Parahokej, druhé šance a síla lidského odhodlání. To všechno spojuje nový film Neporazitelní, který na pozadí skutečné světové sportovní události vypráví tři osobité příběhy. Ivan Trojan v něm hraje bývalého trenéra, který po konci kariéry hledá nový smysl života; Hynek Čermák pak ztvárňuje muže, jenž se snaží udržet rodinu pohromadě; a Tomáš Havlínek si v hlavní roli střihl mladého sportovce, kterému se po dramatickém útoku obrátí vzhůru nohama. Právě s ním a režisérem Danem Pánkem jsme si o tvorbě a zákulisí jejich novinky popovídali – třeba o tom, v čem tkví síla podobných příběhů, jaké filmy a skutečné události scénář inspirovaly, co obnáší herecká příprava na roli parahokejisty i jaká poselství se výsledek snaží předat. Rozhovor vám přinášíme ve zkrácené podobě jako text a v plném znění jako podcast.
Dane, co byl prvotní impuls k napsání a natočení Neporazitelných? Šlo o motiv druhé šance, který se často objevuje v propagačních materiálech?
Dan Pánek: Byl to jeden z motivů, ale úplně první podnět přišel po filmu Děti Nagana. Seznámil jsem se tehdy s Jiřím Šindlerem, který byl předobrazem postavy Petra Fischera, již hraje Hynek Čermák. Vyprávěl mi o neuvěřitelném zážitku z vyprodané ostravské arény, kde český tým nastoupil proti Američanům v semifinále mistrovství světa v parahokeji. To byla událost, která obletěla svět a připadala mi jako malý zázrak.
Řekli byste, že jde víc o sportovní film, nebo spíš o film o lidech, kde je sport jen kulisou?
Tomáš Havlínek: Je to spíš to druhé, ale určitě bych neřekl, že je sport jen v pozadí. Je to jeho nedílná součást. Ale hlavně jde o film, ve kterém se každý může najít – ať už jde o motiv druhé šance, zvednutí se a bojování dál. To platí pro parahokejisty i pro obyčejné lidi.
Dan Pánek: Přesně tak. Při rešerších jsme zjistili, že ten sport není jen o výsledcích, ale hlavně o lidských příbězích.
Napadají vás kromě té inspirace i nějaké starší filmy, které vám byly vzorem?
Dan Pánek: Pro mě byla během psaní scénáře největší inspirací Moneyball s Bradem Pittem. Fascinuje mě jako příběh outsiderů a silný lidský motiv, kdy člověk jde proti všemu. Outsider filmy mají v sobě vždycky trochu melancholie a velkou sílu – a já se s tím pocitem ztotožňuju.
Tomáši, vy hrajete postavu, která prochází dramatickou životní změnou. Jak se to hraje, aby byl výsledek civilní a emotivní, ale nepatetický?
Tomáš Havlínek: To byla otázka, kterou jsem si kladl od začátku. Nemusíte to sám zažít, abyste to mohl zahrát, ale musíte najít paralely ve vlastních zkušenostech. Hodně mi pomohlo setkání s Radkem Zelenkou, skutečným hráčem parahokeje, jehož příběh byl inspirací. Vidíte, že taková událost člověka nesrazí, ale naopak motivuje bojovat dál. To jsem si odnesl i do hraní.
Připravoval jste se na roli i sportovně?
Tomáš Havlínek: Ano, a hodně intenzivně. Asi tři čtvrtě roku před natáčením jsme se s Danem domluvili, že do toho půjdu. Od té doby jsem začal trénovat s parahokejisty. Nejdřív to bylo nárazově, ale pak pravidelně dvakrát týdně na ledě. Byla to makačka, bolely mě svaly, o kterých jsem nevěděl, že je mám. Ale postupně jsem se do toho zamiloval a s kluky jsme si vytvořili vztah, který trvá dodnes.
A co se týče filmových triků – jak prakticky fungovalo to, že ve filmu nemáte nohu? Měl jste zelené ponožky, byly to optické triky, kamerové úhly? Jak jste to řešili?
Tomáš Havlínek: Byla to kombinace všeho, co zmiňujete, plus jsem měl na place dubléra. Dělal mi ho Patrik Sedláček, parahokejový reprezentant, který nemá pravou nohu. Byl podobné postavy jako já a v rychlých scénách ho nahradil. Ale hodně věcí jsem chtěl odehrát sám, aby to působilo autenticky.
Když jsem měl si před premiérou dvojky Vyšehradu povídali s Kubou Štáfkem a Martinem Koppem, hodně jsme řešili, jak překvapivě dobře se herecky osvědčili fotbalisté ve vedlejších rolích. Jak to šlo vašim parahokejistům?
Dan Pánek: Bylo to skvělé. Překvapili mě, jak přirozeně působili vedle Ivana Trojana nebo Hynka Čermáka. Neměli vůbec trému, hráli naplno a dokázali zahrát i drobné herecké nuance.
Tomáš Havlínek: Přinesli si i svůj typický černý humor. Pro nás všechny to byla velká škola – člověk rychle zjistí, že žádné slitování mezi sebou nemají, a to dodalo scénám autenticitu.
Dane, inspiruje vás prý Steven Spielberg. To je režisér objektivně správných formálních voleb, ale od mladého režiséra by možná diváci čekali dravější, inovativnější filmový jazyk. V čem je pro tebe vzorem?
Dan Pánek: Hlavně v tom, že umí spojit art s mainstreamem. Jeho filmy mají obrovský divácký potenciál, ale zároveň jsou režijně i výtvarně promyšlené. To je pro mě obrovská inspirace – najít střední cestu, aby film bavil široké publikum, ale zároveň měl i hloubku.
Slyšel jsem, že první testovací projekce vyvolaly hodně silné reakce. Jaké byly? Která z nich vás osobně nejvíc zasáhla?
Tomáš Havlínek: Pro mě to bylo poprvé, co jsem se viděl v tak velké roli, a měl jsem z toho velký respekt. Ale reakce diváků mě moc potěšily – že film působí silně emocionálně a funguje na více úrovních.
Dan Pánek: Ano, zpětná vazba byla skvělá. Hodně lidí ocenilo silnou otcovsko-synovskou linku, která podle mě zasáhne publikum opravdu hluboko.
Co byste si přáli, aby si diváci z filmu odnesli?
Tomáš Havlínek: Aby cítili, že i když se v životě stane něco zlého, nemusí to člověka zlomit. Že se dá najít síla a nová cesta. A že humor a nadhled jsou přitom strašně důležité.
Dan Pánek: Přesně tak. Budu rád, když film diváky inspiruje a dodá jim chuť nevzdávat se.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: ČSFD, Falcon; audio: Totalfilm Media © 2025
