Recenze: Slyšíš mě? představuje, jak izolující může být mateřství s hluchotou

Španělské drama Slyšíš mě? odpremiérovalo na festivalu v Berlíně, kde si v sekci Panorama odneslo diváckou cenu. To je jasným znamením, že těžkému tématu navzdory si příběh čerstvé matky se sluchovým postižením dokáže najít cestu k publiku. Tolik můžeme hned zkraje potvrdit. Nyní snímek vstupuje i do české distribuce.

Jen jeden malý problém

Ángela (Miriam Garlo) a Héctor (Álvaro Cervantes) žijí zcela spokojený a plnohodnotný partnerský život a zdá se, že hluchota mladé ženy je v jejich každodennosti zcela marginální komplikací, o níž už ani nemusí příliš přemýšlet. Vše se změní, když otěhotní a širší rodina se chystá na 50/50 možnost, že se dítě narodí rovněž s narušeným vnímáním zvuku.

Před budoucí matkou se to nikdo neodvažuje říct nahlas, ale její rodiče i Héctor by si přáli, aby dítě bylo „v pořádku“. To se nám slyšícím může zdát samozřejmé, hrdá Ángela, která ani nenosí naslouchátko, jež by jí pomáhalo alespoň trochu slyšet, ale jen těžko přijímá, že by její život měl být nějak „neplnohodnotný“, a tedy že je velký důvod preferovat jedno před druhým. Když se dítě konečně narodí a doktoři čekají, než se mu uvolní ušní dutiny a budou moct vyřknout verdikt, musí Ángela předstírat, že nevidí, jak v její domnělé nepřítomnosti každý člen rodiny luská u tváře novorozené dívky, aby v ní vyprovokoval reakci.

Nakonec se ukazuje, že dítě má skutečně běžné sluchové schopnosti, což je objektivně dobrá zpráva. Pro Ángelu to však znamená trvající výlučnost její životní zkušenosti a strach, že bude od své dcery vždy o krok dál než ostatní. Héctor dělá vše, co je v jeho silách, aby své partnerce pocit rostoucí izolace usnadnil. Například si dává pozor, aby na dceru vždy zároveň mluvil i znakoval a ujistil se tak, že se naučí řeč své matky. Jednou za čas ale nevyhnutelně zapomene, tím spíš, že přebírá stále víc rodičovských zodpovědností vystresovaná Ángela. Ta se tedy tím víc děsí toho, že komunikace s ní bude pro dítě vždy něčím druhotným.

Není nad zkušenost

Eva Libertad tu celovečerně režijně a scenáristicky debutuje s rozpracovanou verzí svého stejnojmenného krátkometrážního filmu z roku 2021. I v něm hlavní roli ztvárnila její sestra Miriam Garlo, neherečka s poruchou sluchu. Intimní znalost tématu jak na osobní, tak tvůrčí rovině je z díla zcela patrná a dodává mu kus dojmu autenticity.

Scénář je maličko modelový, tedy staví před nás ilustrační situace, které jasně demonstrují těžkosti života s postižením. V tomto případě především ty psychologické. Mohlo by se velmi snadno stát, že by takový snímek působil příliš edukativně, víc jako lekce pro diváka než svébytné filmové dílo. To by pořád mohlo mít hodnotu, která by však nebyla umělecká. Tvůrci mají naštěstí dost citu, aby příběh plynul přirozeně a vyprávění nepůsobilo jako odškrtávání povinných pouček ze seznamu. A to přestože pokrývají přes dva roky od zjištění těhotenství po očekávání prvního slůvka batolete, což vyžaduje pár skoků v čase, které ale nevyznívají jako nepřirozené zuby.

Libertad má coby režisérka pevnou ruku a neuchyluje se k režijním gimmickům, jak zkušenost s hluchotou přenést na publikum. Většinu filmu sledujeme a posloucháme dění z úhlu pohledu okolí Ángely, takže můžeme standardně slyšet. Posledních dvacet minut stopáže pak přepneme a o zvuk přijdeme. Díky jednorázovosti změny je její účinek mnohem intenzivnější a umožňuje nám snad lépe pochopit frustrující bezmoc, v níž se Ángela někdy ocitá.

Jaké to asi je?

Daří se velmi sugestivně vysvětlit, v jak emocionálně zatěžující situaci se protagonistka ocitá. Je snadné říct, že je objektivně lepší, když dítě slyší. Je nevyhnutelné dojít k závěru, že matka s narušeným sluchem musí dřív nebo později přijmout realitu své situace, tedy že mezi ní a její dcerou bude vždycky o kus větší mezera. Takové soudy se vždy vynášejí snadno zvenčí.

V Ángeliných tužbách a očekáváních je možná kus sobeckosti a pýchy, ale ekvivalentní tendence má každý rodič. Jenže ne každý se jich musí tak jednoznačně vzdát a přijmout kus životní bezmocnosti. Bojovat proti nevyhnutelnému se pak okolí jeví jako hysterie a nesoudnost, jako popírání neodvratitelného. Jako by sami v nějakém aspektu své výchovy nedělali totéž. Ángela se tedy musí vzdávat emocí a tužeb, jaké cítí každý rodič. Ne všechny jsou zcela pozitivní, bavit se lze třeba o rodičovském majetnictví. Jsou ale přirozené a v normální situaci má člověk mnohem víc času a příležitostí se s nimi vypořádat.

Slyšíš mě? to vše zobrazuje velmi jemně a bez velkých gest. Největší drama tu představuje poměrně rutinní partnerská hádka. Ángela i Héctor jsou nakonec rozumní lidé, kteří se hluboce milují. Libertad rozhodně míří ke konci, který má v publiku vyvolat kus naděje ohledně toho, že situace rozhodně nebude tak černá, jak si ji hrdinka představuje v nejhorších chvílích. A to aniž by příběh strkal hlavu do písku a tvářil se, že k nějaké další krizi už nikdy nemůže dojít.

Přestože snímek je jednoznačně o svém specifickém tématu, s trochou empatie bude Ángelina pouť pro publikum možná povědomější, než by se zdálo. Čelí možná ne zcela typické výzvě, vybavená je ale nakonec stejnými pocity a emocemi. To může být největším přínosem snímku, který sblíží publikum nehledě na to, kolik uslyší dialogů.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: AČFK © 2025

Slyšíš mě?
Sorda
Drama
Španělsko, 2025, 99 min
Česká premiéra: 9. 10. 2025, AČFK
Režie: Eva Libertad
Scénář: Eva Libertad
Kamera: Gina Ferrer
Hudba: Aránzazu Calleja
Hrají: Miriam Garlo, Álvaro Cervantes, Elena Irureta, Joaquín Notario
Produkce: Adolfo Blanco, Nuria Muñoz, Miriam Porté
Střih: Marta Velasco
Zvuk: Alejandro Castillo, Enrique G. Bermejo, Urko Garai
Scénografie: Anna Auquer
Masky: Miríam Sánchez, Mercedes Carcelén López, Cristina Gómez Marquina
Kostýmy: Desirée Guirao
Casting: Irene Roqué