Pohádky jistě nevznikají jen v Česku, přesto k nim Češi mají historicky silný vztah. Od padesátých let jsme se vyšvihli na pozici předního evropského koproducenta filmů pro děti, abychom o ni v následně přišly. Pohádky přesto tím víc upevnily svou pozici v povědomí a zaujaly mnohdy nešťastně toxickou pozici v současných kulturních válkách. Má tento žánr ve své klasické podobě budoucnost?
Normálně budovat pohádky
Česká filmová pohádka je instituce. Což původně platilo velmi doslova. A vždy byla ideologickým a mocenským nástrojem. Roku 1953 vzniklo Studio dětského filmu jako součást znárodněné kinematografie, jež si vytyčilo za cíl vymezit se vůči starší tvorbě pro děti. Nabídnout vyšší kvalitu, ale také edukativnost (jež šla nevyhnutelně ruku v ruce s propagandou).
Důvod, proč dodnes mnohé budovatelské pohádky této éry od Byl jednou jeden král po Dařbujána a Pandrholu obstojí lépe než ty dnešní, přinejmenším z pohledu řemesla, je péče, jež jim byla věnovaná. Neexistovala komerční a konzumní logika „když se u toho dítě baví, plní to účel.“ Filmy pro děti byly zadávané předním filmařům, byly na ně vyčleňované dostatečné prostředky a na jejich realizaci se vynaložilo stejně péče jako na jakýkoliv jiný film.
Situace mohla dokonce zajít do opačného extrému, kdy byly pohádky svěřované filmařům, jimž režim z politických důvodů nedůvěřoval dost na svěření filmů pro pracující třídu, přesto si uvědomoval jejich schopnosti. Štáb pak mohl být klidně složený z některých z nejkompetentnějších tvůrců. Není tedy překvapivé, že i kdyby v takovém projektu nebylo srdce každého člověka za kamerou, pořád vznikl povedený film.
Od té doby se změnily mnohé principy a dynamika vzniku pohádek, jejich percepce i role. Výchovný princip se přesunul k tomu normalizačnímu, který má zneviditelňovat politiku a ideologii a hlásat „normalitu“. Kde 50. léta zvala občany k budování lepší společnosti, tam se 70. léta pokoušela jejich pozornost odvést nejlépe na jejich víkendovou chalupu, jejíž plot má ohraničovat pro člověka celý jeho vesmír.
Pohádkové bezčasí
Postupně přijala státní kinematografie i komerční zájmy. Především v 70. a 80. letech své know-how zapletla do systému mezinárodních koprodukcí. Poněkud paradoxně tedy vznikaly filmy a seriály ve spolupráci se západním Německem, určené publiku na obou stranách barikády. Normalizační bezčasí těchto filmů je všepohlcující, protože tu vznikalo dílo, které mělo oslovit děti s velmi rozdílnou životní zkušeností, muselo být tedy oproštěno od jakýchkoliv dobových reálií.
Jakž takž to šlo udělat u pohádky jako Tři oříšky pro Popelku odehrávající se v pseudohistorické době, horší to bylo u příběhů ze současnosti, kdy se děti pohybují v podivné ne/realitě Formelínů, Chobotniček či Pana Tau. V kulisách, jež podivně mixují prvky socialistického Československa a kapitalistického Německa. Neříkáme, že jde o špatné filmy, to vůbec ne, ale rozhodně jde o podivné filmy. Tím víc, čím víc o nich přemýšlíte.
Když si k tomu připočteme bias přeživšího, tedy skutečnost, že na nepovedené či nepopulární filmy se zapomíná, lze pochopit, proč k této tvorbě dodnes přistupujeme s takovým zájmem. Nejedná se jen o nostalgii, byť ta jistě hraje svou roli. Československé pohádky, a šířeji filmy pro děti, rozhodně měly velmi slušnou úroveň prostě proto, kolik prostředků na ně bylo vyčleněno a kolik zkušenosti bylo během dekád při jejich produkci nastřádáno.
Přervání téhle kontinuity s plným nástupem komerčního trhu byl patrný a bolestný šok. Od 90. let se pohádka ocitla v jakési paralýze, kdy se nedaří najít nový směr, takže se pořád imitují normalizační postupy. Ovšem bez stejně uplatněného talentu. A často také bez pochopení, proč ony filmy vypadaly, jak vypadaly, a co v nich doopravdy fungovalo.
Víte, že už to nemusíte dělat?
