Recenze: Potopa francouzské revoluce smete jako první Ludvíka a Antoinettu. Máme je litovat?

„Po mě potopa“ je i v češtině populární rčení, tradičně připisované Ludvíku XV., či snad jeho milence a rádkyni madame de Pompadour. Jeho význam se časem trochu posouval. Dnes ho čteme jako známku chování bez ohledu na následky. V jiném významu jde o varovnou předzvěst toho, co bude následovat, až už tu nebudeme. Příběh filmu Potopa se odehrává o generaci později, na začátku velké potopy francouzské revoluce.

Konec legrace

Ancien Régime byl svržen. Občan Ludvík Kapet (Guillaume Canet) a jeho manželka Marie Antoinetta Rakouská (Mélanie Laurent) se svou rodinou a užším okruhem služebníků přijíždějí po neúspěšném úniku z Versailles do příměstské pevnosti Temple, kde mají být vězněni do chvíle, než se Národní konvent rozhodne, co si s nimi počít.

Ludvík, jak káže jeho jemná osobnost, je optimistický a očekává exil. Stará se hlavně o to, aby na jeho malé děti situace dopadala co nejméně v trvající víře, že z jeho syna Ludvíka bude jednou zase král. Inteligentní a léty u znepřáteleného dvora zocelená Antoinetta vidí situaci o kus realističtěji. Zvlášť když se na rozdíl od manžela nedokáže odpoutat od toho, co se okolo ní děje.

My samozřejmě víme, že na oba čeká gilotina. Tenhle historický fakt považujeme za tak samozřejmý, že málokdy uvažujeme o okamžicích neklidu před tím, než byl ortel vyřčen. Přestože se hlasování o králově osudu účastnilo přes 700 občanů, odsouzen byl většinou jediného hlasu, takže dějiny a jejich životy se mohly snadno ubírat méně krvavým směrem. Ale o „co by, kdyby“ se italský režisér a scenárista Gianluca Jodice nezajímá, spíš o nejistotu okamžiku.

Litovat tyrany

Vyprávění, rozdělené do triptychu Bozi, Lidé a Zemřelí, sleduje zpočátku stále ještě hrdý pár, jak je svými vězniteli konfrontován, leckdy poněkud nevybíravě, s realitou. Místo komnat je rodině zprvu přidělen velký sál, kde se není, kam schovat. Brzy jsou odveleni jejich sluhové s výjimkou jediného, jehož pamětmi má být film inspirován (nicméně jde o velmi volnou inspiraci). Nakonec přicházejí o svá jména, tituly, řády a dokonce i o příbory, takže jim nezbývá než jíst rukama. Jako finální rána jsou izolovaní i od sebe navzájem.

Film k nám povětšinou mluví jazykem komorního realismu, ale přesto sledované dění působí místy až surreálným dojmem. Kontrast špíny cel a rodiny, která se snaží udržovat panovnické vzezření. Mírně tezovité dialogy, naznačující, že se postavy stále nevzdaly svých někdejších rolí, a to i před sebou navzájem. Pocit vytržení z času a prostoru, kdy se dějiny chystají k pohybu, ale zatím se nehne ani větev.

Potopa se po své premiéře na festivalu v Locarnu setkala s řadou výtek. Tou přední je, že je jen velmi těžké dešifrovat, co chce vlastně Jodice říct. Jistě je v pořádku považovat Ludvíka a Marii Antoinettu za lidské bytosti hodné empatie a vyhýbat se jejich dehumanizaci. Při sledování francouzsko-italského filmu se však může občas zdát, že režisér volí opačný extrém a jeho film je nezřízený veletrh humanizace oproštěný od kontextu.

Litovat a nesouhlasit s popravou královského páru byla prakticky okamžitá tendence dokonce i mezi francouzskou inteligencí a tento sentiment s následným nekultivovaným budováním nového řádu jedině zesiloval – proto se monarchie zvládla ve Francii ještě několikrát vrátit, než byla svržena (snad) naposledy. Nevstupujeme tedy na zvlášť neprobádané území, když pochybujeme o postupech revolucionářů.

