případě nekonečný pochod, který může mít jen jednoho vítěze. Pořádaný je totalitní americkou vládou, která chce jeho prostřednictvím uvést občany do latě. Všichni loseři, kteří neudrží rychlost čtyři míle za hodinu, skončí s kulkou v hlavě. Účastní se ho výhradně teenageři a ranní dvacátníci, kteří tak poprvé na vlastní kůži čelí jednak světu dospělých a jednak světu opresivního politického systému.

Dlouhý pochod je v tomto ohledu svojí bezprostřední banalitou a přímostí až kouzelný. Jedná se zjevně o práci mladého a zatím nekultivovaného tvůrce, který tu realizuje základní koncepty, jež jsou trochu průhledné a trochu nesmyslné, ale co dílu chybí na logice a hloubce, to dohání syrovostí a autenticitou. Pokud tu něco funguje, tak právě emoce – emoce nejistoty svého místa v nespravedlivém světě a nedůvěry vůči autoritám, tím spíš v éře vrcholící vietnamské války. Samotný námět je možná vágní alegorií, historický okamžik, kdy román vyšel, mu však dodává na ideologické a politické specifičnosti.

Ostřílený Lawrence

Teď je tu ale otázka, jestli jde to samé převést na plátna. Doufal v to už certifikovaný kingovský adaptátor Frank Darabont, jehož Shawshank a Zelená míle svého času posunuly žánrového autora k akademickému uznání. Práva zakoupil na začátku století, nakonec ale nebyl schopný vyprodukovat film, časové okno se uzavřelo a copyright ho od látky opět odřízl. Kde on selhal, nakonec uspěl Francis Lawrence, sám zkušený filmař, který přivedl k životu Hunger Games, jejichž podobnost s Dlouhým pochodem je zjevná.

Látka tedy z rukou neotesaného klučiny, který v prváku na vejšce po nocích ťuká svůj první román, přechází pod dohled ostříleného tvůrce hollywoodských blockbusterů. To by ji jistě mohlo připravit o její největší sílu. Produkce si ale naštěstí uchovává skromné měřítko. Opravdu se jedná jen o skupinu asi dvou desítek herců a pár komparzistů, kteří kráčí po silnici za doprovodu dvou, někdy tří vojenských vozidel. Z jednoho z nich občas pokřikuje Mark Hamill jako záporácký major, který působí, jako by si na Lawrence vyčlenil dva natáčecí dny a všechny jeho scény vznikly naráz. I to dodává snímku určité kouzlo malého projektu.

Pořád ale mluvíme de facto o studiovém velkofilmu a při pohledu na film si nemůžeme doopravdy myslet, že jde o jakkoliv začátečnickou produkci – obzvlášť kameraman Jo Willems, odkojený mimo jiné Hunger Games, své portfolio nezapře. Přestože má k dispozici jen asfalt, lány polí a sem tam nějaký zapadákov, kterým hrdinové prochází, film vypadá velmi pěkně na pohled. Je nicméně snadné si představit, že by stejný scénář šlo realizovat i mimo kontext Hollywoodu, což je v tuhle chvíli míněno jako pochvala. Nikdo se tu nepokusil předlohu bombasticky nafouknout jen proto, že může – v době sílící krize komiksových blockbusterů rozumná volba. Tohle je cesta do budoucna.

Žádný svatý text

Scenárista JT Mollner přejímá jména některých postav a jejich nástřel, tvůrci ale dobře chápou, že vše přesahující základní námět je možná k jejich dispozici, nikdo se ale nebude zlobit, když to pozmění. Pokud jste román četli, rozhodně nemáte vyhráno – dokonce i konečným vítězem je jiná postava než v předloze. To je možná samo o sobě malý spoiler, nicméně vás to snad přiměje trochu zbystřit a víc se těšit na sledování. Film není ilustrací knihy, ale z větší části novým příběhem, do nějž tvůrci včlenili vlastní témata a motivy.

Když to svého času udělal Kubrick u Osvícení, Kingovi ruplo několik cévek a dodnes mu to neodpustit. Dlouhý pochod jakožto svou ranou práci však jistě považuje za méně svaté dílo. Byl tehdy ostatně tak zbrklý, že na papíře postavy pochodují rychlostí 4 míle za hodinu, což King s nikým nekonzultoval. Kdyby tak učinil, dozvěděl by se, že udržet takovou rychlost v kontextu desítek či dokonce stovek mil je absurdní, filmaři tedy limit o čtvrtinu snížili. I tak je samozřejmě pětidenní pochod přesahující 300 mil přitažený za vlasy, přinejmenším by však bylo nepraktické, kdyby měli herci odehrávat scény pomalu v poklusu.

