Recenze: Excentrická Bugonia je o marném boji proti elitám a vynáší nekompromisní rozsudek nad lidstvem

Yorgos Lanthimos uvádí třetí film v rozmezí tří sezón a není divu, že hlásí pauzu. Řecký režisér se rozhodně do své spanilé jízdy Hollywoodem vrhl po hlavě a rychle se vypracoval na pozici jednoho z předních světových představitelů mainstreamové cinefilie. Rozhodně si zaslouží načerpat síly. Bizarní sci-fi (?) Bugonia, s níž se prý s režírováním na alespoň krátkou chvíli loučí, je zatím jeho divácky nejvstřícnějším počinem. To ale neznamená, že se se svou nyní již dvorní herečkou Emmou Stone opět nevyblbnul, co mu síly stačí.

Už toho má dost

Teddy (Jesse Plemons) žije poměrně nešťastný život. Jeho milovaná matka leží v kómatu v nemocnici poté, co na ni špatně zapůsobil experimentální lék vyvíjený farmaceutickým gigantem. Nikoho dalšího nemá, postrádá směr i smysl. Naděje, že by se to mohlo změnit, se v jeho očích blíží nule.

Díky moři volného času, který rozděluje mezi své milované včely a internet, se mu daří odhalit hrůznou konspiraci. Michelle (Emma Stone), šéfka onoho medicínského konglomerátu, který ublížil jeho matce, je ve skutečnosti mimozemskou špionkou z galaxie Andromeda! Je předvojem pro obsazení planety Země během blížícího se lunárního zatmění. Zdá se vám to šílené? To asi nevíte, kolik času Teddy věnoval samostudiu z neoficiálních zdrojů, o nichž „oni“ nechtějí, abyste věděli. Přesvědčuje tedy svého jediného kamaráda, dobrosrdečného Dona (Aidan Delbis), aby mu pomohl Michelle unést a vyjednat s ní mírové řešení blížícího se intergalaktického konfliktu. Vyjednat po dobrém, nebo po zlém.

Neúprosná byznysmenka, ztělesňující vše špatné, co si na korporátních elitách dokážete představit, od absence jakékoliv lidskosti po nasazování masky progresivního korporátismu, se tedy jednoho krásného rána probouzí v cizím sklepě. S dohola ostříhanými vlasy (aby nemohla komunikovat s mateřskou lodí), popatlaná jakýmsi tělovým krémem (aby se narušily její telepatické schopnosti). Ze své situace není nadšená, řečeno mírně, a snaží se přijít na to, co přesně potřebuje udělat a říct, aby dvojici maniaků uklidnila a snad zdržela dost dlouho, než ji nevyhnutelně najde celý státní aparát. Ten přece existuje proto, aby udržel lidi jako ona v bezpečí před lidmi jak Teddy. Má zapírat, nebo raději hrát divadlo a pasovat se na mimozemskou ambasadorku? Zatímco se na to snaží přijít, my můžeme přemítat, jestli nehledě na to, jak šílený sled událostí ji do okovů dostal, si právě tohle nezaslouží.

Jiná doba, jiné místo

Scénář Willa Tracyho vznikl na základě vynikajícího korejského snímku Save the Green Planet! z roku 2003 a jedna z úžasných věcí je, že jakkoliv se originálu ve většině důležitých ohledů drží relativně pevně, podařilo se projekt posunout tak, že jednak trefně spadá do naší kultury a doby, ale také do portfolia tak rozpoznatelného režiséra, jakým je Yorgos Lanthimos. Jedná se rozhodně o remake, ne nějakou volnou inspiraci, nejde však o imitaci nebo repetici.