To, že si božský pár nejspíš nezasloužil zemřít, ale neznamená, že si nezasloužil trest a morální odsudek. Že si nezasloužil nepohodlí, ve kterém ho vidíme. Snad není kontroverzní tvrzení, že absolutní monarchie a feudalismus jsou morálně neobhajitelné instituce a jejich čelní představitelé, kteří se pokoušeli je držet při životě, byli právem zastaveni a odstaveni od moci. Potopa se pak nachází v jakémsi permanentním šoku z toho, jak je něco takového možné. Nenoří se doopravdy do ničí psychologie, nevysvětluje ničí emoce, pokrývá výhradně konsternaci z toho, že se s těmihle nadlidmi najednou jedná bez servítků.

Kdes byl, když to šlo řešit?

Podle kritiků filmu to vyznívá jako podivná nostalgie po monarchii a útok na revolucionáře, kteří zde povětšinou vystupují jako anonymní masa lidí, chovajících se ke svým vězňům velmi nepříkladně. Dobromyslný Ludvík, historicky považovaný spíš za nekompetentního než „špatného“ člověka, vedle nich působí jako chromé štěňátko a Antoinetta jako odvážná matka držící rodinu pohromadě. Jehňátka boží vržená před lvi. Obraz, který je ostatně tvůrci v dialogu aktivně evokován.

Možná ale, že tyhle dvě roviny, tedy odsouzeníhodných monarchů, ale politování nad lidmi, můžeme přeci jen smířit. Jodice tu zachraňuje omezený úhel pohledu, kdy protagonisti nemají ani prostor pořádně formulovat svůj světonázor, zato je ale vidíme žít s následky svých činů, které si doposud ani nedokázali představit. Když už se Ludvík dostane k tomu, že někomu vysvětluje, v co věří, nakonec ho většinou prostě seřvou, ať přestane plácat. Nikdo se o to, co chce říct, nezajímá. Důležité je už jen to, co představuje. Člověk, který chtěl být víc než smrtelníkem, v tom nakonec uspěl – nyní je symbolem, který je třeba zničit. Jedná se o vedlejší účinek toho, o co absolutismus usiloval.

Ludvíkova vlastní víra v to, že ho na zem seslal vládnout Bůh, je neslučitelná s faktem, že by se božímu avatarovi mohl tak moc rozpadnout svět pod rukama. Nakonec právě to, že Ludvík je víc neschopný než zvrácený, je mnohem pádnějším odsouzením absolutismu, v jehož logice dává větší smysl tyran než mamlas.

Konec snímku vyvolává především lítost k Ludvíkovi, s jehož cestou na popraviště vyprávění opouštíme. Právě to je pro mnohé recenzenty provokativní volbou. Snímek se ale zřejmě pokouší říct, že kdyby tento muž nebyl symbolem, který je třeba zničit, mohl být docela slušným, i když nepříliš efektivním člověkem. Jistě je pravda, že tvůrci mohli formulovat své postoje o kus lépe, přesto se jim daří dobře zpodobnit zvuky pomalu praskající hráze, jejíž protržení je v tuhle chvíli už jen otázka času a náš král může jen lamentovat nad tím, kde byl, když s tím ještě mohl něco dělat.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2025

Potopa
Le Déluge
Francie / Itálie, 2024, 102 min
Česká premiéra: 4. 12. 2025, Film Europe
Režie: Gianluca Jodice
Scénář: Gianluca Jodice, Filippo Gravino
Kamera: Daniele Ciprì
Hrají: Guillaume Canet, Mélanie Laurent, Aurore Broutin, Hugo Dillon, Fabrizio Rongione, Anouk Darwin Homewood, Vidal Arzoni, Tom Hudson, Roxane Duran, Jérôme Chappatte, Valentin Riot-Sarcey
Produkce: Andrea Paris, Matteo Rovere, Yann Zenou
Zvuk: Pierre-Yves Lavoué, Michele Mazzucco
Scénografie: Tonino Zera
Masky: Domingo Santoro, Lucia Piemontese
Kostýmy: Massimo Cantini Parrini
Casting: Mathilde Snodgrass