Recenze: Köln 75 srší při vyprávění příběhu nejúspěšnější nahrávky jazzu nápaditostí

Pokud patříte k lidem obeznámeným s nahrávkou Keitha Jarretta Köln 75, jež se stala nejprodávanějším jazzovým sólem všech dob, nejspíš očekáváte, že znáte obsah následujících řádků. Mezinárodní evropský tým jistě připravil další příběh umělce pronásledovaného svými démony, sžíraného slávou a neschopného milovat. To se ale pořádně pletete! Režisér a scenárista Ido Fluk vypráví příběh umanuté osmnáctileté promotérky, která si celou akci vytrucovala. Koncert století je nakonec oslavou všech těch lidí, jejichž jméno neznáte.

Všechno, jen ne zubaře!

Vera Brandes (Mala Emde) je obyčejná šestnáctiletí holka, vyrůstající během 70. let v Západním Německu. Zde ji čeká zabezpečený, ale nevzrušivý život. Nejlépe má být zubařkou po tatínkovi (Ulrich Tukur). Asi tušíte, že kdyby se s něčím takovým smířila, těžko bychom se tu bavili o jejím životopisu. (Holt ne každý má odvahu jako Cukrkandl točit film o zubařce.)

Zároveň ale neplatí, že by v sobě mladá žena skrývala nějaký umělecký talent, jemuž odevzdá svůj osud, jak bývá v podobných filmech zvykem. Je zvídaná, inteligentní, ale nemá potřebu nebo tendenci tvořit. Jednoho dne jí však starší hudebník, fascinovaný její prořízlou pusou, zadává úkol zabookovat mu turné. Vera je nejprve nervózní a nejistá, nakonec najde ale v organizaci uměleckých akcí specifické uspokojení. Agendu, autoritu, svobodu… Všechno to, co jí chce otec sebrat.

Následující dva roky fláká školu a napůl tajně si buduje promotérské resumé. Shlédne se pak překvapivě ne v moderním rocku, ale v umírajícím jazzu, což značí, že pro ni jde o víc než jen o job. V tomto ohledu jí pak padne do klína možnost snů – zorganizovat vystoupení vynikajícího jazzového hudebníka Keitha Jarretta (John Magaro), jemuž si předcházel i legendární Miles Davis. Do Kolína však přijíždí vysílený a napůl zlomený muž, který proklamuje touhu se vším seknout. Když zjistí, že opera, kterou Vera bookovala, přichystala místo svého špičkového křídla rozladěný cvičný nástroj se zaseknutými klávesami, mistr je skoro rád, že to může použít jako záminku vyvléknout se ze závazku.

Pro Veru se nejedná jen o vysněnou akci, zamluvit operu ji stálo víc peněz, než kolik jich měla k dispozici. Musela si vyprosit půjčku u rodičů výměnou za slib, že když akce neskončí úspěchem, vrátí se do školy a zanechá svého snění. Otec si pořídil lístek jen proto, aby mohl na vlastní oči vidět neúspěch své dcery, o němž je přesvědčený. Tím spíš se Vera vydává na závod s časem a okolnostmi, aby vše uvedla do pořádku.

Nová hrdinka, nová doba

Obvykle by to byl Jarrett, kdo by si vysloužil životopis. Otravná promotérka by byla prostě nepříjemnou figurkou, s níž se musí vypořádat. Zde, jak ale avizuje úvodní titulek, nesoustřeďujeme pozornost na Sixtinskou kapli, kterou můžete za patřičné vstupné navštívit sedm dní v týdnu krom státních svátků. A nesledujeme ani Michelangela, jak ji maluje – tento příběh už byl odvyprávěn dostkrát. Sledujeme lešení, na němž umělec ležel, a můžeme se obdivovat jeho skromné nenahraditelnosti.

Köln 75: Koncert století tedy vybírá zajímavou protagonistku, s níž můžeme přemýšlet o událostech z trochu jiného úhlu pohledu. Její svéráznost, energičnost a cílevědomost není ve fikci běžné spojovat s osobou, která prostě organizuje event pro někoho jiného. Vždyť závěrečný potlesk nebude patřit jí, nikdo nebude skandovat jméno. Jistě, když vyprodá sál, vydělá slušné peníze a zapůsobí na lidi v branži, ale to je stěží emocionálně uspokojivé zakončení dramatu. A právě v tom spočívá přednost filmu – přenést pozornost od „velkých mužů historie“ k těm, o něž se, leckdy dost nevděčně, opírají.