Základní kostra příběhu je tedy stejná jako v korejském filmu. Největší změnou je asi úplné vypuštění detektivní linky pátrající po únoscích, což lze rozhodně považovat za posun k lepšímu. Chceme být ve sklepě a sledovat interakce Emmy Stone a Jesse Plemonse, ne odbíhat ke kriminálce. Další ne zcela bezvýznamnou změnou pak je, že v originále hlavní hrdina zrekrutoval svou dětsky naivní přítelkyni, kdežto zde má vedle sebe autistického kamaráda. Spolu s ním projde dobrovolnou (tedy ve svém případě, Dona k tomu spíš dotlačí) chemickou kastrací, aby se vyhnul případné sexuální manipulaci Michelle. Absence partnerky a performativní odpor k myšlence intimního styku s ženami přibližují Teddyho k současným militantním incelům a více ho ukotvují v současné Americe.

Bugonia je však také demonstrací toho, jak může stejná zápletka s minimální obměnou mluvit o něčem trochu jiném. Originál je satirou celého společenského systému od rodinné jednotky po náboženství. Hrdina je traumatizován hned několika událostmi – násilným otcem, nefunkčním výchovným systémem a nakonec střetem s elitami. Nová verze se soustředí výhradně na ten poslední aspekt, tedy zoufalé pomstě nejnižší třídy té nejvyšší. V Teddyho osobní historii leží další traumata, snímek je ale záměrně upozaďuje a stejně jako protagonista soustřeďuje svou energii jen na to jediné.

Romantický blázen

Není však úplně přesné říct, že Teddy (o Donovi se nemá moc smyslu bavit – jedinou jeho motivací je udělat radost kamarádovi) je přesným obrazem typického amerického konspirátora. Spíš jeho romantizovanou, značně filtrovanou verzí. Jedná se o zdrcenou čistou duši, která prostě nevydržela všechno bezpráví, s nímž se setkala. Tady se nevyhnutelně rozhoří podobná diskuze jako okolo Garlandovy Občanské války, která byla obviňována z toho, že se bojí jasně politicky definovat a nemá ani odvahu vysvětlit, kdo vlastně bojuje proti komu.

I v Bugonii jsou naši konspirátoři podivně oproštění od politického kontextu. V praxi je statisticky výrazně pravděpodobnější, že člověk jako Teddy miluje Trumpa, je (paradoxně vzhledem k jeho divoké kosmologii) křesťanský fundamentalista a nenávidí minority všeho druhu. I když samozřejmě existují variace, byli byste v šoku, kdyby vyšlo najevo, že hodil lístek demokratům.

Lanthimos ale dělá vše proto, aby nenechal Teddyho vyjádřit názor na nic krom nenávisti k Emmě Stone, je tedy ztělesněním univerzálního odporu k elitám. Vidíme ho dokonce dělit se v práci o svačinu se svým snědým kolegou, což je snad jediná jeho pozitivní interakce stranou Dona. Výjimkou ohledně příměji vyjádřeného toxického postoje, který člověk jako Teddy většinou zastává, je zde náznak mizoginie, kvůli níž se vykastruje, aby „nepodléhal pokušení“. Ani na tu však během interakcí se svou zajatkyní (v originále byl ředitelem mimochodem muž) znovu nepřichází řeč.

Značí to všechno, že se Lanthimos bojí politické specifičnosti? Anebo prostě odhazuje přebytečnou zátěž? Je pravděpodobné, že kdyby nosil Teddy MAGA kšiltovku, film by byl čten prakticky výhradně jako antitrumpovská satira. Kdyby citoval verše z bible, jednalo by se o kritiku náboženství. Naše pozornost by se nevyhnutelně strhla konkrétním směrem. Jenže Lanthimos nezkoumá násilí páchané z ideových, politických ani náboženských důvodů. Zkoumá pocit bezmoci a frustrace, možná v kombinaci s neléčeným traumatem a psychickou nemocí. Realističtější Teddy by se nejspíš podobnými symboly obklopil, Bugonia však nejspíš nevěří, že jsou opravdu podstatné. Jde o následek, ne příčinu jeho stavu. Taková teze je nepochybně velká zkratka, snaha o prozkoumání jejích nuancí by však nejspíš nevyhnutelně vedla k úplně jinému filmu. Pro vyprávění je navíc zásadní, že k Teddymu budeme cítit přese všechnu jeho vyšinutost sympatie a budeme se s ním moct identifikovat, což by u hardcore konspirátora bylo obtížné.

