Recenze: Frankenstein je miliontá verze téhož, kterou oscarový del Toro opentluje hezkými obrázky

Asi víte, o čem je Frankenstein. Že to není jméno monstra, ale vědce, který monstrum stvořil. Právě on je pak pro mnohé tím opravdovým padouchem gotickéjo románu z počátku 19. století. Ikonického hororu se nyní chopil rovněž ikonický režisér Guillermo del Toro, skalpel dal do ruky Oscaru Isaacovi a vrstvou make-upu popatlal Jacoba Elordiho. Společně prý na Netflixu zachraňují filmové umění, ale je to pravda?

Kde už jsme to slyšeli?

Victor Frankenstein (Oscar Isaac) neměl šťastné dětství – po smrti milované matky (Mia Goth) ho vychovával už jen jeho otec Tywin Lannister (Charles Dance), který v něm nejdřív cepoval touhu po dokonalosti a zachování rodinného jména, ale nakonec se zhlédnul spíš v jeho mladším bratrovi Williamovi (Felix Kammerer).

Jak to tak bývá, Victorovy daddy issues vedly neodvratně k tomu, že se stal otcovým obrazem. Ambiciózním, bezohledným, chvílemi krutým mužem odmítajícím cokoliv krom své pravdy. Také je ale bezpochyby brilantní – právem si je celkem jistý, že dokáže reanimovat mrtvá těla. V cestě mu stojí už jen to, že během svých teatrálních vědeckých prezentací antagonizuje všechny představitele světských i církevních autorit. Musí se tedy spolehnout na privátní fondy smrtelně nemocného obchodníka Harlandera (Christoph Waltz), který vydělává na válce a touží po nesmrtelnosti.

Abychom nechodili kolem horké kaše, Victor ve své laboratoři stvoří monstrum (Jacob Elordi), jímž je sám zděšený. Předně tím, že se mu v něm nedaří probudit to, co považuje za inteligenci. Při snaze monstrum zničit mu jeho marnotratný syn uniká a nakonec v sobě objevuje lidství oklikou. A čím je lidštější, tím je nešťastnější, protože ostatní lidé se ho děsí. Monstrum tedy opět vyhledává svého tvůrce s žádostí, aby mu vytvořil ženu. A Victorovi se moc nechce.

Neuniverzální Frankenstein

Co nám del Toro přináší nového? Leckde se dočtete, že jde o zatím nejpřesnější adaptaci románu Mary Shelley. To ale považujeme za dost matoucí tvrzení – mnohem přesnější je říct, že jde o anglofonní adaptaci, která se nejúspěšněji (a jediným opravdovým konkurentem je Branaghův Frankenstein z roku 1994) vzdaluje klasickému a dobově poplatnému zpracování od Universalu z 30. let. Tento zlomový snímek v popkulturním povědomí zcela převzal otěže toho, jak o Frankensteinovi uvažujeme příběhově i vizuálně, takže jeho následníci většinou cítí nutnost se s ním vypořádávat. Kniha je pak odsunuta na druhou kolej, pokud vůbec na nějakou.

Del Toro se vyhýbá oné jedné interpretaci, což však neznamená, že se křečovitě drží textu. Jistě, je tu struktura rozdělená do prologu a dvou příběhů. Jsou začleněny i některé prvky předlohy, které v adaptacích nevídáme často, předně četné biblické a miltonovské aluze. Posouvají se však motivace i vztahy postav tak, aby byly poplatnější jak del Torově osobní estetice, tak i dnešní etice. Victor i monstrum mají být morálně ambivalentní, potřebujeme k nim však pořád cítit empatii, což vyžaduje celkem jemné balancování ohledně toho, jak špatné věci mohou dělat a proč. Především v případě monstra, k němuž je del Toro mnohem shovívavější než k Frankensteinovi, přestože ztrápená bytost v předloze neváhá vraždit nevinné lidi čistě z pomsty. Jacob Elordi could never! Jeho zabíjení musí být vždy sebeobrana, nebo nehoda a musí mu následovat scéna smutných pohledů a lítosti.

Což je mimochodem cesta, kterou se dílo vydalo ještě za života Shelley. Ta pro druhé vydání přepsala text tak, aby Victor vyzníval jako ještě o kus větší padouch a jeho výtvor působil v porovnání s ním o kus obhajitelněji. To je impulz jako stvořený pro del Tora, který rád objevuje lidskost v monstrech a monstrozitu v lidech. Nicméně právě proto, že se tu chopil příběhu, který má stejné tendence už nějaké dvě století, nepřináší nic doopravdy nového. Neposouvá příběh, neobjevuje v něm nové zákruty. Jen obrušuje některé ostré hrany, které by dnes neprošly, a zbytek je ve všech ohledech povědomý. Pokud je tohle míněno, když se mluví o nejpřesnější adaptaci, tak potěš pánbůh.

