Recenze: Nepolapitelný Channing Tatum se schovává za komedii, nabízí ale i silnou bajku o zodpovědnosti

Nepolapitelný, alias Roofman, se na první pohled jeví jako další naivní komedie, kde k sobě Channing Tatum a Kirsten Dunst za sekundování Petera Dinklage najdou cestu nehledě na nepříznivé události, které jejich láska samozřejmě překoná. Kdo si ale rozklikne jméno režiséra a scenáristy Dereka Cianfranca, ten se možná praští do čela: „No jo, to je ten chlápek, co před pár lety napsal skoro oscarové drama Zvuk metalu a nějakou dobu před tím režíroval antiromanci Blue Valentine! No tak to ale asi nebude tak přímočaré!“ A vskutku není.

Teď si vás koupím všechny

Jeffrey Manchester (Channing Tatum) je jedním z mnoha amerických veteránů, jimž se na začátku století po traumatickém blízkovýchodním nasazení nedaří zařadit zpět do společnosti. Jeho děti by ho rády viděli jako hrdinu, on jim ale nedokáže pořídit ani pořádné hračky k narozeninám. Rozhodne se tedy využít svůj talent, jímž je cit pro detail, k zorganizování série vloupaček.

Po vykradení několika desítek kas má sice dost peněz na to, aby byl pro svou princeznu pohádkovým tátou, který jí splní každé přání, stane se ale nevyhnutelné – skončí za mřížemi a soudce ho odsoudí na exemplárních 45 let. Partnerka, která ho už tak měla trochu po krk, se od něj okamžitě odstřihne a Jeffrey zůstává sám, opuštěný a nešťastný v smradlavé cele.

Ne ale na dlouho. Opět zužitkuje svůj talent a mizí z vězení. Místo zběsilého úprku napříč zemí se skryje v místním hračkářství, kde si vybuduje skryté místnosti a přežívá o sladkostech a sunaru. V noci je krám jeho královstvím a přes den se skrývá zrakům zaměstnanců i zákazníků. Pomocí instalovaných kamer i mikrofonů sleduje jejich pracovní život jako telenovelu.

Tak jeho oči spočinou na Leigh (Kirsten Dunst) a jejích bojích s příkrým manažerem Mitchem (Peter Dinklage). Ve své osamělosti si do ní začíná projektovat hlubší city. A chce tomu náhoda, že když se Jeffrey po nějakém čase odváží vyjít ven a pokouší se propašovat pár hraček na charitativní sbírku, kterou Leigh pořádá, na místě se s ní potká, dá se s ní do řeči, seznámí se s jejími přáteli, vyrazí s ní na rande… no a najednou je s ní ve vztahu a bojuje o přízeň jejích dětí.

Poučil se Jeff, nyní John, ze svých chyb? Samozřejmě, že ne. Opět zaplavuje dospívající dcery hračkami, které krade ze svého úkrytu, a na další útratu si „vydělává“ zastavováním čapnutých videoher. Místo plánů na útěk ze země se zabydluje. Opět si kupuje lásku a oblibu s úžasným krátkodobým plánem, který ale musí nevyhnutelně selhat a ublížit jemu i těm, které věří, že upřímně miluje.

Poučení: nula

Nepolapitelný se tváří jako typická romantická komedie – máme tu další film, který se v marketingu vehementně pokouší nás přesvědčit o tom, že s ním je sranda k popukání a nic víc. Na rozdíl od některých jiných příkladů poslední doby tohle šálení zasahuje i do podoby filmu samotného, kdy tu máme několik montáží střižených do svižné hudby a Channing Tatum využívá své charisma k nějakým těm vtípkům.

Rozhodně ale nejde o nekomplikovaně veselý film, v mnoha ohledech bychom mohli říct, že se režisér a spoluscenárista Derek Cianfrance proti takovým příběhům bouří. Nenabízí další story o trochu popleteném hrdinovi, který to myslí dobře, takže mu jeho chyby nakonec odpouštíme. Jeffrey je snad charismatický a možná i dobrosrdečný. Přesvědčuje sám sebe o tom, jak je „slušný zloděj“, který se snaží uklidňovat své oběti a okrádá jen velké anonymní řetězce, které nijak existenčně neohrožuje. To je jistě pěkné, pořád ale máchá zbraní před očima nevinných lidí.

A pořád žije životem, který spíš dřív než později smete všechno, na čem mu údajně záleží. Jeho dětinská a v jádru sobecká touha být milován bez vynaložení opravdové snahy vede k představě, že si všechny může získat prostě nakupováním věcí, na které nemá. Lze se bavit o výchově konzumní společností, lze se bavit o válečném traumatu. Nejde se ale úplně zbavit osobní zodpovědnosti a faktu, že kdyby svůj talent využil produktivnějším způsobem, mohl by nakonec svým dětem kupovat dárky z legálních peněz. A nebo jejich lásku získat bez přívalu dárků. Jak ostatně Jeffovi jeho blízcí opakovaně vysvětlují, v první řadě musí umět dát druhým sám sebe, až pak zboží.

