Recenze: Mlátička je obstojnou omluvou The Rocka za to, jaký to je balvan

The Rockovi patřil ještě docela nedávno Hollywood. Jednu dobu šlo o nejlépe placeného a komerčně nejúspěšnějšího herce okamžiku. Ale víte, jakým jediným směrem se dá vyrazit z vrcholu? Ne že by Dwaynea Johnsona stihl absolutní pád na dno, ale typ filmů, kterými plnil kina, se přesunul na stream a jeho osobní prestiž značně klesla. Mnoha jednotlivými hřebíčky do rakve se pak staly pidiskandály, které sice neodhalují nějakou šílenou kauzu, ale spíš to, že bývalý wrestler s image bezbřehého sympaťáka je ve skutečnosti nesnesitelná primadona, s níž se nedá pořádně pracovat. Johnson tedy pod své nohy vysypal hrách a poklekl před slovutné studio A24, aby mu vyprodukovalo film na tělo, který bude fungovat tak trochu jako kariérní reset. Těžko by si pak mohl přát lepší projekt než samostatný debut Bennyho Safdieho, poloviny ikonického sourozeneckého režijního dua. A tak jsme se dostali až k Mlátičce.

Psychická i fyzická bolest

Mark Kerr byl americký profesionální zápasník smíšených bojových umění a jeden z nejdominantnějších fighterů konce devadesátých let. Proslavil se v rané éře UFC, kdy se turnaje ještě řídily minimem pravidel. Nejen díky tomu jeho život tou dobou rozhodně nebyl nejklidnější. Jak čistě z praktických důvodů, kdy o výši vašich honorářů rozhoduje podíl vítězství, tak i z těch osobních. Mark není zvyklý prohrávat a jakmile se k oné možnosti přiblíží, začíná se mu sypat nejen křehké ego. Jeho fyzické i psychické zdraví, už tak podryté zneužíváním narkotik, totiž drželo pohromadě právě jen silou vůle. Jakmile ta začne polevovat, máme zaděláno na problém.

Naštěstí má Mark po svém boku milující partnerku, která přečká veškeré útrapy a hrdinně dovleče protagonistu až k jeho nápravě. Tedy pardon, to bychom asi napsali, kdyby Mlátičku psal a režíroval někdo jiný než Benny Safdie, spolurežisér hektických majstrštyků Dobrý časy a Drahokam. Dawn Staples (Emily Blunt) je sama o sobě pěkný kvítek a rychlost, s níž dokáže oscilovat mezi podpůrnou silou a neudržitelným hurikánem, je místy k popukání. Toxická romance mezi ní a Markem je asi nejlepší částí zážitku. Jeden přitom nemá druhému, co vyčítat. Respektive, řekněme to lépe: Mají toho k vzájemnému vyčtení tolik, že by ani nevěděli, kde začít.

Skromnost alfa samce

Mark je nenápadně brilantní postava. Je pro něj důležité vzpírat se stereotypu hromotluka s prázdnou lebkou, takže se rád prezentuje jako co možná nejrozumnější a v dobrém slova smyslu nejpřízemnější, a to v partnerském vztahu i ve společenských interakcích. V každé situaci se chová vždy co nejkultivovaněji, nejmírněji, s nasazeným shovívavým úsměvem. To vše je však vystavěno na jeho sebejistotě, že zatímco velkoduše staví na odiv svou skromnost, je zároveň největším alfa samcem v místnosti.

Nejde o zdravou sebedůvěru muže, který ví, že nemusí nikomu nic dokazovat. Právě naopak je Mark uvězněný hned v několika matrjoškách veřejného divadla. Pod slupkou „kliďáckosti“ tedy cítíme bobtnat hromadící se přebytečnou energii. Dawn mu umí solidně brnkat na nervy, šéfové mu dělají problémy ohledně budoucí smlouvy a co hůř, přestává se dařit proti soupeřům. Jak se zvyšuje stres a spolu s ním dávky drog, musíme se začít bát, jak se přesně nevyhnutelný meltdown projeví. Víme přitom, že Mark rozhodně je schopný násilí mimo ring, i když si to naštěstí před našima očima odskáčou jen dveře, které rozerve jako papír.

Safdie v tomto ohledu překvapí svou bezprostřední umírněností. Film neeskaluje k nějakému velkému (sebe)destruktivnímu aktu. Možná tím autor trochu dospěl. Násilná katarze ve filmech se může na první pohled jevit jako automatický krok směrem k extrému, paradoxně ale může jít o opak. Když vypravěč dovolí emocím vyvřít na povrch, dochází tím ke katarzi, uvolnění a úlevě. Odepření tohoto procesu může působit mnohem tísnivějším a intenzivnějším dojmem. Marka nečeká nějaká jasná tečka, jeho příběh neskončí po dvou hodinách velkým gestem. Bude se muset naučit žít se svými neduhy a snad se snažit o trochu zdravější existenci.

