Recenze: Stvůry jsou temnější kriminálka, než na jaké jsme zvyklí z televize. Vyšetřovatelé tu nejsou jen za fajn partu

Nová česká kriminálka Stvůry podle literárního bestselleru Kristýny Trpkové v režii Jana Těšitele přináší na plátna žánr, jemuž se u nás už dlouho daří spíš na obrazovkách. Což je možná trochu škoda, protože filmové krimi má pořád některé možnosti, jež seriáloví tvůrci postrádají. Jak moc jich dokáže tým v čele s herci Kristýnou Ryškou a Kryštofem Hádkem využít?

Horší než vražda

Laura (Kristýna Ryška) je vyšetřovatelka na maloměstě, kde se právě odehrály dvě podobné vraždy. To je ale nakonec její menší problém, dostihlo ji totiž něco mnohem horšího než maniak s nožem: její expřítel Adam (Kryštof Hádek), s nímž se za nejasných okolností po čtyřech letech vztahu rozešla. Protože je obecně známo, že policisté chodí jen s dalšími policisty, je i Adam vyšetřovatel a nyní se dal, rovněž z nejasného důvodu, přeřadit ze svého dosavadního postu. Náhodou (?) skončil na stejné stanici jako Laura, s níž má nyní vyšetřit souvislost dvou nalezených těl.

Mělo by to být tím snadnější, že podezřelý, který se k jedné z vražd přiznal, už je zadržený. Tvrdošíjně však odmítá zodpovědnost za druhý zločin, a to i přes, řekněme, neortodoxní Adamův přístup k výslechu. Čtěte: nefalšovanou policejní brutalitu, kterou na zmateného a zřejmě psychicky narušeného muže užívá. Pro Lauru jde ohledně Adama o další varovné světélko a dává mu výstrahu, že příště takové chování nahlásí.

Ukazuje se navíc, že zločiny skutečně nesouvisí, vrah středoškolské studentky je tedy na svobodě. První podezřelí na sebe nenechají dlouho čekat a Lauře s Adamem se daří odhalit hned několik tajemství v životě zdánlivě příkladné dívky. Střetla se zřejmě hned s několika stvůrami, jenže která z nich má na svědomí její život? Stopa pokaždé končí ve slepé uličce – bez důkazů a bez náznaku zdárného konce.

Proč vlastně?

Potenciálního diváka či divačku možná napadnou ohledně Stvůr jako první celkem příhodné praktické otázky: Jaký je vůbec důvod točit film pro kina v žánru, který je u nás tak saturovaný? Proč platit peníze za vstupenku na něco, co je v tak nepřeberném kvantu dostupné zdarma? Ve skutečnosti ale existuje potenciál filmové kriminálky, který ta televizní v praxi naplňuje jen obtížně, a tím méně u nás.

Filmová kriminálka může být z principu finálnější, nekompromisnější a hutnější. Tvůrci tu nestojí před nutností serializovaného vyprávění udržovat status quo. Scenáristický tým seriálu musí zpravidla vytvořit pevný vyšetřovací tým, z jehož úhlu pohledu dění sledujeme a jemuž také straníme. Vyšetřovatelé televizních kriminálek, obzvláště těch veřejnoprávních, jsou tedy většinou klaďasové a přes dílčí chyby stvrzují důvěru v autority.

V rámci ucelené celovečerní stopáže však autor nemusí předložit sympatické hrdiny, k nimž se budeme ochotní jednou týdně vracet. Protagonisté mohou na konci vyprávění zemřít, protože splnili svůj účel. A dá se kritičtěji nahlížet na práci bezpečnostních složek, už jen proto, že oběti, pachatelé a podezřelí mohou mít stejně prostoru jako oni. A to ani nemluvíme o tom, že filmová produkce má zpravidla více času věnovat se vypilování scénáře i technické stránky.

Vyvstává tedy dobrá šance, že izolovaná celovečerní kriminálka nabídne lepší zážitek, a to i v době, kdy se rozdíl mezi filmovým a televizním řemeslem na pohled snižuje. O Stvůrách pak platí, že je v nich správně všechno to, co jde očekávat od uspokojivého seriálu, ale navrch čerpají i z oněch unikátních možností, které jim dává formát celovečerního filmu.

Adamův hřích

Předně tu je onen fakt, že skrze postavu Adama se film nebrání zobrazení zcela nepřípustných vyšetřovacích taktik. České krimiseriály mají při svém stranění mužům a ženám zákona rozhodně dlouhodobý problém s tím, že porušování policejní procedury zobrazují když ne jako něco marginálního, tak alespoň přípustného, dokud účel světí prostředky. Vždy, když se však Adam utrhne ze řetězu, Stvůry jasně indikují, že tohle rozhodně není v pořádku. Nemluvě o tom, že se to jedinkrát neukáže jako produktivní a Adam během svých záchvatů agrese nikdy nezíská užitečné informace.