Emoce nad fakty

Bugonia je filmem éry, v níž svět s nadšením jásá, když skupinka boháčů imploduje na dně Atlantiku. Nespokojenost vře napříč společností, ale tato energie se ne vždy (prakticky nikdy) nemanifestuje jakkoliv produktivně. Místo skutečných posunů a změn se tedy média a popkultura fixují na jednotlivé anekdoty, často s černým humorem a nadsázkou, jejichž hranice je však zcela nejasná. Teddy a Don by se dost možná stali hrdiny dnešní doby, nehledě na šílenost jejich skutku a jejich přesné motivace. I kdyby totiž náhodou neměli faktickou pravdu ohledně mimozemšťanky z Andromedy (ale protože se pohybujeme ve fikčním filmu, není nutné to považovat za dané), měli by principiální pravdu – svedli by odvážný boj proti nadlidské stvůře, která se chystala je zlikvidovat.

Lanthimos, jako každý evropský režisér, který začne natáčet v angličtině a s hollywoodskými hvězdami, je cinefily pravidelně osočován z toho, že se zaprodal komerci. Jeho projekty se pak pohybují na určité sinusoidě toho, jak moc se s takovou premisou dá souhlasit. Jeho poslední film, Milé laskavosti, lze označit za jeho dost možná nejméně divácky vděčný anglicky mluvený film. Možná tedy dává smysl, že Bugonia, aby to vyrovnala, je jeho zdaleka nejpřímočařejším filmem, který jeho největší kritici jistě označí přímo za banální.

RECENZE

Milé laskavosti: Povídkový mindfuck od režiséra Chudáčků (recenze)

Oscarové železo se musí kout, dokud je žhavé. Své o tom ví řecký režisér Yorgos Lanthimos. Jeho Chudáčci v březnu vyfasovali čtyři zlaté sošky, už tou dobou ale končil produkci svého dalšího filmu, Milých laskavostí. Po pouhém půl roce si tedy …

Střežme se ale toho, abychom nepřístupnost a složitost automaticky považovali za klad a jednoduchost odmítali jako něco, co nás není hodno. Nebudeme tu popírat určitou rozjívenost filmu, především jeho závěru. Zde Lanthimos možná doplácí na podstatu projektu coby remaku, kdy se během adaptování vzdálil původní alegorii a nalezl svou vlastní. Závěrečná pointa ale novému pojetí přestala dokonale padnout a potřeba vynést rozsudek nad celým lidstvem nyní vyznívá poněkud random. Jako by přišla odjinud – což je vlastně pravda.

Klíčem ke snímku může být nesnažit se ho rozklíčovat jako koherentní metaforu, ale jako dílo odevzdané postfaktické době, kde jediná pravda je pravda emocionální. Není tedy ani tak důležité, co dílo „říká“, jako spíš, co my u něj cítíme. Možná to vypadá, že se teď my trochu chytáme stébla, protože právě to děláme – snad nám ale nevytknete, že hledáme způsob, jak si Bugonii užít. Zvlášť, když v ní je tolik špičkových hereckých výkonů a zábavných, ale občas i děsivých scén. Rozhodně se jedná o velmi příjemný zážitek, u kterého je radost být.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2025

Bugonia
USA / Velká Británie / Irsko / Kanada / Jižní Korea, 2025, 117 min
Česká premiéra: 30. 10. 2025, CinemArt
Režie: Yorgos Lanthimos
Scénář: Will Tracy, Joon-hwan Jang
Kamera: Robbie Ryan
Hudba: Jerskin Fendrix
Hrají: Emma Stone, Jesse Plemons, Aidan Delbis, Alicia Silverstone, Stavros Halkias, Vanessa Eng, Jerskin Fendrix, Marc T. Lewis
Produkce: Ari Aster, Ed Guiney, Lars Knudsen, Andrew Lowe, Francis Chung
Střih: Yorgos Mavropsaridis
Zvuk: Johnnie Burn
Scénografie: James Price
Kostýmy: Jennifer Johnson
Casting: Jennifer Venditti