Během Dlouhého pochodu potkáme asi desítku rozpracovaných postav, v jejichž středu stojí Raymond Garraty (Cooper Hoffman). Číslo 47 se na první pohled odlišuje od všech ostatních – Hoffman jako jediný není atletický typ ani stereotypně katalogově dobře vypadající, což z něj ihned dělá outsidera a vzbuzuje otázku, co si vzhledem k jeho malým šancím na vítězství vlastně slibuje. Účast na pochodu ostatně není povinná, jde tedy o jeho volbu. A tvůrci mu opravdu dávají pevnou motivaci, která se ve filmu pomalu rozvíjí a obohacuje tak uřvaný námět trochu jemnějším konfliktem.

Ví, co chce

Syn Philipa Seymoura Hoffmana tu získal druhou hlavní roli, která je v přímém kontrastu k Lékořicové pizze, kde ho obsadil P. T. Anderson. V ní hrál hyperaktivního, nadšeného a často usměvavého kluka, zde má za úkol být zamlklý, zádumčivý a soustředěný. Postavy okolo něj se silnější charakteristikou odehrávají svoje mikropříběhy, zatímco on je kotvou celého vyprávění. To je trochu nevděčná pozice, protože ho to de facto dělá nejméně zajímavou postavou s největším prostorem, Hoffman ale roste v dost silného herce, aby to utáhnul.

Dlouhý pochod tak může pomalu plynout, a lze se dohadovat, zda 108 minut stopáže nešlo trochu osekat. Ale budiž. Jde na každý pád o film, o jehož podobě si na základě trailerů asi umíte udělat docela dobrou představu. Kluci jdou a jdou, myslí na výhru a na svá rozhodnutí, mezi tím se mohou střetat jejich pohledy na svět. Krom enormní finanční odměny, která ve válkou zpustošené dystopii zajistí pro každého šťastný život, smí vítěz pronést i jedno přání, které mu vláda splní. Někdo plánuje zvýšit svoje pohodlí, někdo chce udělat svět lepším pro druhé a někdo se chce jen pomstít těm, co mu ukřivdili. Opět – je to velmi přímočaré, míněno v dobrém.

Co se týče násilí, Lawrence ani neuhýbá zrakem, ani se na něj nesoustředí. Pokud se někdo těší na body horror nekonečné štreky, krvavějících nohou, výkalů padajících za chodu na zem a vykloubených kolenou, to vše nominálně dostane, ale ne v míře, která by ho uspokojila. Pro tvůrce je rozhodně důležitější dopad násilí než jeho pozorování, což je snad pochopitelná preference. Možná by neuškodilo jít o trochu víc na dřeň, zvlášť když zhruba v půlce už vypění v tomto ohledu nemá dál kam eskalovat, ale co naplat. Pořád dostáváme několik intenzivních montáží, při nichž člověku stoupne adrenalin.

Filmový Dlouhý pochod je nakonec podobné dílo jako původní román. Nejde o vrcholný výkon v žádném ohledu, spíš velmi základní, velmi čitelný, ale tím sympatičtější zážitek. Obzvlášť mladší publikum ve věku čtenářů young adult novel se mohou dočkat intenzivní zkušenosti. A pro dospělé půjde o fajn žánrovku, která dobře chápe své klady a zužitkovává je v dostatečné míře.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Donart © 2025

Dlouhý pochod
The Long Walk
Horor / Drama / Thriller
USA, 2025, 108 min
Česká premiéra: 11. 9. 2025, Donart
Režie: Francis Lawrence
Předloha: Stephen King (kniha)
Scénář: JT Mollner
Kamera: Jo Willems
Hudba: Jeremiah Fraites
Hrají: Cooper Hoffman, David Jonsson, Mark Hamill, Judy Greer, Ben Wang, Charlie Plummer, Garrett Wareing, Roman Griffin Davis, Jordan Gonzalez, Tut Nyuot
Produkce: Roy Lee, Steven Schneider, Francis Lawrence, Cameron MacConomy
Střih: Mark Yoshikawa, Peggy Eghbalian
Zvuk: Jeremy Peirson, Carlos Sanches
Scénografie: Kathy McCoy, Nicolas Lepage, Scott Rossell
Kostýmy: Heather Neale