Recenze: Potopa světa z Netflixu se odráží od čisté žánrovky, po korejsku vám ale zamotá hlavu

Vánoce jsou svátky klidu a míru, což je samozřejmě hrozná otrava. Vědí to i na Netflixu, odkud nám právě přihráli katastrofický biják Potopa světa. Sledujeme v něm ženu, jež je poslední nadějí na přežití lidstva bombardovaného asteroidy. Aby ale mohla být něco platná, musí se nejdřív dostat ze zaplavovaného „paneláku“. Přesně podle zvyku korejských tvůrců pak jde o šílenou jízdu, na jejímž konci se budete ptát: „Jak jsme se sem vůbec dostali?“

Bude mokro

Asteroid před třemi hodinami dopadl na Antarktidu a rozpustil pořádnou porci jejího ledu. Vlády napříč světem o neodvratitelné kolizi věděly, necítily ale užitek v tom obeznámit s krušnou realitou civilní obyvatelstvo. Mezi nevědomé patřila i AI inženýrka Gu An-na (Kim Da-mi), kterou tedy přílivová vlna zastihuje v jejím „panelákovém“ bytě i s malým synem Ja-inem (Kwon Eun-seong) zcela nepřipravenou.

Před utonutím je zachrání helikoptéra, jež nečekaně přiletěla jen a pouze pro An-nau a Ja-ina. Poněkud nevraživý zachránce Son Hee-jo (Park Hae-soo) ji v rychlosti zasvětí do situace. Potopa je jen prvním z mnoha problémů, jaké způsobí další asteroidy, jež míří k zemi. 99 % životních forem zanikne. An-na má ale klíč k tomu, jak z lidstva zachránit alespoň něco. Doposud netušila, že emoční AI engine, který už několik let spoluvyvíjela, má sloužit jako základní kámen pro rekonstrukci lidské mysli. A protože její nadřízená je nezvěstná, je právě ona tím, na koho se záchranná mise obrací.

Vědci v tomhle příběhu už přišli na to, jak vytvořit biomechanická těla dokonale imitující lidskou fyziologii od intelektu po reprodukci. Schopnost generovat emoce byla poslední záhadou, kterou se právě podařilo rozluštit, ovšem ještě ne dokonale replikovat. A právě to bude úkolem An-nay. Druhým bude, že se musí vzdát Ja-ina, který je ve skutečnosti součástí experimentu a prototypem enginu. Hrdinka vždy věděla, že se ho jednou bude muset vzdát, a dokonce se to po smrti manžela pokoušela urychlit. Teď ale váhá.

Emmerich by řekl „brzdi“

Potopa světa je v první třetině bezostyšně čisté katastrofické sci-fi. Máme tu jedinou lokaci, obří obytný dům pomalu zaplavovaný vodou, přičemž se trojice postav se skrz něj musí dostat k helikoptéře na střeše. Během této části vyprávění je film právě takový, jak ho očekáváte, a to snad až s tvrdohlavou přímočarostí. Jen považte: Brzy se dozvídáme, že An-nain manžel utonul před jejíma očima při autonehodě, když se vůz zřítil do nádrže. Je to tak přímočaré trauma pro tuto specifickou situaci, že by si na něj netroufl nejspíš ani Roland Emmerich. V kontextu východoasijské kinematografie a její zvýšené žánrově expresivity ale něco takového vlastně vůbec nepůsobí nemístně.

Samozřejmě, že v příběhu o potopě světa má protagonistka strach z vody a samozřejmě, že musí být vyvolaný tím nejextrémnějším způsobem – to prostě dává smysl. Stejně jako dává smysl, že je hrdinka i přes toto trauma a bez jakékoliv profesionální zkušenosti zřejmě nejlepší plavkyní v Koreji s největší plicní kapacitou. Přece byste nechtěli, aby se hned v první scéně utopila, že ne? To bychom pak neměli moc dobrý film! Je praktické přijmout u žánrovky tohle uvažování.

V této fázi filmu je největší překážkou asi malý Ja-in, z jehož pozice typického nekonečně naivního dítěte, o něž musí hrdinové pečovat, je snadné bát otrávený. Když se relativně brzy dozvídáme, že Ja-in není člověk, ale prototyp emocionálního enginu, začne sice dávat smysl jak jeho chování, tak jeho role v příběhu, ne každý v publiku je ale ochotný jen proto jeho přítomnost přijmout.

