Jméno Petr Jochec sdílí otec i syn, jejichž vztah nebude nikdy zcela běžný. Rodič se tu po smrti manželky musel chopit výchovy syna s vážným nízkofunkčním autismem. Brzy osmnáctiletý a značně urostlý Péťa už během občasných záchvatů agrese může způsobit tátovi dost nepříjemné potíže. Co dělat někdy mají i odborníci. Režisér Martin Trabalík s ním strávil nejprve dva roky jako sociální pracovník a následně tři jako režisér. Otázka je jasná: Co s Péťou? V rozhovoru před jihlavskou premiérou jsme ji zopakovali i mimo poetický jazyk filmu.
Jak moc teď s tím filmem žijete? Jak dlouho je hotový, kolik času s ním ještě trávíte?
Dokončený je zhruba od zimy, takže relativně dlouho. Už máme za sebou i několik festivalů. A právě tím teď žijeme, teď tu máme Jihlavu a po ní českou premiéru, rozjela se tedy mediální komunikace, pro mě především rozhovory. Spolu s tím se snažíme jet osvětovou kampaň ohledně péče o lidi jako Péťa. Snažím se tak moc, jak můžu, vzhledem k tomu, že už zase zároveň pracuju v sociálních službách. Jak to tak chodí, točením dokumentů se člověk neuživí, musí tedy dělat něco stranou. Jednou z možností je komerční tvorba pro televizi, taky to mám za sebou, ale teď se na to necítím.
Vzhledem k tomu, že pracujete v sociálních službách, cítíte se dost fundovaný v otázkách autismu, nebo konzultujete s dalšími odborníky?
Dokumentarista často se svým filmem stráví tak dlouho a je do něj tak zažraný, že se jako odborník začne cítit. Já se za něj ale nepovažuju. A je dobré dodat, že dokument nemusí být točený z odborné pozice. Někdy mu může dokonce uškodit, když na přílišnou akurátnost moc lpí.
Ohledně toho, jak k látce přistoupit, mi pomohly například workshopy, kterých jsme se účastnili, a specificky ohledně prezentace Péti jsem konzultoval s Nautisem, který ve filmu i vystupuje. Jejich připomínkou například bylo, abych se méně soustředil na zobrazování agresivních Péťových stavů. Ne že bychom před nimi chtěli zavírat oči, nechceme ale ani vyvolat dojem, že je takový pořád, protože to není pravda.
Ohledně toho jste podle mě udělali rozumnou volbu. Ten nejhorší výpad ukážete ze začátku filmu, takže o tomhle potenciálu člověk ví a v pozadí jeho mysli jako možnost zůstává. A pak už není třeba se k tomu vracet explicitně, zbývající čas lze věnovat něčemu dalšímu.
Ano, je nutné, aby publikum chápalo, že drtivou většinu času je Péťa zcela v pohodě. Jen ty okamžiky, kdy ne, mají tendenci strhnout pozornost a samozřejmě to člověka svádí k tomu je použít ve filmu. Už tak jsem se ale bál, abych jemu nebo komukoliv podobnému svým projektem neuškodil v případě příštího hledání pomoci nebo integrace. Zobrazit jeho situaci jako ještě horší, než je, by ničemu nepomohlo. Opravdu mi na něm záleží – pracoval jsem s ním ostatně už dva roky před tím, než jsem věděl, že o něm budu točit.
U ztvárnění autistů existuje zvláštní zvyk soustředit se na ně hlavně ve chvíli, kdy jsou dětmi. Nedávno jsme tu měli Karavan, který byl v tomto ohledu na hraně – protagonistčin syn se dostává do věku, kdy začíná sílit a představovat pro matku fyzické nebezpečí. Petr ve svých osmnácti už tam dorazil. Určitě je důležité na tuhle realitu upozorňovat.
Karavan je vynikající. Můj film samozřejmě vznikal dávno před tím, než jsem ho viděl, nebo o něm věděl, takže na něj nijak neodpovídáme. Stejně tak jsem si Péťu nevybral specificky proto, že mu je osmnáct – jak jsem říkal, pracoval jsem s ním už nějakou dobu před tím, takže se natáčelo ve chvíli, kdy se sehnaly prostředky. Kdyby to bylo dřív, byl by mladší. Rozhodující faktor byl, že se jednalo o nejnáročnější případ Nautisu. Jsem ale rád, že to dopadlo, jak říkáte, tedy že to zobrazuje ten přechod do dospělosti, který přináší úplně nové výzvy fyzické, ale třeba i právní a legální.
Jak jste eticky řešil, že natáčíte člověka, který k tomu nemůže dát souhlas? Za to, jak je zobrazen, nesete plnou zodpovědnost vy a jeho otec, on se vyjádřit nemůže, což je jistě komplikovaná situace.
