Recenze: Ostrov Amrum je jako Po strništi bos mínus jakýkoliv náznak hřejivosti

Příběhy z války nazírané nevinným dětským pohledem nejsou nic nového, i česká kinematografie jich má pár za sebou. Tvůrci ale v takových případech často utíkají k paradoxní nostalgii, kterou k nejhorším okamžikům života stále cítí, prostě protože byli dětmi, které plně nechápaly realitu. Německý režisér Fatih Akin ale takovým sentimentem netrpí a jeho Ostrov Amrum ukazuje skutečný rozsah škod.

Někdy to nevyjde

Nanning (Jasper Billerbeck) je německý kluk, který spolu s dvěma mladšími sourozenci a těhotnou mámou (Laura Tonke) přečkává krach nacistického aparátu na malém ostrůvku Amrum. Zatímco drtivá většina místních rybářů se nemůže dočkat, až už bude od Hitlera pokoj, jeho matka a manželka relativně vysoce postaveného, politicky aktivního a nyní zajatého vojáka stále věří ve svého vůdce a jeho zdárné vyřešení zdánlivě neřešitelné situace.

Ohledně těchto prospektů je nakonec o dost optimističtější než Führer osobně, který si vystřelí mozek z hlavy a jeho zmatení pohrobci za pár dnů na to bezpodmínečně kapitulují. Nanningova matka je v takovém šoku, že začne rodit, načež se dostává do takřka katatonického stavu. Stěží jí a pije, natož aby se mohla postarat o svou rodinu. Jakmile se trochu vzpamatuje a pokouší se vrátit do komunity, zjišťuje, že její doposud privilegované postavení vynucené manželovou stranickou příslušností je pryč. Nyní nemá ani na sousto jídla.

Nanning to vše sleduje ze svého specifického úhlu pohledu. Když ještě matka po porodu stěží jedla a komunikovala, pronesla napůl v tranzu, že nic by jí neudělalo takovou radost jako chleba s máslem a medem. Její syn se tedy fixuje na myšlenku, že své milované mamince tuhle pochutinu sežene, a tím ji určitě uzdraví. V tuhle chvíli je ale, a tím spíš pro malého hitlerjugenďáka, každá ze zdánlivě bezelstných položek na wishlistu nedostatkovým zbožím.

Musí sehnat mouku a vajíčka pro pekaře, med u včelařky a obzvlášť velký oříšek bude mlékařka, kterou v posledních dnech totalitní vlády přivedl do maléru s autoritami. Čeká ho tedy pořádná běhačka po ostrově, kde ho půlka lidí nenávidí a druhá má vlastních starostí nad hlavu. Každá služba většinou vyžaduje protislužbu, přičemž ho nikdo nebude šetřit.

Zpět k normálu

Ve vyprávění vidíme, jak důsledně fašismus likviduje tu jednu věc, na níž mu má údajně záležet – tradiční rodinu. Otec je v zajetí, matka paralyzovaná fanatismem se stěží zvládá starat o právě narozené dítě. Její další ratolesti jsou ponechané, aby se postaraly samy o sebe. Aniž by tedy byly ušetřeny výčitek, když něco udělají špatně. Komunita je rozložená a neschopná si navzájem pomoct, nebo neochotná tak učinit ze strachu o to, komu se dá věřit. Nacismus se postaral se o to, aby byl každý izolovaný a bezbranný.

Zbylá ostrovní komunita se začíná vzpamatovávat, tento režim na ni byl uvalen zvenčí, takže je snadnější vrátit se k normálu. Nanningova „pravověrná“ rodina ale fašistické hodnoty nadšeně adoptovala v plné míře a zcela přetnula své kořeny – včetně zrady příbuzných, kteří museli emigrovat. Nyní si matka uvědomuje, jak moc přispěla k tomu, že krom Vůdce nemá nikoho a nic.