Fluk si přesto vypůjčuje jedno z klišé žánru, tedy daddy issues. Pracuje s ním však odvážněji, než je zvykem. Bez sentimentality a snahy najít smířlivé řešení. Vera je na cestě za poznáním, že od svého otce validaci nepotřebuje a nic mu nedluží (tedy krom deseti tisíc marek). Nemusí ho přesvědčovat o hodnotě svých rozhodnutí, nemusí doufat, že obměkčí jeho srdce. Köln se tak nebojí zajít za hranu, kterou si nedovolil překročit třeba Better Man, jenž ohledně zobrazení toxického rodiče zašel daleko, nakonec ale ucuknul k slzám dojetí a smířenému obětí.

Soundtrack není v ceně

S Jarrettem Vera nestráví mnoho času. Dokonce mnohem méně než jiné postavy a méně než my. V takřka oddělené lince můžeme sledovat jeho cestu na koncert, vyprávěnou poněkud nespolehlivě reportérem Michaelem Wattsem (Michael Chernus). Jedná se o mistra v oboru, který oceňuje stále méně lidí. Navíc ho trápí zdravotní problémy se zády, zhoršené vysedáváním u piana. Jarrett je v nějaké míře ztělesnění romantického umělce, což ale neznamená, že snímek plně propadá jeho romantizaci. Pro Veru je hlavně ilustrací krásy, ale i hrůzy absolutní svobody, jimž je král jazzové improvizace tak plně odevzdaný.

To vše si ještě doplňte filmařskou hravostí, jako jsou časté boření čtvrté stěny či promluvy postav přímo k publiku. Spolu s tím se Fluk pokouší vyřádit režijně, takže třeba pozorujeme Wattse, jak zastaví příběh a odvypráví nám dějiny jazzu v jediném dlouhém a relativně komplikovaně komponovaném záběru. Film sice není natolik syrový a improvizovaný, aby opravdu ztělesnil nezkrotnost jazzu, rozhodně tu ale máme živelný zážitek, který umí překvapovat svými nápady.

Možná překvapí, jak málo jsme v kontaktu se samotnou hudbou – a to na rovině, kdy to je třeba považovat za tvůrčí záměr. Po zhlédnutí je těžké si vybavit, jestli jsme vůbec slyšeli nějaké tóny ze samotného ikonického koncertu. Jisté je, že Vera je v tu chvíli v jiné místnosti a zatímco Jarrett odvádí svůj vrcholný výkon, filmaři pouští na popředí úplně jinou skladbu, která podle nich zřejmě lépe vystihuje rozpoložení protagonistky.

Je na vás, jestli tenhle přístup budete považovat za odvážný, nebo budete zklamaní. Za nás ale vůbec nevadí, že tu nemáme další hudební film existující jen proto, aby nabídl dva extravagantní videoklipy spojené řídkým příběhem. Pokud je Köln 75 nejprodávanějším albem svého druhu historie, nemělo by být těžké pro publikum tuto hudbu dohledat – jak padlo na začátku filmu, nejsme tu od toho, abychom obdivovali Michelangelovy fresky, ale lešení, nad nímž vznikly.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © Bioscop, 2025

Köln 75: Koncert století
Köln 75
Německo / Polsko / Belgie, 2025, 112 min
Česká premiéra: 6. 11. 2025, Bioscop
Režie: Ido Fluk
Scénář: Ido Fluk
Kamera: Jens Harant
Hudba: Hubert Walkowski
Hrají: Mala Emde, Susanne Wolff, John Magaro, Ulrich Tukur, Marie-Lou Sellem, Michael Chernus, Alexander Scheer, Enno Trebs, Shirin Lilly Eissa, Daniel Betts
Produkce: Sol Bondy, Fred Burle
Střih: Anja Siemens
Zvuk: Frederik Van de Moortel, Gregor Bonse, Lajos Wienkamp-Marques
Scénografie: Jutta Freyer
Masky: Waldemar Pokromski, Sabine Schumann, Astrid Mariaschk
Kostýmy: Aleksandra Staszko
Casting: Emrah Ertem