Nalezená rodina je leckdy důležitější než ta pokrevní. Málokdy to platí tak často jako v queer komunitě, obzvlášť v minulosti, kdy přihlášení se ke své identitě znamenalo ještě častěji než dnes i vyčlenění ze společnosti, včetně té nejužší. Nevíme, jestli je queer i jedenáctiletá Lidie, přesto se musí skrývat v saloonu trans žen. Její rodina zemřela zřejmě na „mor“, který se během osmdesátých let začal v Chile šířit. Mor, za který má padnout vina na jeho oběti. Záhadný pohled plameňáka vyhrál v Cannes sekci Un certain regard a nyní je u nás k vidění na Mezipatrech.
Ani na mě nekoukej
Záhadný pohled plameňáka mexického debutanta Davida Pablose má něco jako protagonistku, a sice jedenáctiletou Lidii (Tamara Cortes), opuštěnou dívku, která přišla o rodinu. Skutečným hlavním hrdinou je však komunita saloonu Mama Boa (Paula Dinamarca), v níž hledají útočiště genderově nekonformní osoby. Po večerech pořádají drag shows a baví místní horníky, přes den pak čelí odporu těch samých lidí, kteří o nich potají sní.
Protože se film pevně drží doby vyprávění 80. let, neumí rozlišit mezi transgenderem, crossdressingem a dragem. Používá tedy zastřešující a dnes již zastaralý termín „transvestita“, který by v nás mohl evokovat, že jde o muže v ženských šatech. Nicméně vzhledem k tomu, že v ženském oblečení chodí obyvatelky nonstop a oslovují se ženskými jmény, můžeme si být celkem jistí, že dnes by se identifikovaly jako trans ženy.
Křehký status quo místní komunity a její koexistence s horníky narušuje „mor“, který se právě začal šířit. Jedná se o další věc, kterou film nepojmenuje současně známým termínem, a sice HIV/AIDS. Mezi vesničany, v aktu typického pokrytectví, vzniká fáma, že nemoc se přenáší pohledem z očí do očí a je tedy nutné vyhýbat se zraku místních čarodějnic. Jednou z nich je i Flamingo, Plameňák (Matías Catalán), která právě nakazila svého milence.
Kdo za to může
Jistě už dobře tušíte alegorii, kterou film předvádí, a sice připomínku marginalizace queer komunit a jejich historickou roli obětního beránka a strašáka. Když se během osmdesátých let rozhořela AIDS krize, bylo taktikou mnoha vlád, například včetně té americké, záměrně situaci přehlížet a doufat, že „boží trest“ smete ze země všechny homosexuály a trans osoby. Situace se nakonec krutě vymkla kontrole a nevyhnutelně opustila samotnou komunitu. Chce se skoro říct „naštěstí“, protože pak se konečně konečně začaly vynakládat prostředky na řešení.
V prostředí chilské vesnice, kde ještě nikdo nerozumí tomu, jak se vlastně nemoc přenáší, co ji způsobuje a co z ní vyplývá pro nositele, je situace tím horší. Pro horníky je snadné dojít k tomu, že jediný způsob, jak se nebezpečí vyhnout, je queer komunitu izolovat, a to přinejmenším. Radši se na nás nesmí ani podívat! Je ironií osudu, že jsou to pohledy horníků, tedy jejich obsese trans ženami a jejich touha po nich, co nemoc šíří. Muži chodí do saloonu za nimi a iniciují sexuální kontakt. Trans ženy to vše přijímají v naději, že jim to přinese nějaké stupeň ochrany a bezpečí. Realita je bohužel často taková, že se muži později chtějí „pokušitelkám“ pomstít.
Režisér filmu Diego Céspedes:
Když jsem vyrůstal, moje matka sledovala telenovelu, ve které vystupovala HIV-pozitivní postava. Popisovala to tak děsivě, že jsem se bál se taky podívat. Po svém coming-outu jsem objevil LGBTQ+ komunitu a bylo to neskutečné. Postava Lidie se mezi queer lidmi přirozeně cítí dobře, ale zároveň ji děsí ta nemoc. Představuje obě fáze mého života, tu tragickou a úzkostnou i tu radostnou.