Samozřejmě, že film vypadá lépe než typická netflixovská produkce, i když extatické nadšení nad tím, o jak úchvatné dílo jde, nemůžeme jednoznačně podepsat. V zahraničních recenzích je skoro povinným povzdechem, že snímek s výjimkou exkluzivních projekcí nebyl k vidění na plátnech. Taky máme rádi filmy v kinech, ale zrovna Frankenstein v nás nevzbuzuje zvlášť velký stesk. Je sice (s výjimkou některých nepěkných a trochu lajdácky působících digitálních prvků) jistě vymakaným dílem hodným oscarového režiséra, nejde tu ale mluvit o nějak zvlášť podnětné práci s filmovým jazykem. Hororovou gotikou nás v moderní éře v pravidelných intervalech krmí Tim Burton a právě del Torem moc na to, aby byl Frankenstein víc než očekávaným způsobem „pěkný“.

Nejsme překvapení

Obecně se nezdá, že by nás del Toro vůbec chtěl překvapovat. Úspěšní filmaři se často dostávají do fáze, kdy největší zálibu najdou v realizování specifických konceptů pro vlastní radost. První na mysli vyvstane Steven Spielberg, jehož poslední filmy působí jako monolitní exkurze filmařskými postupy vyvedené ve vší dokonalosti, ale s absentující jiskrou. Vše už to je jen rozněžňování se nad filmem jako médiem. Del Toro by ideálně měl ve svých jednašedesáti ještě dekádu nebo dvě čekat, než sem dospěje.

Nedá se totiž říct, že by svým kocháním se v tradicích dané postupy nějak stavěl do zajímavého kontextu. Vezměme si jeden relativně viditelný případ: Mia Goth ztvárňuje dvojroli Victorovy matky a švagrové Elizabeth (a potenciální lásky), což odráží tradici gotického hororu. V něm často jako by byly ženské postavy napříč časem a prostorem ztělesněním jediné duše. Nejčastěji se s tím setkáváme v upírských romancích, v nichž nesmrtelného protagonistu napříč pronásleduje jeho osudová láska se stejnou tváří. Pamatujete si na starého dobrého muzikálového Drákulu, v němž se Leona Machálková vrací ve všech časových liniích a Daniel Hůlka jí zas a znova propadá? Jedná se zkrátka o motiv s dlouhou tradicí.

Mnohokrát se ale dočkal kritiky za určitou dehumanizaci už tak podměrečných ženských postav, které jsou ještě více připraveny o individualitu. A totéž platí i pro Elizabeth, která si v del Torově Frankensteinovi v ničem nezadá s Padmé Amidalou, nadšeně umírající „na smutek“ ve chvíli, kdy její role v příběhu končí. A ne, samozřejmě neříkáme, že teď rušíme del Tora za mizogynii. Pořád jde o režiséra stojícího za velmi silnými ženskými postavami napříč kariérou. Jeho věčným tématem, včetně samotného Frankensteina, je toxická maskulinita. Jde jen o jeden příklad toho, jak tu replikuje zvyk, protože má tak rád filmové tradice, ale už nemá potřebu začlenit ho nějak organicky a s rozmyslem.

Jak správně chápete při téhle úrovni nimrání, máme na del Tora zkrátka trochu vyšší nároky, zvlášť když ho mnozí pasují na zachránce filmového média. Není totiž vůbec jasné, že Frankenstein ztělesňuje nějakou záchranu. Kouzlo filmu není jen o tom rozplývat se nad nádhernými obrazy na hraně kýče. A i kdybyste právě na to měli chuť (a čas od času na tom není nic špatného), Frankenstein v tomto ohledu nejde do zase takového extrému nádhery – je to prostě normální, kompetentní gotický horor, který vypadá právě tak, jako když se ho chopí někdo s větším rozpočtem a know-how. Není to „nic“, ale není to ani něco, v čem by vězela hodnota umělecké formy.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto: © Netflix, 2025

Frankenstein
USA / Mexiko, 2025, 149 min
Na VOD: 7. 11. 2025, Netflix
Režie: Guillermo del Toro
Předloha: Mary Shelley
Scénář: Guillermo del Toro
Kamera: Dan Laustsen
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Oscar Isaac, Mia Goth, Jacob Elordi, Christoph Waltz, Charles Dance, David Bradley, Lars Mikkelsen, Christian Convery, Felix Kammerer, Ralph Ineson, Nikolaj Lie Kaas, Lauren Collins, Joachim Fjelstrup, Stuart Hughes, Sofia Galasso, Burn Gorman, Kyle Gatehouse, Roberto Campanella
Produkce: Guillermo del Toro, Gary Ungar, J. Miles Dale
Střih: Evan Schiff
Scénografie: Tamara Deverell, Shane Vieau
Kostýmy: Kate Hawley
Casting: Denise Chamian, Robin D. Cook