Násilného vyšetřovatele pak můžeme v klidu zařadit na seznam potenciálních stvůr – vzhledem k tomu, že se titul literární předlohy posunul z jednotného do množného čísla, jsme tvůrci rozhodně vybízeni k tomu, abychom nečekali, že všechno zlo světa tu spadne na bedra jediného zločince.

Je velká škoda, že tento prvek je podivně izolovaný a nedotažený. Když poprvé pochopíme Adamovy sklony, okamžitě nás napadne, že nějak souvisí s tajemným rozchodem s Laurou. Bylo by nakonec vcelku naivní očekávat, že někdo, kdo se nedokáže kontrolovat na veřejnosti v práci, je toho schopný v soukromí. Ale ne, mimo tento jeden aspekt se Adam ukazuje být úplným zlatíčkem a tím pozitivnějším z vyšetřovacího páru. Na Lauru má dokonce celkově pozitivní vliv.

Možná se jedná o tendenci scenáristů a předlohy ukázat, že život není černobílý a lidé jsou komplexní. Adam má být dobrý člověk s touhle jednou mouchou. Nebo prostě chtěli za každou cenu mít ve filmu milostné jiskření. V tomto ohledu cítíme touhu po serializaci, kterou ostatně závěr naznačuje. Možná se tedy téma lépe rozvede v hypotetickém dalším? I tak je to škoda, která trochu neguje potenciál uzavřeného příběhu.

Něco jako Zlatovláska:)

Co se týče samotné Laury, ta je typem „ledové královny“, tedy ženské postavy, které všichni vyčítají nepřístupnost. I zde vyprávění činí pár lepších a pár slabších rozhodnutí, když hledá rozumnou mez osobních hranic. Lauře na jednu stranu přiznává právo nebýt emocionálně otevřená každému na požádání, zároveň ale její uzavřenost vysvětluje traumatem, tedy něčím, co by ideálně měla překonat a zbavit se toho. Nepomáhá, že ve středu toho všeho je Adam, který z výše vysvětlených důvodů není ideálním kandidátem na intimní vztah. Bude na vás, jestli to bude budete považovat za komplexní konflikt, nebo mišmaš. Nebo trochu od obojího.

Jan Těšitel je nyní připomínán hlavně jako režisér aktuální verze Zlatovlásky, i když o kus relevantnější pro to, jak Stvůry konkrétně vypadají, je jistě jeho povedený, již deset let starý komorní debut David. Snímek se snaží zůstat u Laury dost blízko na to, aby působila jako hmatatelný člověk, jejíž emoce určují celkovou atmosféru. Tuhle lidskost se daří udržet.

Ne že by ale Zlatovláska byla zcela irelevantní – ukazuje režisérovu ochotu pracovat s jasně definovaným jazykem českých pohádek, což je nakonec něco v principu podobného, jako když se nyní ujímá kriminálky. V obou případech je patrné, že čerpá ze stylistické výbavy, která existuje mimo něj. Stejně jako Zlatovláska vypadala tak, jak si člověk představuje, že pohádky mají vypadat, i Stvůry odpovídají standardům svého žánru.

V komerční tvorbě, mezi niž se Stvůry řadí, se jedná o relevantní schopnost a Těšitel rozhodně prokazuje cit na to, jak takový projekt realizovat na dostatečné úrovni. Žádnou z jeho voleb tedy nebudeme přímo překvapení, nicméně vždy bude vše na svém místě. I díky kvalitnímu obsazení se mu dokonce daří vykřesat silnější zážitky, než jaké vyplývají ze samotných situací, takže neplatí, že by jeho film byl jen tak dobrý jako text, podle nějž vzniká. Spíš naopak. Stvůry jsou tedy na každý pád solidní kriminálka.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon © 2025

Stvůry
Česko, 2025, 90 min
Premiéra: 23. 10. 2025, Falcon
Režie: Jan Těšitel
Předloha: Kristýna Trpková (kniha)
Scénář: Iva Klestilová, Lucie Bokšteflová, Jan Těšitel
Kamera: Filip Marek
Hudba: Aid Kid
Hrají: Kristýna Ryška, Kryštof Hádek, Gabriela Míčová, František Prachař, Alžběta Malá, Václav Vašák, Luboš Veselý, Stanislav Majer, Kateřina Janečková, Jiří Rendl
Produkce: Silvie Michajlova, Ondřej Zima, Pavel Berčík
Střih: Tomáš Elšík
Zvuk: Michaela Patríková, Marek Hart
Scénografie: Mariana Hädler
Masky: Klára Hubalová
Kostýmy: Helena Tavelová
Casting: Madla Zachariášová