Na podobné příběhy jsme z komedií zvyklí. Jejich ultimátním zástupcem se stal zpětně hlavně Táta v sukni, který je dnes občas reinterpretován jako příběh o sobci, který v důsledku své lenosti a nezodpovědnosti přijde o rodinu. Namísto, aby zpytoval svědomí, přijde se šíleným plánem, jehož součástí je všechny obelhat a zmanipulovat k tomu, aby ho opět začali milovat. A jaksi mu to projde.

Samozřejmě, že takhle o tom nemáme během sledování uvažovat a je trochu zbytečné vybrat si zrovna Tátu v sukni a vložit na jeho ramena tíhu doslovnosti, když jen následuje komediální tradici. Nepolapitelný nás ale zve, abychom tak činili. Nejde o interpretaci proti srsti tvůrců, kterou bychom tu odhalovali nějaké skryté vyznění. Film je zcela vědomě o muži, který opakuje stejné chyby znova a znova a diví se stejným výsledkům.

Pomsta za Tátu v sukni

Roofman zůstává romantickou komedií a směřuje k menšímu smířlivému gestu, které má ale daleko k happy endu. Ostatně jde o příběh „podle skutečné události“, takže je celou dobu jasné, že abychom ho mohli poslouchat, musí být Jeffrey opět dopaden. A nutno podotknout, že tvůrci se tu relativně drží reality. Největší změna oproti informacím z Wikipedie asi je, že skutečná „náhradní partnerka“ nepracovala v tom samém hračkářství, kde se Jeffrey skrýval. Což je pochopitelný posun, který zjednodušuje vyprávění a zostřuje drama.

Cianfrance prokazuje svůj režijní talent a dokáže nás často strhnout k tomu, abychom propadali Taumově charismatu a jeho romantickému jiskření s Dunst. Oba herci jsou samozřejmě vynikající. Zároveň ale zpoza našich myslí nikdy nemizí blikající alarm: „Co to děláš, člověče? Tohle přece nemůže dopadnout dobře. Čím víc lidí se do tebe tímhle způsobem zase zamiluje, tím víc lidem ublížíš!“ Proto nejde o zcela bezproblémový slaďák a část publika, které o něj bude mít zájem, může být trochu zklamané z až nepříjemných pocitů, které vyprávění vědomě vyvolává.

Ale právě tím, že je Nepolapitelný zároveň kritikou „věčných kluků“, kteří s přesvědčením o vlastní dobráckosti likvidují vše, na co sáhnou, se jistě stane zajímavým pro jinou část diváctva. Snímek tedy obsahuje ty samé atrakce jako romantická komedie, doplněk v podobě (mělo)dramatického finiše, kdy se všechno sesype a hrdina musí čelit následkům svých činů, však dodává hlubší smysl. Je to jakási odplata za všechny ty komedie, kde byl podobný hrdina nakonec odměněn a jeho problémy mávnutím kouzelného proutku zmizely. Pohádky pro dospělé mají svůj smysl, tohle ale není jedna z nich. Tohle je spíš bajka s poučením.

Nemluvíme tu o nějakém subverzivním dramatu Larse von Triera, takže nás tvůrci nenechávají film opustit v depresi. Není to tak, že bychom Jeffreyho nenáviděli a pohrdali jím, jen je to prostě hrozný poleno. Snímek se snaží vyslat signál, že se všichni tak nějak smířili s tím, jak to dopadlo, což jim vlastně pořád přejeme. Ale taky příliš neteskníme nad tím, že Roofman sedí opět za mřížemi.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm © 2025

Nepolapitelný
Roofman
Drama / Krimi / Komedie
USA, 2025, 126 min
Režie: Derek Cianfrance
Scénář: Derek Cianfrance
Kamera: Andrij Parekh
Hudba: Christopher Bear
Hrají: Channing Tatum, Kirsten Dunst, Peter Dinklage, Ben Mendelsohn, Uzo Aduba, Juno Temple, Molly Price, Melonie Diaz, Lakeith Stanfield, Emory Cohen, Jimmy O. Yang, Tony Revolori, Lily Collias, Michael Harding, Gabe Fazio
Produkce: Lynette Howell Taylor, Alex Orlovsky, Jamie Patricof
Střih: Ron Patane
Scénografie: Inbal Weinberg, Kendall Anderson
Kostýmy: Erin Benach