Recenze: Pohled do slunce odhalí sto let bolestivého historického traumatu života ve zraněném Německu

Pohled do slunce doposud nezajeté filmařky Maschy Schilinski strhnul letošní festival v Cannes a dlouho se o něm mluvilo jako o jednom z favoritů hlavní soutěže. Nakonec si enigmatický snímek odnesl velkou cenu poroty, de facto druhé místo, o které se podělil s naším oblíbeným Siratem, přičemž oba projekty se poklonily Citové hodnotě. Jako vždy, když snímek obklopuje tolik humbuku, se bezděky jako první nabízí otázka: Dostává prominentní snímek své pověsti? A skutečně tu máme nové režijní eso?

Zapomeňte na osvěžující katarzi

Dvouapůlhodinový historický opus nás bere na jedinou usedlost na almarském německém venkově, kde v rozmezí zhruba jednoho staletí sledujeme život čtyř žen. Jedna vyrůstá těsně po první světové válce, další na sklonku té druhé, třetí chvíli před pádem totality během 80. let a poslední v současnosti.

Pravděpodobně teď očekáváte něco jako respektované literární a později filmové drama Hodiny, jež s melodramatickým rozmachem tvoří paralely mezi třemi dějovými linkami, jimž dominují postavy s podobným trápením. Jako vrcholný okamžik filmu si nejspíš představujete emocemi nabitou montáž spojující hrdinky během katarzního okamžiku za doprovodu gradující dramatické hudby. To je z dobrého důvodu přirozená cesta, jíž podobné filmy směřují. Ne tak nyní.

Protagonistky jednotlivých segmentů nejsou nutně příbuzné. Ne nutně vědí o své existenci. A každá z nich je v jiné fázi dospívání. Samozřejmě, že jejich příběhy jsou ve vzájemném kontaktu, nejedná se však o jednoduchý vztah akce/reakce, kdy by činy minulosti ovlivňovaly budoucnost. Ani se nedočkáme zřejmých paralel, při jejichž sledování bychom mohli snadno identifikovat motiv a srovnávat jeho vývoj v různých epochách. Autorka neprojevuje ani příliš velký zájem o proměnu farmy jakožto prostoru, nijak nelpí na rekvizitářském fetišismu typickém pro srovnatelná vyprávění.

Duchové, kteří nestraší

Schilinski buduje pocit kontinuity, nicméně kontinuity zbavené jasné kauzality. Vymezeným prostorem jako by zněly ozvěny všech životů, které jím prošly a zase se rozplynuly. Vliv všech traumat a křivd. Nicméně bez toho, aby bylo jasné, jaký má tento vliv být. Skoro jako duchové, jejichž přítomnost cítíme, i když nikoho nestraší. Projevují se někdy noční můrou, na kterou hrdinka okamžitě po probuzení zapomene. Jindy nevysvětlitelným nutkáním či vizí alternativní reality. Není tu řeč o jednoznačném nadreálnu, ničeho tak konkrétního se nedočkáme. Vše jsou jen tušení podpořená slovy milosrdné dětské vypravěčky, jež je jedním z mála záchytných bodů příběhu.

Nečekejte ani jednoznačné střety s velkými dějinami. Ty mají na dění dokonce menší bezprostřední vliv, než se zprvu zdá. V jednom ze segmentů pečuje rodina o mladíka s amputovanou nohou, přičemž automaticky předpokládáme, že utrpěl válečné zranění. Nakonec zjišťujeme, že důvod jeho „pracovní nehody“ je mnohem méně přímočarý a jasný. Ohledně nejasností si ale zvykejte. Pokud vás iritují vyprávění, které se okázale halí do nedořečenosti, budete Schilinski dvě a půl hodiny proklínat.

Její svět plný zneužívání, nucených sterilizací, vizí vlastní smrti a zapovězených fascinací velmi často zůstává u náznaků. Tušíme, že ve světě přinejmenším některých z hrdinek se skrývají děsivá nevyřčená tajemství, ta ale málokdy nabývají pevných obrysů. Stejně tak se v jednotlivých segmentech neformují jasné dějové linie a konflikty – žádná z hrdinek nemá jasný cíl, prostě žijí. Není divu, že snímek bývá srovnáván s vrcholnou érou Michaela Hanekeho, jenž rovněž rád zobrazoval zlo pod povrchem. Schilinski je co do zahalenosti ještě mnohem radikálnější – někdo řekne, že příliš. A my nebudeme moct příliš namítat.

Snesete to?

Pokud se ale zařadíte k těm, jimž tento nekompromisní přístup padne, čeká vás strhující a hypnotizující zážitek, prozrazující značnou důvěru režisérky ve svůj přístup. Za kamerou pak stojí její manžel Fabian Gamper, bez jehož stínů a skoro hmatatelné tmy si zážitek nejde představit. Obraz je vždy hutný, jako bychom měli před očima všechny překryté vrstvy předcházejících generací, z nichž s většinou jsme se nesetkali.

Tušíme svět, ve kterém se stalo tolik špatného, že jako by nás nyní silou setrvačnosti táhnul pod hladinu i bez jasného mechanismu, jímž tak činí. Ani ve chvílích, kdy postavy zažívají okamžiky radosti, se k nim nemůžeme přidávat, na to je nálada moc nekompromisně nevlídná. Někdo na konci identifikuje záblesky naděje, i kdyby tomu tak ale bylo, nepůjde o dojem, jaký budete zažívat během většiny sledování.

Tím rozhodně nechceme nikoho odrazovat, pořád tu máme jednu z filmových událostí sezóny, u níž máme velkou radost, že se dostala své vrozené nevděčnosti navzdory do našich kin. Pro nemalou část publika jde o jeden z nejsilnějších diváckých zážitků za dlouhou dobu a je velmi snadné chápat proč. Jistě jste si všimli, že Pohled do slunce popisujeme víc skrze vysvětlování všeho toho, čím není. Potřebu vymezit se a nabídnout divácky nekomfortní zážitek tomuhle projektu rozhodně přiřazuje velká část festivalových reflexí napříč Evropou. Možná ale, že pro vás bude především silným filmem o věcech, co nejdou popsat slovy.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025

Pohled do slunce
Německo In die Sonne schauen
Německo, 2025, 149 min
Režie: Mascha Schilinski
Scénář: Mascha Schilinski, Louise Peter
Kamera: Fabian Gamper
Hudba: Michael Fiedler, Eike Hosenfeld
Hrají: Hanna Heckt, Lena Urzendowsky, Laeni Geiseler, Ninel Geiger, Luise Heyer, Filip Schnack, Lea Drinda, Susanne Wuest, Luzia Oppermann, Lucas Prisor