Rozhodně. Však to bylo první, co jsme na workshopech slýchali, leckdy i velmi ostře. Setkal jsem se s kategorickou výtkou, že bych Péťu rozhodně natáčet neměl. A samozřejmě jsem o tom všem hodně uvažoval. Nakonec jsem dospěl k tomu, že případné negativní důsledky mého filmu tu vlastně existují tak i tak – nedůvěra k lidem s autismem, neochota je přijímat a pracovat s nimi, spousta předsudků a očekávání toho nejhoršího. To tu bude s námi i bez nás. Vzít si tedy Péťu, který je opravdu komplikovaný případ, a přistoupit k němu s citem, je proto podle mě užitečné. Tak si to aspoň obhajuju sám pro sebe.
A pak tu je ten druhý aspekt, tedy pohled toho, kdo o takového člověka pečuje, který je pro mě i na základě mojí zkušenosti upřímně řečeno o kus důležitější než specifika autismu. Jednak tu je péče rodiny. V případě podobných případů často samotných matek, protože otcové takové rodiny mnohdy opouští. I o Péťu dlouho pečovala primárně matka, než zemřela a zodpovědnost přebral otec. Tehdy je obzvlášť těžké vše zvládnout. Mluvíme skoro o archetypálním podobenství obětavosti a lásky. Jak milovat někoho, kdo vás tak zraňuje?
V neposlední řadě je však třeba věnovat pozornost i podfinancovaným pracovníkům a pracovnicím, kteří jsou leckdy na pokraji fyzických sil. Není divu, jak často dochází v téhle práci k brzkému vyhoření, posílené tím, jak málo peněz v tomhle sektoru je.
Jak dlouho tedy projekt vznikal?
Natáčeli jsme tři roky a měli nějakých 150 hodin materiálu. To je dnes v dokumentaristice standard. Probíhalo to vždycky ve větších celcích s nějakým rozumným odstupem. Vypracoval jsem si časovou osu, v níž jsem předjímal vývoj událostí – a můžu říct, že poměrně přesně. Věděl jsem, na co se soustředit a jaký příběh chci vyprávět a v tomhle ohledu jsem se nemusel moc odklánět.
Celkový rámec šel podle plánu, na rovině jednotlivých situací se však často vyjevovaly takové, které nejde předvídat a plánovat. Právě to jako dokumentarista chcete. Čekáte na magické chvíle, i když doufáte, že vám nerozbijí celý plán – a na to jsem měl vlastně dost velké štěstí.
Petra jde asi stěží nějak aranžovat.
Rozhodně. Ne že bych chtěl, i kdyby to šlo. Mám rád přirozený přístup k natáčení, což platí i pro fikci. Miluju Zemi nomádů Chloé Zhao a jestli se mi podaří natočit fikční film, bude stát na podobných principech. Samozřejmě je občas potřeba dojít k nějaké situaci, třeba mít ve filmu rozhovor se sociální pracovnicí, jinak ale osoby před kamerou k ničemu nesměřuju. Snažím se scény snímat a stříhat, aby měly filmovou dynamiku, ale nechám je probíhat přirozeně. Aranžování na mě vždycky působí neautenticky.
Za kamerou stojíte vždycky vy?
Prakticky ano. V pár záběrech z auta jsem musel řídit a kameru chytil zvukař, to ale mluvíme o pár vteřinách. Jsem původně fotograf, takže obraz je jedním z mých hlavních zájmů. K režijní pozici jsem se dostal přes kameru. A jak jsem naznačil, po dokumentu je pro mě dalším cílem fikce. Tematicky ale ani v tomhle chystaném projektu nejdu daleko, tentokrát sleduju dítě, které vyrůstá s nemocným rodičem, což s sebou nese úplně novou sérii výzev a komplikací, než když o nemocné dítě pečuje rodič.
Vzhledem k tomu, že jste režisér, scenárista a kameraman Co s Péťou?, kdo byl vaším hlavním druhým párem očí?
Krom producenta Honzy Bodnára a dramaturgů Ivo Bystřičana a Ivany Pauer Miloševičové tu je jako vždy hlavně střihač Matěj Beran. Já přistupuju k práci hodně intuitivně – vím, čeho chci dosáhnout, ale jednotlivé volby dělám podle citu. On je mnohem analytičtější, uvažuje v blocích, v detailech, čímž se skvěle doplňujeme. Máme stejný základní vkus a každý můj hrubý nápad on precizně dotáhne.