Dobrá zpráva je, že Ja-in po první třetině takřka mizí děje. Ne že by o něm vyprávění přestalo být, právě naopak, ale není na scéně. Nyní se ale dostáváme do věčného recenzentského dilematu, jak se vypořádat s filmem, jehož vyprávění nejde bez spoilerů důsledně popsat a zhodnotit, zároveň by ale byla obrovské škoda publikum připravit o zážitek ze sledování. Už to, s jakou vehemencí tu zdůrazňujeme, že v potopě světa je tak brzo tak velký zvrat, je sám o sobě spoiler. Tím spíš, že se ho podařilo až na náznaky udržet stranou marketingu. Zároveň se ale zdá, že podstatná část publika, nejspíš jeho většina, je tímto zvratem zcela vyvedená z míry. Nikoliv příjemným způsobem, ale takovým, který vede k odmítnutí filmu.

Rozklikněte pro spoilerovou část recenze. Čtěte na vlastní nebezpečí!

Ve třetině stopáže se An-na, Ja-in a Hee-jo dostávají na střechu budovy, kde připravený tým okamžitě zlikviduje již nepotřebného Hee-joa. Z Ja-ina vyextrahuje potřebná data, přičemž zbytek jeho těla je zlikvidovaný. Jediná zdrcená An-na nastupuje na vrtulník. Její práce právě začíná – musí přijít na to, jak engine doposud pohánějící její dítě replikovat. Rozhoduje, že je třeba vytvořit simulaci posledních hodin před její záchranou, které budou digitální kopie celé trojice prožívat zas a znovu. Na základě prožitých vypjatých emocí se pak podaří rozluštit kód lidské podstaty. Následně An-na sama umírá cestou na vesmírnou stanici při střetu s mikroasteroidy. Ne však dřív, než se kopii její mysli podaří napojit na simulaci.

Ehm… Tohle jste asi od filmu marketovaného jako útěk před stoupající vodou nečekali, že? Korejci milují odvážná vyprávění, která zhruba v půlce přepnou výhybku na úplně jinou kolej, ale tohle je extrém i na jejich poměry. Najednou tu máme ekvivalent Na Hromnice o den více, kde hrdinka podstupuje do nekonečna stejná muka. Ja-in hned při první repetici mizí neznámo kam a An-na si uvědomuje, že jejím úkolem je znovu se s ním shledat. Princip repetic nicméně je odbytý prakticky jednou montáží.

Protagonistka si uchovává přinejmenším podstatnou část vzpomínek, zatímco ostatní postavy se zdají takřka statické. I ony však procházejí určitým vývojem, jak poznáme na Hee-joovi, jehož počáteční zatrpklost a odpor ke svému úkolu se začíná rovněž vyvíjet. Nečekejte v tomhle ohledu jasné odpovědi. Stejně tak nečekejte film, který princip repetic využívá v maximálním mechanickém důsledku. Režisér a scenárista Byeong-wooa Kima usiluje především o emocionální katarzi – nezapomínejme, že cílem postav není ani tak uspět v nějakém úkolu, jako prožívat emoce v jejich co nejintenzivnější podobě. To od nich chce jednak tvůrce filmu a jednak se je tento prvek doslova zpřítomněný ve vyprávění.

Není divu, že Potopa světa rozčiluje tolik lidí. Nejdřív nás ukolébá k představě emmerichovského katastrofického filmu, pak přepne do jiného žánru, ale nakonec po nás chce, abychom se hlavně chytali za srdce a nepřemýšleli doopravdy o logice celé operace. Pro velkou část publika je plačící matka běhající mezi bortícími se troskami civilizace a pátrající po ztraceném dítěti tou nejotravnější částí takového příběhu. Zde jsme však vyzvaní k tomu, abychom mateřskou lásku považovali za nejdůležitější věc, jaká existuje. S čímž asi není problém souhlasit v realitě, ale katastrofický biják od Netflixu si pouštíme proto, abychom se od každodennosti oprostili, no ne?

Takže docela chápeme lidi, kterým tenhle zážitek nesedne. Zároveň ale sami za sebe oceňujeme, když se na Netflixu objeví něco nečekaného, nekomfortního a nápaditého. Kim má navíc v ruce řemeslo, i když samozřejmě rozpočet nedosahuje hollywoodských výšin. Atmosféru buduje v každém okamžiku na jedničku a tu jednu lokaci, v níž se celý film odehrává, využívá na maximum. Rozhodně nenabízí zcela dokonalou podívanou. Zároveň je ale spousta věcí, které lze na tomhle odvážném filmu ocenit.

foto/video: © Netflix 2025

Potopa světa
대홍수
The Great Flood
Jižní Korea, 2025, 106 min
Na VOD: 19. 12. 2025, Netflix
Režie: Byeong-woo Kim
Scénář: Byeong-woo Kim
Hrají: Da-mi Kim, Hje-su Pak