Desetidílný seriál Ratolesti České televize nás bere na maloměsto do rodiny ředitele gymnázia a adiktoložky, jejímž bratrem je kriminalista. Tahle trojka nevyhnutelně namočí šos do většiny místních problémů, především těch souvisejících s mládeží. Jak novou sérii s Aňou Geislerovou, Stanislavem Majerem a Matoušem Rumlem hodnotíme po dvou dílech?
Neradujte se předčasně
Máte-li radost, že Česká televize konečně natočila něco, co není kriminálka, ale dramatický seriál o opravdových problémech, jimž čelí lidé na malém městě, máte ji možná předčasně. První epizoda začíná nálezem vážně zraněného studenta a následným vyšetřováním. Uf. Takže ne, nic zvlášť originálního v přístupu filmařů nečekejte. A tenhle falešný tón následně bude znít celou skladbou.
Aby bylo jasno, Ratolesti jsou jedním z lepších seriálů České televize. Řemeslně na úrovni, herecky na špici. Kdyby se jednalo o jediný český seriál, který člověk z tvorby posledních deseti let viděl, asi by šlo o řádově lepší zážitek. Nicméně jako součást trendu, tedy pokud jde “trendem“ nazývat něco, co trvá tak strašně dlouho, se kvalita Ratolestí maličko ztrácí. Předně proto, o kolik lepší by mohl seriál být, kdyby se do tohoto trendu nezařadil.
První epizoda však opět sleduje kriminální vyšetřování a druhá sice jen soukromé pátrání, nicméně kopírující strukturu vyšetřování zločinu, přičemž i zde v průběhu vyjde porušování zákona najevo. V prvním díle vyšetřuje kriminalista Jiří (Matouš Ruml), v dalším už jeho sestra, hlavní hrdinka adiktoložka Hana (Aňa Geislerová). O principu její profese máme po dvou dílech mimochodem dost mlhavou představu – je běžnou náplní lidí s jejím povoláním jezdit městem a shromažďovat důkazy?
Potíž je v tom, že když se u nás prakticky vše realizuje skrz rámec kriminálky, zasekáváme se v bludném kruhu neustále stejných postupů. Existují určité povinné zastávky, jimž se nedá vyhnout – sledování stop, vyslýchání podezřelých, konfrontace pachatele. Vzhledem k nadměrné saturaci už prakticky neexistuje způsob, jak tyto věci nabídnout nějak inovativně, takže i když má projekt zajímavý zastřešující námět, musí se k němu probít skrz rutinu.
Kdo by neměl rád kriminálku?
Nemá smysl popírat, že pro část publika je komfortní sledovat jedno a to samé znova a znova. Vědět na začátku každé scény, jak skončí. Okamžitě rozpoznat funkci každého zobrazeného prvku. České kriminálky, paradoxně vzhledem k tomu, že zobrazují systémové transgrese, jsou v praxi ztělesněním řádu, jistoty a bezpečí. Nejen proto, že parta vyšetřovatelů v nich vždy obnoví pořádek, ale protože dílo samotné je vždy variací něčeho dobře známého, což působí konejšivě a přívětivě.
Problém je, že Ratolesti chtějí být o něčem důležitém. Chtějí informovat o opravdových vědeckých faktech a přispět k produktivnějšímu přístupu k vybraným problémům. Představují si to tak, že Aňa Geislerová co chvíli zastavuje vyprávění, aby nějakou postavu poučila o trendech v adiktologii či dětské psychologii a zkusila představit trable dospívající generace, především ve spojení s drogami, a to nedémonizujícím, nečernobílým způsobem. Tady se ale dostává do přímého střetu s žánrem, který v principu patologizuje a zobrazuje situace, až když přerostou do extrému.
Fixaci na kriminální žánr bychom mohli ve vzduchoprázdnu nazvat scenáristickou leností. Ve skutečnosti jde dost možná o nutnost, aby projekt dostal zelenou. Protože toho bohdá nebude, aby český seriál nebyl kriminálka! Přitom vyprávět příběh dětí, které z nějakého důvodu přijdou do styku s drogami, skrz prizma střetu se zákonem či dalšími institucemi, a nikoliv před tím nebo stranou toho, bude vždy principiálně fungovat jako démonizace. Vždy půjde o pohled zvenčí, pohled nezasažené osoby, osoby s autoritou nad těmi, o jejichž problémy jde.