Všemu jsme svědky z úhlu pohledu Nanninga, který si musí projít podobným procesem denacifikace jako Jojo Rabbit, ale bez jakéhokoliv náznaku komedie. Musí pochopit, že ti jediní lidé, jimž byl naučen důvěřovat, mu celý život lhali a vedli ho k záhubě – protože nikam jinam fašismus vést nemůže.

Podle dosavadních reakcí se zdá, že pro režiséra a spoluscenáristu Akina, který má za různé své filmy ceny z Berlína, Cannes i Benátek, bude Ostrov Amrum spíše hůř přijatým filmem. Výtky padají především k tomu, že tu režisér utlumil excentričnost tak moc, až se dostal k akademické nudě. Natočil rozhodně krásný film – možná až moc krásný na to, o čem pojednává. Je tu opravdu na místě opájet se nádhernou přímořskou krajinou a každou scénu sledovat vyvedenou ve vší decentnosti a vkusu?

Mohlo to být ošklivější

Zahraniční kolegové ale nejspíš neví, jak to mají s Akinem dobré. My si při sledování můžeme vzpomenout na svěrákovské Po strništi bos, kde rovněž uniká rodina z města na venkov, aby se schovala válce. Stejně tak jde o adaptaci osobní zkušenosti z dětství, v jednom případě režisérova otce, v druhém přítele. U Svěráků však jde o bezvýhradně hřejivý, nekonfliktní a idylický film na rovině, že se vážně nemusíme bránit slovu „kýč.“ Samozřejmě tu srovnáváme projekty s jinými ambicemi, přesto je třeba při zvěstech o Akinově mělkosti říct, že proti světu absolutní nostalgie Strniště je depresivní vyumělkovanost Ostrova Amrum úplně jiná liga. Ne že by se jednalo o zcela liché výtky, ve filmu jde ale pořád najít dost silných scén a nosných nápadů, které mají ambici něco říct.

Před kamerou najdeme stálice jako Diane Kruger a Matthias Schweighöfer, vynikající je však především dvanáctiletý Jasper Billerbeck, mimochodem host Das Filmfestu. Hraje dost komplikovanou postavu, tedy přesněji postavu, která by mohla snadno zklamat. Nanningovi musíme věřit, že si propagandě navzdory uchoval čistou duši. Jeho bolestně zbytečná odysea za chlebem s medem je důležitá hlavně tím, co říká o něm – tedy že to je stále ještě chlapec, který je příliš brzy nucený převzít zodpovědnost.

Přitom to, co potřebuje, není dospět, nalézt mužnost či pochopit nějakou velkou pravdu o životě. Potřebuje, aby se obnovilo všechno, co fašismus prorostl a nárokoval si pro sebe – vztah s jeho rodiči a sourozenci, jeho postavení v komunitě, nemluvě o základních materiálních potřebách. Nanning nemusí být ničím jiným, než čím je, tedy dvanáctiletým klukem, který se ještě pořád musí občas vybrečet v klíně svojí mámy. Uzdravit se musí svět, který rozbila generace jeho rodičů. Není to nejobjevnější, ale není to nic.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Cinemart © 2025

Ostrov Amrum
Amrum
Německo, 2025, 93 min
Česká premiéra: 27. 11. 2025, CinemArt
Režie: Fatih Akin
Scénář: Fatih Akin, Hark Bohm
Kamera: Karl Walter Lindenlaub
Hudba: Stefan Paul Goetsch
Hrají: Jasper Billerbeck, Laura Tonke, Lisa Hagmeister, Diane Kruger, Kian Köppke, Lars Jessen, Detlev Buck, Jan Georg Schütte, Matthias Schweighöfer, Hark Bohm
Produkce: Lara Förtsch, Herman Weigel, Fatih Akin
Střih: Andrew Bird
Zvuk: Corinna Fleig, Tobias Fleig, Matz Müller, Joern Martens
Scénografie: Seth Turner, Henning Jördens
Masky: Maike Heinlein, Tanja Adams
Kostýmy: Birgit Missal
Casting: Monique Akin, Jacqueline Rietz