Leni Riefenstahl patří mezi nejdiskutovanější filmaře historie. Na přetřes přichází vše od její proklamované geniality až po blízkost k Adolfu Hitlerovi. Během dlouhých sta let svého života nikdy nevykročila ze stínu třicátých a čtyřicátých let, kdy se nechala povýšit na přední pozici v nacistickém filmu. Výměnou za prakticky neomezené prostředky pak dodávala úžas vyvolávající díla propagandy, která žijí dodnes. Dokument nesoucí její jméno se pokouší shrnout kariéru a následné poválečné přežívání Riefenstahl, ze kterého vyplývá i pár nepěkných poznatků o realitě denacifikace.
Nacismus v její režii
Režisér Andres Veiel vstupuje do řeky, kterou se lidé brodí tak často, že se v ní stěží kdy usadí bahno. Leni Riefenstahl nás stále fascinuje, jako ostatně celé období druhé světové války. Konkrétně její případ je pak alarmující ukázkou toho, jak hluboko se dokáže zažrat propaganda. Vždyť i v případě, kdy racionálně chápeme, že točila na zakázku třetí říše, často bezděky zůstáváme v jejích spárech.
Triumf vůle je dodnes používaný jako nejčastější ilustrační materiál nacistického režimu, což má v sobě stejnou úroveň nepatřičnosti, jako kdybychom kvality nějakého zboží posuzovali podle jeho televizní reklamy. Záběry na šiky mladých árijců pohybujících se jako jeden muž stvrzují trvající představu o nacistech jako o „géniích zla“. Zvrácené, ale dokonalé síle. Jenže Triumf vůle není dokumentárním zachycením německé armády, ale pečlivě aranžovaným divadlem, při němž se vojáci s moc velkým pupkem schovávají mimo záběr. Přesto dodnes určuje vizuální identitu fašismu.
Riefenstahl byla vždy zaujatá lidským tělem na rovině, kterou její kritici označují za banální a paradoxně dehumanizující. Zajímaly jí jen povrchní krása a výkon, což ostatně dokládá její v dokumentu zaznamenané zmatení z otázky, zda by někdy před kameru postavila handicapovaného člověka. Samozřejmě, že ne! To není její styl! Proto je tak těžké přijmout její pozdní zájem o súdánské obyvatelstvo, nebo i olympijskou poctu afroamerickému sportovci Jesse Owensovi z Přehlídky národů jako důkaz bezelstnosti – vzhledem k jejímu užívání filmového jazyka není jasné, jestli pozorované lidi považuje za plnohodnotné bytosti, nebo je sleduje s fascinací návštěvníka safari.
Pečlivě budovaným konstruktem je i sama genialita Riefenstahl. Tím nechceme říct, že by neměla obrovský talent především na organizaci a logistiku svých monstrprodukcí. V jejich kvalitě mají ale velkou roli především neomezené zázemí, jež neměl k dispozici nikdo jiný – jak tedy víme, že by to nikdo jiný nedokázal stejně dobře jako ona? Prostředky přitom netekly jen na natáčení, ale i na rozmach představy jejího génia. Její renomé se světem nešířilo organicky, šlo o draze zaplacenou a organizovanou marketingovou kampaň. Nesmíme zapomínat, že nacismus a německá kultura se na západě těšily povážlivého respektu do posledního možného okamžiku, takže nejvyzdvihovanější německá režisérka byla automaticky považovaná za vrchol potravního řetězce, ještě než jste od ní viděli jediný záběr.
Já nic, já filmařka
No a pak bylo po všem. Po válce Riefenstahl unikla legálním následkům shovívavých norimberských soudů a obrnila se neprodyšnou hradbou narativu, který byl rok od roku pevnější. Právě do tohoto období spadá i jádro dokumentu. Zvládá představit herecké začátky Leni i její největší režijní úspěchy, to opravdu hodnotné ale přichází ve chvíli, kdy se pouští do urputného boje s realitou a začíná opakovat svou mantru o tom, jak její angažmá nebylo politické, jak prostě přijímala zakázky a realizovala je podle zadání.
Tvůrci důvěřují, že nemusí slabikovat, že je se svým sebeklamem o oddělení politiky a umění zcela mimo. Nikdo sice nevystoupí před kameru, aby to nahlas vyslovil, Veiel však využívá filmařský jazyk tak, aby bylo jeho mínění patrné. Vždy, když Leni vysvětluje, jak šla jednoho dne náhodou kolem Reichstagu a jakýsi pan Hitler z ní shodou náhod udělal tvář nacistické kinematografie, sledujeme archivní záběry režisérky a vůdce tetelící se vedle sebe radostí. O genialitě Riefenstahl se dá pochybovat, nikoliv však o její inteligenci a nevyhnutelné nutnosti chápat, jakou roli právě hraje. Zvlášť když jde zjevně o osobu, jež si je v každý okamžik vědoma, že je na kameře a aranžuje se do vhodných poloh.
