Dům plný dynamitu: Netflix varuje před jadernou katastrofou na dosah ruky (recenze)

Netflix nám rád jednou za pár měsíců nepříjemným rýpnutím připomene, že se jako živočišný druh potácíme na tenké hraně nenadálého vyhlazení. Před čtyřmi lety takhle globálně pokazil vánoční náladu dramedií K zemi hleď!, poněkud doslovnou satirou celosvětového ignorantství a odvracení zraku od zjevně se blížících hrozeb. Vloni nám pod produkční hlavičkou manželů Obamových ke konci roku pro změnu poradil Nech svět světem v depresivním thrilleru o dezorientované Americe čelící hybridním útokům. A nyní, ve dnech tísnivého geopolitického napětí, kdy se ve zprávách skloňuje hromadění ruského jaderného arzenálu okolo polárního kruhu a hrozba vzájemného zničení se po celém světě skloňuje častěji než během Kubánské krize, nám streamovací gigant nadělil metaforu o současném světě jako o Domu plném dynamitu, ve kterém každý chybný krok může vést k odpálení všeho a všech do povětří.

Konec v přímém přenosu

Dům plný dynamitu od prvních záběrů působí jako film podle skutečné události… která se ovšem nestala. Tedy zatím. A doufejme, že ani nestane. Děj se rozebíhá ve chvíli, kdy americká velící střediska na radarech zaznamenají osamocenou raketu vypálenou odkudsi v Pacifiku. Neví se, kdo za ní stojí, zato se rychle ukáže, že nese jadernou hlavici a míří na Chicago. Do dopadu zbývá ani ne dvacet minut. Jde o cílený úder? Chybu? Od pěšáků až po prezidenta Spojených států se chaoticky rozjíždí zběsilé soukolí opatření a snaha celou situaci přečíst, zkázu deseti milionů lidí sestřelit z oblohy a hlavně adekvátně zareagovat, aniž by u toho nelehl celý svět popelem. Správná řešení ale v podstatě neexistují.

Režisérka Kathryn Bigelow je v žánru politických a válečných thrillerů z prostředí dnešní Ameriky jako doma – na kontě má filmy jako K-19: Stroj na smrt, 30 minut po půlnoci nebo Smrt čeká všude, za který byla jako historicky první žena oceněna Oscarem. V Domě plném dynamitu se vrací k svému syrovému, procedurálnímu stylu s minimální stylizací a důrazem na autenticitu, která diváka vtahuje přímo do centra dění. Od prvních do posledních sekund filmem tepe naléhavá. znepokojivá hudba a neposedná ruční kamera, neustále těkající a zoomující po nervózních tvářích protagonistů, působí dokumentárněji než v leckterém dokumentu.

Tři pohledy, jeden konec světa

Scénář Noaha Oppenheima staví na nelineární narativní struktuře, kdy stejných dvacet minut do dopadu jaderné střely sledujeme třikrát – začínáme optikou vojáků a řadových analytiků, pokračujeme v ústředích vojenského velení a nakonec nakoukneme i na vrchol mocenské pyramidy s ministrem obrany a prezidentem. V různých pozicích se tak potkáme hned s několika herci, od Rebeccy Ferguson přes Jareda Harrise až po Idrise Elbu, který to z britského premiéra v nedávných Hlavách státu dotáhl až na šéfa Bílého domu.

Opakující se časová smyčka má svá pro i proti. Umožňuje nahlédnout totéž dilema z různých mocenských i lidských perspektiv a ukazuje, jak se v krizové situaci střetávají procedury, ego, panika i chladná racionalita. Výsledek působí vrstevnatě, zvyšuje napětí a vyvolává otázky o odpovědnosti a řetězci rozhodnutí, který může vést ke katastrofě. Přešlapování děje a střídání perspektiv jednotlivým situacím možná dodává kontext, ale ubírá snímku plynulost. Jak sledujeme tytéž události znovu, byť jinak nasvícené, tempo se místy tříští a některé motivy se nutně opakují. Zdaleka ne všechny scény napodruhé a napotřetí fungují dostatečně jinak.

Po všem tom edgingu navíc řadu diváků nevyhnutelně zklame absence vyvrcholení. Bigelow s Oppenheimem evidentně zajímalo pouze krátké okno bezprostředních procesů v případě napadení USA. Nechtěli točit o následné jaderné válce a nestáli ani o kontroverze spojené s ukázáním na možného viníka nebo konkrétnějšími fabulacemi o tom, kdo a proč by mohl zaútočit… a tak řeknou, co říci chtěli, a jdou si zase po svých. Z tvůrčího hlediska lze nejednoznačnost a otevřenost závěru filmu pochopit, ale tratí na něm diváci.

Hodně štěstí nám všem

Navzdory formálním a narativním nedostatkům film umně zachycuje tlak, časovou tísni a paralelní procesy v institucích moci, v rámci kterých rozhodují lidé, ne neomylné stroje. Tvůrcům se výborně daří navodit atmosféru plnou urgence, stresu a tísně i čirého děsu pramenícího ze zjištění, že celý systém, který nás má chránit, je mnohem křehčí, než si připouštíme. Naděje, že se nepřátelskou raketu podaří včas ve vzduchu zneškodnit, je podle filmu sotva padesát na padesát, a přirovnání k sestřelení kulky kulkou taky velký optimismus nebudí.

Každá velká říše nevyhnutelně jednou zanikne, a každá generace může jen doufat, že to nepotká zrovna je a jejich nejbližší. Sirky v tomhle domě plném dynamitu ale nemáme po kapsách my, nýbrž hrstka vyvolených, která má taky shodou okolností jako jediná klíče od bunkru ve sklepě. Jak ale řekl klasik, nerozhodujeme o tom, jestli se zlé věci stanou za našich životů, pouze o tom, jak naložíme s časem, který nám byl dán. Je zásadní si to čas od času připomínat, a filmům, které vámi v tomto ohledu zatřesou, se snadněji odpouští jejich formální neduhy.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Netflix © 2025

Dům plný dynamitu
A House Of Dynamite
Drama / Thriller
USA, 2025, 112 min
Premiéra: 24. 10. 2025 Netflix
Režie: Kathryn Bigelow
Scénář: Noah Oppenheim
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba: Volker Bertelmann
Hrají: Idris Elba, Rebecca Ferguson, Gabriel Basso, Tracy Letts, Jared Harris, Anthony Ramos, Moses Ingram, Jason Clarke, Jonah Hauer-King, Greta Lee