Recenze: Máma je vrchol kýče, který pojímá intimní příběh vztahu s postiženým rodičem jako Angeliku

Stálice České televize Jiří Strach přichází v tandemu se svým dvorním scenáristou Markem Epsteinem s novým filmem, uváděným na obrazovkách ČT a přístupným v iVysílání. Máma tentokrát nevybírá explicitně kontroverzní téma jako jejich loňská Svatá, která (ne zcela elegantně) otevírala poměrně zajímavé společenské otázky. Nyní si vybírají velmi typické festivalové téma o soužití s mentálně netypickým člověkem. Jak jim sedne?

Ne na jednom, ale na dvou útěcích!

Patnáctiletá Malvína (Sophia Šporclová) žije na konci 80. let v dětském domově. Má dobré známky, když se snaží (což není vždy) a naději na gympl. Je ale otázka, jestli se ji podaří dokopat k sekání dobroty. Dívka má zjevně problémy, jejichž nedořešení ji trápí. Problémy týkající se její matky Lilian (Elizaveta Maximová).

Liliam je v tuto chvíli trvale umístěna v psychiatrické léčebně a dcera ji již nějakou dobu neviděla. Vždy trpěla nízkofunkčním autismem, nyní je ale podle všeho situace ještě mnohem horší, než když byla Malvína dítětem. Dcera přesto odmítá věřit, že by ji matka vůbec nepoznala, a rozhoduje se riskovat umístění do pasťáku i ztrátu místa na gymplu a vydává se do léčebny na vlastní pěst.

Paralelně s tím se vracíme do minulosti a sledujeme několikadenní cestu mladší Malvíny (Valentýna Bečková) s matkou napříč lesy. Podstoupily ji poté, co zemřela jejich opatrovnice (Dana Syslová), která je přijala za své, a matce s dcerou po jejím skonu bezprostředně hrozilo rozdělení. Nechápající dcera tedy v marném pokusu odvrátit nezvratitelné sebrala matku a šla… a šla… dokud jim v tom někdo nezabránil.

Máma: Markýza andělů

Vzhledem k tomu, jak omšelý a čitelný námět si tvůrci vybrali, je u Mámy zpracování vším. Pokud by na to mysleli, stále by se mohli dobrat silného zážitku. Letos jsme tu měli ostatně Karavan, který byl sám road movie s autismem narušeným vztahem rodiče a dítěte ve svém středu, jen v tomto případě bylo nenormativní dítě. Jenže tady jsme filmařsky v hodně jiných vodách a příběh je realizovaný enormně fádním způsobem.

Jako asi nejsnadnější příklad lze uvést nulový Strachův cit na užití hudby, kterou šponuje do absurdních kýčařských výšin. Těžko říct, proč si myslí, že intimní příběh o mentálně postižené matce by měly podkreslovat melodramatické orchestrální skladby jak z finále Angeliky, je to doslova od první scény filmu vysoce nevhodné a snižující celkový zážitek. Nemůže za to nutně skladatel Jan Kučera (i když si jde jen těžko představit, v jakém vážně míněném filmu by dnes takto archaické skladby byly funkční), ale jeho zadání. Některé scény bez přehánění vyznívají jako parodie a člověku se chce začít nahlas smát. Jediné rozhodnutí, tedy střídmější hudební doprovod, by samo vedlo k měřitelně lepšímu dojmu z celého filmu.

Totéž ale platí o většině aspektů produkce, postižené zcela nevhodným uchopení látky. Ne že by intimní náměty nemohly být zpracovány expresivně – opět je snadné najít čerstvý příklad, letos to dokazuje třeba Otec Terezy Nvotové. Ten je rozhodně v plné míře odevzdán tvůrčí manýře, nicméně uspívá, protože tu mluvíme o špičkové filmařině, nápaditých volbách a emocionální sounáležitosti s tím, co vidíme. Máma je natáčena tak rutinně, jak si jen jde představit, což opět podtrhává nezáměrně parodický dojem. Místy je opravdu neuvěřitelné, že na sklonku roku 2025 může tento film někdo myslet vážně.

Never Go Full Strach

Nepomáhá prázdnota vyprávění, která je problémem, když se nedaří vykreslit emoce ani náladu. Hapruje i jindy nejsilnější Strachova stránka, kterou je prostor pro ansámbl. Lilian není opravdová postava, je to ten typ filmového autisty, ze kterého si svého času dělal Ben Stiller legraci v Tropické bouři. Kdo ví, ten ví. Elizaveta Maximová tedy rozhodně nemá prostor v této roli cokoliv předvést – existuje jen jako rekvizita pro svou filmovou dceru. A Malvína je jednak v dvou liniích rozdělena mezi dvě herečky a jednak je dost mladá na to, aby filmaři cítili příležitost k tomu připsat ji jakékoliv nelogické chování, které se jim hodí pro prodloužení dramatu. Ne že by Malvínina dětská rebelie byla nutně „nerealistická“, není ale ničím zajímavé sledovat traumatizované dítě chovat se iracionálně, když nám není zprostředkováno kvalitní filmařinou.

Jediné, čím by se mohla Máma k něčemu vyjádřit, je komentář podmínek, s nimiž se Malvína a Lilian potýkají napříč svým pobytem v různých státních institucích. Ani tady film nemá, co říct. Strach s Epsteinem zobrazuji velmi typicky ne zcela funkční systém, který drží pohromadě silou vůle odhodlaných doktorek, sester, učitelek. Tak se nemocnice/dětské domovy/mentální ústavy zobrazují v jakoukoliv dobu kdekoliv na světě. Děj se odehrává v osmdesátých letech, takže tu automaticky mizí specifika dnešní doby. A po vzoru románů z 19. století se hrdinka na konci filmu dozvídá, že náhodně zdědila dům, takže jádro jejích materiálních problém mávnutím kouzelného proutku mizí. No není to pěkné?

Pro Stracha s Epsteinem je lepší, když si zvolí výraznější žánrový námět, který mohou opentlit rutinními filmařskými postupy, jež přesto díky technicky slušnému řemeslu jejich štábu dojdou k nějakému základnímu účinku. Tak křehký příběh jako Máma ale odhaluje naprostou absenci filmařského citu, neexistenci smyslu pro nuance a neochotu hledat pro danou látku individuální řešení. Jediným přínosem snímku tak bude, že se na české obrazovky dostane drama, ve kterém jsou takřka výhradně ženské postavy, takových není nikdy dost. Tím to ale začíná i končí.

foto/video: © Česká televize 2025

Máma
Česko, 2025, 90 min
Preméra: 14. 12. 2025. Česká televize
Režie: Jiří Strach
Scénář: Marek Epstein
Kamera: Martin Šec
Hudba: Jan Kučera
Hrají: Elizaveta Maximová, Sophia Šporclová, Valentýna Bečková, Dana Syslová, Pavel Kříž, Lenka Krobotová, Veronika Freimanová, Oldřich Navrátil, Patrik Böhm
Produkce: Jiřina Budíková
Střih: Jan Mattlach
Zvuk: Radim Hladík ml.
Scénografie: David Voborský
Masky: Lenka Nosková
Kostýmy: Blanka Tesařová