Tvůrci pak myslí dobře, když v druhé epizodě představují možného transgender chlapce, který se kvůli své dysmorfii dostává do problémů ve škole. Je vidět, že o tenhle případ hodně stáli, protože přichází se značně krkolomným důvodem, proč ho vůbec řeší adiktoložka. Činí tak ale nakonec pořád v kontextu díla, které se v první epizodě definovalo jako kriminálka a nyní následuje její mustr. Trans osoba v druhé epizodě je předmětem pátrání poté, co byl středem předchozí epizody drogový dealer. Jakkoliv je to míněno dobře, svými implikacemi to může napáchat víc škody než užitku, protože to bezděčně trans otázku staví vedle porušování zákona a ubližování druhým.
Vítejte na dnešní lekci
Zvlášť když si k tomu připočteme nemotornost lekcí, které hrdinka přednáší všem, kdo jsou (a někdy nejsou) ochotní ji poslouchat. Tyto neorganické vsuvky jsou bolestnou ukázkou scenáristické bezmoci. Není to záživné, zábavné ani podnětné. Neplní to jinou roli než článek na Wikipedii s tím, že publikum se může cítit otrávené z toho, že ho někdo poučuje, aniž by o to stál. Problém pak není samotný názor tvůrců či informace, které poskytují – za ty díky! Jednou ze základních funkcí umění je možnost autora dělit se o svůj názor na svět. Potíž je kostrbatost a nepřirozenost, s níž je úpěnlivě patrné, když to dělají.
Scenáristé pak v první epizodě přicházejí s celkem dobrým nápadem vložit konflikt i do jinak velmi prominentní rodiny hlavní hrdinky, jejíž manžel (Stanislav Majer) je shodou okolností ředitelem prestižního gymnázia a bratr policistou (šílené střety zájmu v téhle rodině snad budou tématem v dalších dílech). Odhalují, že jejich syn dealuje drogy, s čím se ona bude muset napříč seriálem vypořádat. Jaká škoda, že i na to se nahlíží kriminální optikou, jedná se tedy (alespoň zatím) o další případ na vyšetření, nikoliv intimní událost uvnitř rodinné jednotky. Je velké štěstí tvůrců, jak velkou váhu mohou naložit na záda Geislerové, která je dost silná herečka, aby i ty nejvíc nemotorné scény o kus povýšila. Ale pořád nejde utéct realitě, že tu máme velmi zjevný konstrukt.
Máme za sebou dva díly z deseti, takže tu nechceme vynášet předčasné soudy. Je tu malá šance, že tvůrci najednou na uvolněnější strukturu a opustí nefunkční konstrukt prvních dvou epizod. Seriály se mohou po kostrbatějším úvodu snadno rozjet. A moc bychom si přáli, aby se Ratolesti staly jedním z příkladů. Scenáristé Tomáš Feřtek a Matěj Podzimek dláždí své texty těmi nejlepšími úmysly a režisér Michal Blaško prokazuje režijní cit. Všechen tenhle talent ale zatím stojí na vratkých základech.
Ratolesti (2025) – první dvě epizody
Ve všech ohledech nadstandard a kupa dobrých úmyslů, ale základní koncept tu maličko dře. Tomuhle projektu by prostě slušeno nebýt kriminálkou, ale podívat se na zvolené problémy s větším citem a jemností. Pořád ale jde o to lepší, co je z domácí produkce na obrazovkách k vidění, hlavně díky hereckému nasazení.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Česká televize © 2025
Ratolesti
Česko, 2025, 10 h 1 min
Režie: Michal Blaško
Scénář: Tomáš Feřtek, Matěj Podzimek
Kamera: Adam Mach
Hudba: Jonatan Pjoni Pastirčák
Hrají: Aňa Geislerová, Stanislav Majer, Tomas Sean Pšenička, Matouš Ruml, Milena Steinmasslová, Matyáš Řezníček, Saša Rašilov nejml., Linda Rybová, Josefína Prachařová, Peter Bebjak, Anna Červeňová
Produkce: Matěj Stehlík, Jan Maxa, Tereza Polachová
Střih: Anna Johnson Ryndová
Zvuk: Jakub Jurásek, Jan Šulcek, Klára Javoříková
Scénografie: Magdaléna Zemanová, Antonín Šilar, Jan Dvořák
Masky: Jiří Sadílek, Michaela Kittlerová
Kostýmy: Helena Tavelová
Casting: Maja Hamplová
