Barbora Chalupová se doposud zapsala hlavně vedle Víta Klusáka jako režisérka kontroverzního, ale enormně úspěšného dokumentárního blockbusteru V síti. Dorovnat tenhle stín, nebo se z něj dostat, nebude snadné. V sólovém reportážním Zákonu lásky režisérka už naznačila větší cit pro nuance, i když nešlo o stejně strhující podívanou. „Dokument o OnlyFans“ Virtuální přítelkyně by v tomto ohledu mohl spojit příjemné s užitečným.
OnlyFans si vzít nedáme!
Chalupová strávila rok se třemi ženami, které se na různé rovině úspěchu a s různou strategií věnují budování kariéry na platformě OnlyFans. Na ní lidé, častěji pak ženy, nabízejí buď skupinám svých příznivců, nebo individuálně „na tělo“ risqué obsah, který by na tradičních sociálních sítích neprošel cenzurním algoritmem.
Původním záměrem ve skutečnosti nebylo stát se synonymem privátního porna a od svého založení před 9 lety se platforma už pokusila tento kontent setřást, nebo alespoň potlačit – k značnému zděšení a nechuti uživatelské základny, která majitele přiměla ohledně „generálního úklidu“ zařadit zpátečku.
OnlyFans se tak ukotvilo v popkulturním povědomí jako symbol blížícího se pádu západní civilizace. Důkaz zvrácenosti a frivolnosti digitální éry, jejíž prázdnota láká rozmařilé mladé ženy, aby se prodávaly smutným a osamělým mužům. Příznak epidemie mužské samoty, rozpad tradiční rodiny, ale i normální lidské interakce. Anebo prostě zaplácnutí díry na trhu a poskytnutí odreagování lidem, kteří by jinak beztak nebyli schopní navázat vztahy a bůh ví, co by je ještě napadlo z frustrace udělat.
Co z toho je OnlyFans? Virtuální přítelkyně tyto otázky rozhodně nastoluje, i když nedělá mnoho pro to, aby je zodpověděla. Barbora Chalupová tu nebuduje komplexní dokumentární esej, spíš svižnou, skvěle poskládanou komedii s nádechem tragiky, jejíž přední devizou je špičková prezentace jednotlivých scén. Režisérka tu opět točí film, který se z velké části skládá ze záběrů na monitory a není divu, že v diskuzi po jihlavské premiéře přiznávala trochu únavy nad tím, jak v těchto hranicích filmařsky pracovat. Nicméně to zvládá na jedničku.
Dokumentární blockbuster
„Dokument“ se někdy uvádí jako žánr, i když mnohem přesnější je považovat ho za mód produkce. V jeho mantinelech jde pak tvořit v podstatě stejnou škálu filmů jako ve fikci. Dobře známe dokumentární životopisy a dramata. Jistě by vás ale nejspíš napadla i nějaká dokumentární satira či horor. Stejně tak jde dokumenty členit na mainstreamové, artové, nezávislé a tak dále. Už V síti, na němž se režisérka Chalupová podílela, můžeme považovat za dokumentární blockbuster.
Nyní dělá něco podobného, i když její téma tentokrát nepřekračuje hranici legality a konsenzu, čímž se na to vše snáz přistupuje. U V síti bylo krajně diskutabilní, nakolik se celý projekt proměnil v prodej merche s hláškami pedofilů, vybírání vstupného za „necenzurovanou verzi“ a kolování videoklipu Tomáše Kluse. Téma bylo tak závažné, že mohlo trochu kalit marketingový zázrak, jímž je rozjet něco takového okolo dokumentu. Virtuální přítelkyně skoro určitě nedoroste stejné mohutnosti, je ale stejně přístupná a otevřená, a to je míněno v dobrém.
V kinosálu bylo zřejmé, s jakou lehkostí dokáže promítaný snímek získat publikum na svou stranu. Nejde o komedii ve smyslu řachandy, ale schopnosti podtrhnout mnohoznačnou absurditu situace, kdy ženy vytváří „svůdný obsah“ před svou kamerou, zatímco ve vedlejším pokoji spí jejich nic netušící šestileté dítě, nebo je zpoza rohu sleduje jejich přítel. Nadržení muži na druhé straně sítě se zatím oddávají fantazii, že to vše je jenom pro ně. Kdo je tu vlastně v pozici moci? Žena odkázaná na dýška za shazování svršků, nebo ti, co jsou schopní za tuhle digitální kratochvíli přijít o výplatu?
