Recenze: Renovace je ztělesněním mileniální úzkosti. Někdy není nic horšího, než když se plní všechny vaše plány

Mileniální úzkost je populárním tématem festivalových dramat, mainstreamových komedií a klidně i hororů posledních let, přičemž evropská tvorba nijak nezaostává. Pro mileniály na mnoha místech světa platí, že jde o první generaci za dlouhou dobu, která se má materiálně hůř než její rodiče – vše od nejistého životního standardu po neprobíhající generační předání moci tíží již-ne-tak-mladé lidi, kteří se navíc hrozí toho, že je přeskočí dravější generace Z a na ně se nikdy nedostane. V Evropě si k tomu můžete připočítat ještě riziko války. Není to legrace. Litevské debutantce Gabrielė Urbonaitė se v Renovaci podařilo to vše vecpat do jednoho panelákového bytu.

Panelák snů

Byly doby, kdy jsme se panelákům smáli jako nedůstojnému bydlení a dědictví zlého komunismu. Pro Ilonu (Žygimantė Elena Jakštaitė) a Matas (Sarunas Zenkevicius) je ale jejich nový byt krokem nahoru, který jim mnozí mohou závidět. Jistě ne jejich rodiče, kteří si vystavěli pohodlný dům, ale tyhle doby jsou pryč. Nějaké bydlení lepší než žádné. Je to nakonec znak, že navzdory věčně pochybovačným a panovačným matkám a otcům konečně začínají žít dospělý život jako plnohodnotný pár.

Než se ale mohou plně usadit, nevyhnou se důsledné rekonstrukci fasády, jež právě v komplexu probíhá. Možná by bylo praktičtější začít zevnitř a opravit třeba nefunkční potrubí, na to ale majitelům nezbývají peníze – starají se jen o to, jak jejich domy vypadají zvenčí. Pokud tu čucháte symbolismus, jste na správné stopě.

Ilona je překladatelka z norštiny a každý, koho potká, jí vytýká, že nezůstala v Oslu, kde nějakou dobu strávila a mohla založit nový život. Ona se ale vrátila a našla si Matase, jenž je v tuto chvíli turistickým průvodcem po Vilniusu. Má tedy skoro prototypickou „nedospělou“ práci, což zase každý předhazuje jemu. Ilona se snaží k nim nepatřit, je ale jasné, že podvědomě má i ona problém s tím, jak málo je její partner „chlap“.

Jen ne třicet!

Ilona tedy se zděšením vyhlíží 30. narozeniny a trpí uprostřed hluku staveniště. Zjevně se utápí v nejistotě a frustraci z toho, jestli tohle má být její život, přičemž Matasova žádost o ruku situaci nepřispívá. Udělá tedy to, coby udělal každý rozumný člověk: Fixuje se na jednoho z ukrajinských dělníků pod okny, tichého Olega (Roman Lutskyi), který zvažuje návrat na ukrajinskou frontu, přičemž před Ilonou bezděky prohodí, že býval malířem. Všechno to je až moc sexy, aby se tomu dalo odolat.

Nesledujeme romantické melodrama, takže se mu Ilona nevrhne kolem krku a nezačne s ním vášnivou aféru. Nemůže z něj ale odtrhnout oči a hledá každou záminku, aby se s ním dala do řeči. Svěřuje se mu s věcmi, o nichž Matas nemá ani ponětí, třeba že se potají věnuje psaní poezie. Oleg se chová přátelsky, ale rozhodně vůči Iloně nikam nepostupuje – ukazuje se, že má ženu a dceru. Pro Ilonu ale zůstává vším, čím vyhlídka života s Matasem není a realisticky ani nemůže být. Jedná se o fantazii vytrženou z kontextu, nezatíženou banalitou každodennosti, občasnou otravností partnerského soužití a všech povinností s ním spojenými.

Rekonstrukce je skutečně skvělou ilustrací mileniální úzkosti. Ilona je typická protagonistka tohoto trendu – vzdělaná a v nějaké míře inteligentní, ale také třeskutě nudná a nezajímavá. Touží po výjimečnosti, kterou přitom v žádném ohledu nevyzařuje. Je schopná sebereflexe, ale ne produktivním způsobem. Od druhých chce emocionální podporu, aniž by ale ztratila samostatnost. Je trochu nesnesitelné ji sledovat, je nám v mnoha ohledech krajně nesympatická, ale zároveň není těžké se v ní někdy poznávat, což z těchto dramat dělá často dost nekomfortní divácký zážitek.

Vešlo se hodně

Urbonaitė zvládá to vše vtěsnat do 90 minut stopáže, přičemž přihodí i možnou alegorii současné Evropy. Scénář je v důsledku možná maličko vypravěčsky mechanický – v jedné scéně se o střepy pořeže Matas a Ilona ho ošetřuje bez zjevného zájmu, přičemž prakticky hned v další přispěchá s enormní účastí obvázat podobné zranění Olegovi.

Sebejistější filmař by tak zjevné variace nejspíš nepostavil bezprostředně vedle sebe, kdy jejich kontrast působí značně chtěně. Důvěřoval by, že publikum udrží motiv v paměti a spojí si 1 a 1, i kdyby scény oddělovalo pár minut. Podobných okamžiků je ve filmu víc, což značí, že režijní i scenáristická debutantka Urbonaitė tuhle jistotu ještě nemá a chce si být jistá, že jí budeme rozumět. Je to možná zbytečné, ale jistě to její film neznehodnocuje. Navíc vzhledem k tomu, kolik témat se relativně přirozeně podařilo do scénáře poskládat, tu rozhodně nemluvíme o nějaké tvůrčí prohře, spíš naopak.

Renovace je sugestivní film o nudné a nevzrušivé životní krizi, která není zapříčiněna dramatickou hrozbou, ale prostě bolestivým nenaplněním. Neschopností dostát fantaziím svých rodičů, ani těm vlastním, o jejichž přesném tvaru přitom Ilona ani nemá jasnou představu. Nakonec se snad pokouší o nějaký pozitivní posun, ale jestli se jí podaří, to se nikdy nedozvíme. Právě proto ale tohle povedené panelákové drama nabízí dost podnětnosti.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025

Renovace
Renovacija
Drama
Litva / Lotyšsko / Belgie, 2025, 90 min
Režie: Gabrielė Urbonaitė
Scénář: Gabrielė Urbonaitė
Kamera: Vytautas Katkus
Hudba: Edvards Broders
Hrají: Žygimantė Elena Jakštaitė, Sarunas Zenkevicius, Roman Luckij, Helene Bergsholm, Aiste Diržjute, Andrius Bialobzeskis, Nerijus Gadliauskas
Produkce: Uljana Kim
Střih: Armands Začs