Mlátička tedy rozhodně zklame všechny, kteří očekávali vyprávění dosahující intenzitou předchozích počinů bratrů Safdieů. Johnson asi není jediný, kdo k tomuto projektu přistupuje s nepokrytými oscarovými ambicemi. Kde on vystupuje mimo svou komfortní zónu mimo mainstream, tam mu jde Safdie naproti a naopak kalkuluje víc „akademickou“ filmařinu. Nejspíš se oba přepočítali, protože letošní oscarová sezóna je příliš nabytá na to, abychom jim dávali velké naděje nad rámec nominací. Ale tak už to chodí. Přinejmenším u Safdieho je šance, že se dočká někdy v budoucnu.

Co se týče Johnsona, ten předvádí zcela adekvátní herecký výkon. Navíc přináší i příjemnou meta rovinu, kdy sledujeme film o chlápkovi, který se křečovitě tváří, že má vše pod kontrolou, ale za jeho úsměvem se skrývají bolest a hněv. Ohledně The Rocka pak poslední dobou slýcháme hlavně o bolesti a hněvu lidí, kteří jsou nuceni s ním trávit čas na place. Kerra a Johnsona tedy sice neprovázejí stejné přívlastky, zato však samotný princip „něčeho skrytého“. Nemá teď ani tak smysl pátrat po tom, nakolik si Johnson svou špatnou pověst zaslouží, nicméně jde rozhodně o něco, co může ovlivnit divácký zážitek a učinit tím Mlátičku o kus živějším dílem.

Řekni, že jsem chlap!

Čistě na okraj lze zmínit, že The Rock je popatlaný docela silnou vrstvou make-upu, která ho sice úplně nedeformuje, ale rozhodně mění jeho vzezření a trochu ho limituje. Což je tím vtipnější, když si u fotek ze závěrečných titulků uvědomíme, že ať mu udělali v maskérně cokoliv, příliš ho tím nepřiblížili jeho předobrazu. Takže tu máme chlápka trápícího se v masce nejspíš čistě z marketingových důvodů. Média milují herce podstupující pro roli fyzickou proměnu!

Zase se vracíme k tomu, že sledujeme film velmi zjevně konstruovaný tak, aby se dostal do popředí oscarové sezóny, což bude vždycky trochu otravné. Zároveň to ale mohlo dopadnout mnohem hůř. Safdie si pořád zachoval svou identitu, i když ji projevuje méně agresivním způsobem. Mlátička jako studie moderní maskulinity nabízí překvapivě citlivý a pádný vhled.

Nemluvě o tom, že umí být proklatě vtipná, hlavně během absurdně eskalujících partnerských šarvátek. Smutek a humor se pak mohou i propojit, třeba když Mark pobrekává, že potřebuje, aby ho Dawn brala jako opravdového chlapa, načež ho ona nechá vzlykat na svém rameni a plácá ho po zádech jako rodič uklidňující malé dítě. Tady bychom asi neměli zapomenout pochválit vynikající Blunt. Velmi proti svému typu se dokázala převtělit do poněkud „trash“ holky, která se vymyká žánrovým škatulkám a odmítá se stát jak světicí, tak i fůrií. Respektive dokáže být obojím na 110 % naráz.

Mlátička je tedy solidní bad romance, která možná plyne umírněněji, než Safdieho příznivci čekali, to ale neznamená, že si nejde najít své. Drama se prakticky nenachází v ringu (souboje jsme nerozebírali proto, že hrají ve filmu minimální roli), ale mezi lidmi. Vzhledem k realistickým očekáváním téhle zřetelné oscarové vábničky se nám vlastně ulevilo. Safdiemu to neuškodí a pro Johnsona jde o dobrou resuscitaci. Snad si z ní odnese dobrou lekci.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © Vertical Entertainment 2025

Mlátička
The Smashing Machine
USA, 2025, 123 min
Režie: Benny Safdie
Scénář: Benny Safdie
Kamera: Maceo Bishop
Hudba: Nala Sinephro
Hrají: Dwayne Johnson, Emily Blunt, Bas Rutten, Ryan Bader, Oleksandr Usyk, Andre Tricoteux, Takao Ósawa, Whitney Moore, Bethany Brown, Stephen Quadros, Júki Kedóin
Produkce: Eli Bush, Dany Garcia, Hiram Garcia, Dwayne Johnson, David Koplan
Střih: Benny Safdie
Zvuk: Chris Chae
Scénografie: James Chinlund, Shannon Gottlieb
Masky: Felix Fox
Kostýmy: Heidi Bivens
Casting: Jennifer Venditti