Lidia je takřka jedinou cisgender ženou, kterou v celém filmu vidíme, případné rodiny dělníků žijí nejspíš na nějakém přívětivějším místě, nebo existují mimo obraz. Možná byste tedy čekali, že když už místní muži projevují tolik performativního odporu k trans ženám, budou se tím lépe chovat k jediné (dle jejich logiky) „opravdové“ ženě široko daleko. Ale to byste se pletli. Osiřelá Lidia je vystavená neustále šikaně a nebýt ochranné ruky trans žen, nejspíš by na tom byla ještě hůř. U Mama Boa tedy nachází novou rodinu, kterou pozoruje se zvědavostí a zájmem.
Na jedné lodi
Filmaři tak demonstrují, že trans ženy a cis ženy jsou v mnoha ohledech na jedné lodi, čelí podobnému nebezpečí a mají překrývající se zájmy. Horníci, symbolizující společnost oddanou patriarchátu, sami sebe přesvědčují, že bojem proti transgenderu ochraňují „ženství“. Podle jejich zacházení s cis ženami ale víme, že ve skutečnosti ochraňují status quo a jasné (a podřadné) postavení ženy v rodinné jednotce a společnosti. Genderová nekonformita tuhle dynamiku vždy svou podstatou narušuje, a proto představuje nebezpečí. Ne proto, že by trans osoby napadaly děti a ženy, jak káže bez jakékoliv podpory ve statistice propaganda, ale protože rozmělňují hranice sebevyjádření a společenských rolí. Většina trans žen přitom nic takového nedělá úmyslně a touží naopak po „normálu“ – jako Flamingo, která sní prostě o tom mít partnera a romantický vztah.
Záhadný pohled plameňáka na Mezipatrech
Praha: pá 7. 11. 2025 / 18:00 / Kino Světozor
Praha: út 11. 11. 2025 / 20:30 / Kino Lucerna
Brno: čt 20. 11. 2025 / 18:00 / Kino Art
Záhadný pohled plameňáka je filmem o této situaci. Nevykrystalizuje v něm nic jako jasná zápletka. Stejně jako Lidie nemáme co jiného na práci než pozorovat zdejší společenství a jeho interakce. Jednotlivé postavy mají jen málo individuality, která by přesahovala roli v komunitě. To ale není chyba – jak už padlo, tato komunita je skutečným protagonistou filmu. Komunita s vlastní sdílenou identitou, cílem a touhami – skoro jako by šlo o bytost. Důkaz, že queer osoby nejsou posedlé osobní individualitou rozbíjející jakoukoliv pospolitost, právě naopak. Tím víc je zdrcující „mor“, se kterým se nedá nic dělat a který narušuje křehkou rovnováhu, která doposud existovala.
Poslední akt filmu se pohybuje na hraně, kdy přemítáme, nakolik realisticky máme vnímat, co se děje. Nesledujeme nic nadpřirozeného, přesto jako bychom se pohybovali na určité rovině snění, kde se chování lidí projevuje na podivnou symbolickou doslovností. Jisté je, že obě komunity, agresivně patriarchální dělníci a fluidní saloon, k sobě chovají komplikovanější emoce než izolovanou nenávist, strach, odpor nebo touhu. Sledujeme boj o dominanci a kontrolu – jak uplatňovanou na druhé, tak jim odevzdanou. Řešení se přitom zdá být tak blízko.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Záhadný pohled plameňáka (2025)
Příběh nás zavádí do nejčernější etapy historie queer komunit, kde záblesky naděje a štěstí přichází jen navzdory všemu nebezpečí. To přichází od smrtelné nemoci, ale i od „normálních lidí“, kteří nevědí, jak mají definovat svůj vztah k trans ženám z místního saloonu.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto: © Mezipatra, 2025
Záhadný pohled plameňáka
La misteriosa mirada del flamenco
Drama
Chile / Francie / Německo / Španělsko / Belgie, 2025, 104 min
Režie: Diego Céspedes
Scénář: Diego Céspedes
Kamera: Angello Faccini
Hudba: Florencia Di Concilio
Hrají: Tamara Cortés, Matías Catalán, Paula Dinamarca, Claudia Cabezas, Luis Dubó
Produkce: Giancarlo Nasi
Střih: Martial Salomon
Masky: Andrea Díaz Ariza
