Eric Arthur Blair alias George Orwell má hodně zvláštní odkaz. V posledních letech se stal především ikonou konzervatismu a pravice, což je nekonečně ironické vzhledem k tomu, že byl po celý život demokratickým socialistou. Jeho dílo, zkoumající primárně excesy kapitalismu vedoucí až k fašismu, však žije vlastním životem. 1984 je reinterpretováno jako kritika woke kultury, Farma zvířat, varující před příklonem Sovětů k autoritářství, jako kritika socialismu. Málokdo dnes Orwella chápe, i protože ho málokdo chápat chce. Dokument kontroverzního progresivního tvůrce Raoula Pecka Orwell: 2+2=5 se pokouší oživit původní étos slavného spisovatele.
Počkat, Orwell byl woke?
Haitský režisér Raoul Peck má za sebou díla, která bychom mohli označit za radikální – především vzhledem k tomu, že se dočkala relativně mainstreamové distribuce, a tím dostala k širšímu publiku. V Česku se asi nejhlasitější reakce dočkala jeho dokusérie pro Netflix s výmluvným titulem Stručné dějiny vyhlazování. Přišla v roce 2021, právě na vrcholu éry, kdy se nejhlasitěji diskutovalo o odkazu evropského kolonialismu. A Peck se během svých odsudků násilí a jeho trvajících následků rozhodně nedržel při zemi.
2+2=5 je o kus méně agresivní dílo. Peck na něm poslední dva a půl roku spolupracoval s Orwellovou pozůstalostí, tedy odborníky, kteří rozumí odkazu slavného spisovatele jako nikdo a jejich cílem je zabránit šíření všech možných dezinterpretací jeho práce, jichž je (pop)kultura bohužel plná.
V základu tu tedy máme film, v němž po většinu stopáže velšský herec Damian Lewis svým medovým hlasem coby George Orwell přečítá jeho vlastní texty. Snímek tak dokáže plnit základní informativní roli – George nám chronologicky přeříká svůj život a vlivy, jež z něj učinily demokratického socialistu. A pokud si myslíte, že dnešní děcka jsou moc woke, tak se radši pořádně pokřižujte před tím, než si poslechnete Orwella!
Nečekejte wikiheslo
Začíná v okamžiku, kdy je coby ani ne dvacetiletý kluk vyslaný na službu do Barmy, kde se v něm brzy zrodil hořký odpor k západnímu, a především britskému imperialismu a šovinismu. Pokračuje přes angažmá ve španělské občanské válce, kde se stvrdil jeho odpor k fašismu. Popisuje své seznámení s pracující třídou a žalostnými podmínkami jejího života. A míří až k jeho rozčarování nad tím, že ani nominálně socialistický Sovětský svaz se nedokázal udržet na správné cestě. Zdůrazňuje, že právě proto, jak moc věří v socialismus, se je třeba střežit zneužití centrálního plánování autokraty.
Nemůžeme čekat, že by se při tvoření portrétního filmu vzdal Peck své identity a prostě nám přečetl spisovatelovo wikiheslo – to by zkrátka nebyl on. Používá tedy slova samotného Orwella a doplňuje je audiovizuálním materiálem přesahujícím jeho dobu. A tady už se naplno projevují jeho provokatérské tendence. V prvních minutách tvoří paralelu mezi spojeneckým „strategickým bombardováním“ (včetně uvozovek) civilního obyvatelstva Německa během druhé světové války a ruskou „mírovou operací“ na Ukrajině v současnosti.
Staví na jednu rovinu vedle sebe západem podporované africké diktátory, Viktora Orbána i George Bushe. Záběry ze slyšení, v nichž představitelé Spojených států pod falešnými záminkami legitimizují invazi do Iráku, střídají záběry Vladimíra Putina obhajujícího invazi na Ukrajinu. Následují ukázky z adaptací 1984. Ve všech případech vidíme stejnou rétoriku, mnohdy opakování totožných frází a principiálně stejných lží. Orwellovy eseje o cenzuře a útoku na vzdělání ilustrují zprávy o knihách zakázaných americkými republikány a záběry izraelských vojáků se smíchem vypalujících palestinské knihovny. Obrazy mas vychovávaných totalitním režimem k nenávisti střídají záměry na internetové diskutéry radující se nad utonulými migranty.
Souboj o Orwella
Existuje tendence používat ostré dějinné soudy jen na ty události, od nichž už uplynulo hodně času. Jejich účastníci jsou mrtví nebo odstavení od politické moci. Z jejich odsudku už nevyplývá skutečný důsledek pro současnost, je to prázdná performance. Peck odmítá takové pohodlí a nutí nás, abychom při poslechu Orwellových slov mysleli výhradně na současnost – jak ostatně činil i on.
Peck je zkrátka hrdě politickým tvůrcem. Může se ostatně snadno odvolat na samotného Orwella, který možnost apolitického umění odmítal. „Myšlenka, že umění by mělo být oddělené od politiky, je samo o sobě politickým postojem,“ sděluje nám autor ze záhrobí. V 2+2=5 se tedy nevyhnutelně setkáváme s myšlenkami na úrovni specifičnosti, které Orwella přesahují, vždyť zemřel v roce 1950 ve věku 46 let. Nemůžeme si být jistí, že by souhlasil s každou jednou z Peckových paralel, haitský režisér má rozhodně agresivnější rétoriku než Orwell, obzvlášť ten pozdní. Troufneme si ale předpokládat, že by byl mnohem spokojenější než s výkladem lidí, kteří se k němu dnes obracejí nejčastěji a kteří mnohdy ani neví, že to byl zapřisáhlý levičák.
Kritici namítají, že si Peck Orwella přivlastňuje. A mají pravdu. Ale to je nakonec jediný způsob, jak bojovat proti jednoznačným dezinterpretacím jeho práce, které z něj udělaly anděla strážného internetových diskutérů, kteří nechtějí být kritizovaní za bigotní názory a každou výtku označují za ztělesnění 1984. Proti tomu se dá bojovat jen tím, že si Orwella se stejnou vervou přivlastní někdo, kdo mu o kus lépe rozumí a respektuje jeho názory. To pro Pecka jeho svéráznosti navzdory platí.
Orwell : 2+2=5 (2025)
Dokumentarista Raoul Peck si bere za úkol představit George Orwella tak, jak na něj mnozí zapomněli: Zapřisáhlého socialistu, kritizujícího západní šovinismus od A po Z. Zásadní je pak pro provokatérského tvůrce hledat paralely mezi Orwellovou a naší současností. Daří se mu to po svém, ale rozhodně podnětně.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto: © Film Europe 2025
Orwell: 2+2=5
Dokumentární
Francie/USA, 2025, 119 min
Česká premiéra: 6. 11. 2025, Film Europe
Režie: Raoul Peck
Scénář: Raoul Peck
Hudba: Alexej Ajgi
Hrají: Damian Lewis (vypravěč)
Produkce: Alex Gibney, Raoul Peck, Nick Shumaker