Chalupová se naštěstí důsledně vyhýbá tomu, aby ponižovala a shazovala své protagonistky. Situace, v nichž je sledujeme, můžeme považovat za směšné a možná trochu nahánějící hrůzu, jde ale o něco, co prožíváme „s nimi“ a nikoliv „na jejich úkor“. Máme také možnost poznat je jako plnohodnotné bytosti s životem, který přesahuje jejich kariéru. Zdá se, že právě tohle bylo pro režisérku důležité, protože o fenoménu OnlyFans jako takovém se mnoho nedozvíme, měřítko zůstává na rovině třech protagonistek a jejich úhlu pohledu.
Co po nich vlastně chceme?
Kdo si vytáhl kratší sirku, to je mužská polovina fenoménu, a to především partneři hrdinek. Během jihlavské i pražské premiéry se dala pozorovat jednoznačná touha publika smát se, ať dělají cokoliv. Když ohledně „uspokojování“ klientely svých partnerek projevují flegmatičnost, publikum se směje. Když projevují nervozitu, publikum se směje. Když vyjadřují výhrady, publikum se směje. A hádejte, co publikum dělá, když partner řekne, že je s tím vším v pohodě. Snímek jde tomu naproti, místy jako by přímo nechával pauzy na smích.
To je rozhodně diskutabilní, pokud je cílem Chalupové přiznat protagonistkám právo na „normální život“. Což je dost těžké, když se plně oddává představě, že být partnerem takové ženy je směšné, doslova ať se chová jakkoliv. To je asi naše hlavní výtka k filmu, který jinak ukazuje o kus víc citlivosti, než by možná někdo čekal. V tomto jednom aspektu však jako by zcela rezignoval.
Jedná se ale o menší problém vzhledem k tomu, kam směřuje snímek naši pozornost, tedy k ženám. Vždy je důležitější propracovanost hlavních postav oproti těm vedlejším a v tomto ohledu jsme mnohem dál než typická klusákovská škola – dá se tu mluvit o empatii a pochopení. Ne že by se tu nad kontentem pro OnlyFans jásalo, ženám tu ale není upíráno právo využít téhle příležitosti. Větší problém je její nejistota a princip záplaty, která se může v mnohem horší míře později sloupnout a odhalit ránu.
Chalupová přesto vrchol filmu věnuje právě jednomu ze zákazníků, kteří jinak představují spíš anonymní masu a opět především terč povzdechu a posměchu. Poslední okamžiky přepínají do úhlu pohledu jednoho z nich, aby demonstrovaly zdrcující upřímnost a hloubku, s nimiž lze prožívat to, čemu jsme se doposud smáli. Předchozí práci s mužským elementem tak můžeme považovat za záměrný kontrast k facce, kterou těsně před titulky obdržíme. Je méně podstatné, že se může jednat o poněkud vypočítavou snahu legitimizovat primární komediální rovinu dokumentu, dokud to funguje.
Virtuální přítelkyně je tedy zábavná, je profi, rychle uteče. Neubližuje svým protagonistkám nad rámec nešťastného (ale proklatě vtipného) přístupu k jejím partnerům. Nejedná se o nějaký hloubkový ponor do tématu, ale pokud se podaří jednak humanizovat celý fenomén a jednak přitáhnout publikum k dokumentaristice, dosáhne tenhle projekt svého cíle upřímně řečeno o řád čistěji než V síti, které se tím víc zpětně jeví poněkud ztracené v moři memů. Zde se daří udržet nit a přitom nabídnout stejně vstřícný a divácky vděčný počin.
Virtuální přítelkyně (2025)
Virtuální přítelkyně je svižný film, ve kterém Barbora Chalupová plně využívá svou schopnost nabídnout „dokumentární blockbuster“, který chytne a po svých 90 minut nepustí. Především je zábavný a terčem humoru jsou především muži. Vůči samotným ženám z OnlyFans je projekt naštěstí patřičně empatický, čímž je může představit jako osoby, které zkrátka učinily specifickou kariérní volbu a takzvaně zaplnily díru v trhu.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2025
Virtuální přítelkyně
Česko / Slovensko / Bulharsko, 2025, 90 min
Premiéra: 6. 11. 2025, Aerofilms
Režie: Barbora Chalupová
Scénář: Barbora Chalupová
Kamera: Šimon Havel
Hudba: Jonatan Pjoni Pastirčák, Adam Matej
Produkce: Pavla Klimešová, Monika Lošťáková, Simona Hrušovská
Střih: Jakub Jelínek
Zvuk: Adam Bláha