K její sebeprezentaci je třeba přistupovat podobně jako k té Alberta Speera. Elitního představitele nacistického režimu, který po válce předvedl mentální gymnastiku hodnou atletických výkonů Jesseho Owense. Oba Hitlerovi pohrobci se pokoušeli přesvědčit svět, že s nacismem měli stěží něco společného a křečovitě se drželi svého odkazu uměleckých géniů. Oba přišli s portfoliem důkazů, které údajně říkají nejen, že nenesou žádnou odpovědnost, ale dokonce, že měli na dění pozitivní vliv. Speer byl v těchto fabulacích o kus spěšnější, a to přestože toho objektivně napáchal víc – měl štěstí, že nebyl tak na očích, že jeho narativ lépe držel pohromadě čistě jako příběh a snad také že byl muž, takže se nemusel potýkat ještě s vrstvou mizogynie.
Leni říká, co máme na srdci
Veiel doposud pracuje hlavně s dobovými archivy a několika televizními rozhovory, v nichž okolo sebe Riefenstahl odhodlaně kope pokaždé, kdy by se měla k něčemu přiznat, či snad za něco omluvit. Maska samozřejmě občas padá – nejvýmluvnější je okamžik, když si rozhořčeně stěžuje, že: „Lidé se mě pořád ptají na názor, a když jim ho řeknu, nadávají mi do nacistů!“ Inu… Tak už to chodí, Leni, když máš nacistické názory. Jak ti mají asi říkat?
Režisér měl ale také příležitost poprvé projít některé části archivu z její pozůstalosti, v nichž si například stárnoucí dáma archivovala všechny pozitivní dopisy fanoušků, které ji zaplavily obzvlášť po každém z velkých veřejných rozhovorů. A tady přichází opravdu zásadní varování, protože obdivné traktáty nepsali jen pamětníci její doby ani oddaní neonacisté, ale každodenní lidé, kteří vyrostli v poválečném světě a žili každodenní životy. Nemohli se však zbavit pocitu, že tahle paní konečně říká, co se jiní bojí vyslovit nahlas. Tendence k fašismu ve společnosti stále dříme. Riefenstahl neměla aktivní politické ambice, takže jí stačilo odfiltrovat kritiku a obklopit se řadou těch, kteří stvrzovali její persónu apolitického génia. Tím bychom se však neměli uklidnit, protože potenciál zneužití tu zůstává k mání pro někoho jiného.
Tak se Veielovi daří dodat do svého filmu i osobní aspekt a přesah. Ve dvou hodinách nemůže přednést komplexní a vyčerpávající portrét slavné filmařky, to ale učinili už jiní, kteří často vycházeli z podobného archivního katalogu. Jeho film tedy Riefenstahl představuje v základním obrysu, který klade důraz právě na otázku jejího odkazu a jejího místa. Ani ne tak v nacistické kinematografii, ale v současném kulturním a společenském povědomí. Riefenstahl je varováním před lidmi, kteří jsou ochotní zahodit veškeré morální zásady, nasadit si klapky na oči a buď se pro něco odporného nadchnout, nebo to úspěšně předstírat. Nakonec je jedno, jestli byla Leni upřímná nacistka, nebo vydělávala na chleba, škodu napáchala v obou případech stejnou. A nikdy za to nepřijala odpovědnost.
Riefenstahl (2025)
Dokumentarista Andres Veiel přichází s kompaktním, necelé dvě hodiny dlouhým filmem, který v základních obrysech úspěšně představuje kariéru Riefenstahl, ale také zvládá nastolit témata, která z jejího života vyplývají. Zlí jazykové namítají cosi o zbytečnosti, je tu ještě, co objevovat? Nakonec se ale zdá, že ano – těžištěm filmu je víc než Riefenstahl na vrcholu stará dáma, která dlouhé dekády odmítá pohlédnout pravdě do tváře a upadá stále hlouběji do sebeklamu. V tuhle chvíli to není tvorba Riefenstahl, ale její poválečné působení, z čeho je třeba vyvozovat nové poznatky.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto: © Film Europe 2025
Riefenstahl
Dokumentární / Životopisný
Česká premiéra: 13. 11. 2025, Film Europe
Německo, 2024, 115 min
Režie: Andres Veiel
Scénář: Andres Veiel
Hudba: Freya Arde
Produkce: Sandra Maischberger