Přiznávám, že jsme chtěli trochu hrát na city. Chceme, aby měl divák v očích slzy, což určitě poznáte podle našeho přístupu třeba k práci s hudbou. Velká otázka pak byla, jak pracovat naplno s emocemi, ale nepřeklopit se do kýče. Ukazujeme tedy trochu sentimentu při prožívání světlých chvilek, ale neuhýbáme zrakem u těch nepříjemných. Oboje je součástí života s Péťou.
Jak se vám s Petrem spolupracovalo? Byl jsem překvapený, jak dokonale zvládá ignorovat kameru. Šlo o selekci z natočeného materiálu, nebo vás opravdu přehlížel?
Spíš jde o demonstraci toho, jak to opravdu bylo. Těch pár okamžiků, kdy na nás při natáčení reagoval, bylo výjimkou. On žije ve vlastním světě a my pro něj moc neznamenáme, což bylo vlastně docela vhodné – viděl jsem, že mu naše přítomnost nezpůsobuje žádné nepohodlí. Nejsem si jistý, nakolik mě po těch letech dokáže identifikovat. Rád bych věřil, že v některých okamžicích ano, rozhodně jsme se spolu i párkrát zasmáli. Ale Péťa je opravdu vážný případ nízkofunkčního autismu, takže se nedá očekávat mnoho. Přesnější je říct, že si na mě zvyknul, než že by mě poznával.
I když jste věděl od začátku, jaký příběh chcete vyprávět, našel by se v těch 150ti hodinách nějaký jiný?
Rozhodně ano, a ne jeden. Najdete v nich několik dalších filmů, když budete chtít. Péťův otec se vyrovnával se složitou rodinou situací a bitvou o majetek mezi příbuznými, což jsme nakonec úplně vynechali. A pak by tu byl příběh pracovníků Nautisu, který jemně naznačujeme, ale kdybychom chtěli, dalo by to na mnohem víc. Jak ohledně fyzické a psychické zátěže, tak i souboje s podle mě zcela nefunkčním byrokratickým aparátem, který maximálně komplikuje jejich práci.
Neziskovky dnes skoro stojí před volbou, jestli budou příkladnými institucemi na papíře, nebo budou opravdu pomáhat lidem. Zvládnout oboje v plné míře je skoro nemožné. Jak jsem zjistil, čím lepší je organizace v papírování, tím horší je ve všem ostatním.
Když jsem chtěl zachovat určitou poetičnost, minimalismus a možnost osobního přesahu, musel jsem se některých těchto specifičností vzdát, i když jsou samy o sobě důležité.
Váš film vzhledem k tomu neposkytuje konkrétní odpověď, což chápu. Jaká je ale vaše osobní odpověď na otázku: Co s Péťou? Protože tady se přece jenom nebavíme o metafyzice, o smyslu života, ale o konkrétním člověku v konkrétní situaci a o dalších, jako je on.
Konkrétní cíl je v tuto chvíli třeba podpořit rekonstrukci pobytového střediska v Libčicích, které pracuje s vážnými případy jako Péťa, a nyní má velmi dlouhý pořadník. Systémověji je pak potřeba pracovat na zvýšení odměn pro lidi, jejichž práce si, zdá se, vůbec nedokážeme vážit. A nejen můj názor je, že by mělo být snadnější pracovat v takových oborech na půl úvazku, vzhledem k všestranné zátěži. Pomohlo by to oddálit, nebo snad i zvrátit ono vyhoření.
Zůstáváte nyní v kontaktu s vašimi protagonisty?
Jsme ještě v dost intenzivním kontaktu i proto, že Péťova tátu a sestru zveme na projekce a doprovodné akce. Jinak je to ale samozřejmě velké dokumentaristické dilema. Strávíte s lidmi roky života, a pak se film dotočí, čímž tradičně váš kontakt skončí. Je pak hrozná představa, že by mohli ti lidé nabýt dojmu, že jste je vlastně zneužil a odkopnul.
V tomhle případě to ještě není takový extrém, protože dál pracuju v sociálních službách, takže nějaký kontakt dál existuje. Mám za sebou ale natáčení v zahraničí v Bolívii, kde jsem sledoval ničivé požáry. Konec natáčení a opuštění země je pak o kus finálnější. Když o pár let později vzplály ještě větší ohně, psalo mi několik lidí, jestli se chystám zase přijet. Na jednu stranu mě nesmírně potěšilo, že jsem zanechal takový dojem a že mou účast považovali za přínosnou. Zároveň mě ale hlodalo, že samozřejmě nemůžu nechat svých aktuálních povinností a vyrazit. Někdy bych se tam rád vrátil, ale teď to bylo nemožné. Naštěstí Péťa není tak daleko.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: GNOMON Film © 2025