Poslední hřebíček do rakve zatloukl Zdeněk Troška, který zcela zahodil myšlenku, že pohádky by měly vzdělávat děti a předávat jim nějakou lekci. Soustředil se na to nejpovrchnější pitvoření, promenády v pestrobarevných kostýmech a zpívání písniček. Zatímco dřív tvůrci, kteří často nesměli dělat nic jiného, hledali způsoby, jak se v mantinelech pohádky co nejhodnotněji realizovat, nyní jsme se dostali do přesně opačného bodu. Dílo se rochní v klišé a vzdává se významu. Nikdo by asi nestál přímo o návrat budovatelského programu, historickou rolí pohádek ale bylo vychovávat. Bez jejího plnění jde o prázdnou skořápku. Jen systém stylistických postupů, které nic kloudného neevokují. Nechceme zpochybnit ani roli zábavy pro zábavu, těžko ale můžeme předstírat, že lexikon české pohádky má v tomto ohledu co nabídnout bez důsledné aktualizace.
Není třeba podotýkat, že v posledních třiceti letech se pohádky zcela vzdaly zájmu o dětské publikum. Svou podobu nadále nahlas obhajují tím, že vznikají pro nejmenší. Prý tedy nemusí dávat logický ani psychologický smysl, postavy mohou být nelidsky hloupé, příběh smí být plný klišé a řemeslně může jít o kýč. Skutečné ratolesti však mají úplně jiné zájmy a preference. V době digitálních médií jsou pro ně zkratkovité, banální příběhy plné popletených knížepánů a protagonistů bez charakteristiky přesahující kostým zcela nesledovatelné. I relativně malé dítě vstřebá a docení mnohem složitější vyprávění z dovozu a u českých pohádek se nudí. Ocení je jen v tak nízkém věku, kdy ještě nic doopravdy nevnímá a nadšeně reaguje na barevné šmouhy na obrazovce, protože ví, že to vzbudí pozitivní zájem přítomných dospělých.
Dnešní pohádky, hlavně každoročním vánočním nášupem české televize (z kin ve velké míře vymizely), vznikají právě pro generaci rodičů, v tuto chvíli spíš prarodičů, pro něž se staly statickým symbolem toho, že jejich vkus je pořád společensky určující. (A těch, kteří je mají puštěnou jako kulisu při štědrovečerní večeři, ale nevnímají je.) České pohádky jsou tak stále mocenským gestem, i když ve velmi jiné podobě, bez nutnosti rozkazu shora. Jedná se o jakýsi záchytný bod v proměnlivém světě. Pokud mají předávat nějaké hodnoty, tak hodnoty neměnnosti. Není tedy divu, jak moc si je přivlastnily konzervativní kulturní válečníci na sociálních sítích a vytvořili okolo nich toxické prostředí. Z vlastní zkušenosti filmového webu můžeme dosvědčit, jak šílenými komentáři se zaplní diskuse, když nová princezna „není dost hezká“. Protože „hezká princezna“ – to je hodnota, na níž stojí západní civilizace.
Upalte Popelku!
Dnešní pohádky jsou tedy raději papežštější než papež. Dostáváme se k paradoxu, že kdyby Tři oříšky pro Popelku vznikly dnes, internet by je převálcoval jako „woke propagandu“. Považte: Hrdinka je schopnější a zdatnější než princ i jeho pomocníci. Z nesnází si pomůže sama, nápadník se celou dobu honí za falešnou stopou. Popelka se s ním slavnostně setkává již připravená na svatbu. Dokonce má v jedné scéně mužské šaty – proč tvůrci našim dívkám takhle pletou hlavy! Samozřejmě, že takhle o Popelce nikdo neuvažuje, protože se na tyto prvky nefixuje. Zkuste si ale mnohem méně dát do dnešního filmu a uvidíte, co se stane.
Každé umělecké dílo je z principu politické. Ať už proto, že ideologii aktivně káže, nebo proto, že se ideologii snaží učinit neviditelnou. Hlásat „normálnost“ je sám o sobě politický akt, často provázený násilným vynucováním, jak nás měly naučit vlastní dějiny. A to tím spíš, když tu mluvíme o vštěpování normálnosti dětem. Filmové pohádky v Česku po počáteční budovatelské fázi přejaly roli vyprávění, jejichž cílem je opakovat dokola klišé, z nichž nic nevyplývá. A zdá, že s ukončením skutečné totality se tlak na tohle antiposelství ještě zvýšil, nyní v zájmu komerce.
Dnes, stejně jako dřív, existují filmaři, kteří chtějí v těchto hranicích tvořit něco smysluplného. Musí ale čelit obrovskému tlaku tak nečinit a prostě udělat po tisící stejný film. Ten přitom nikoho neuspokojí, protože se tu honí fetišizovaný a neexistující ideál, kterého nebude nikdy dosaženo, dokud na filmu nebude patina nostalgie. Kulturní války pak způsobily, že tvůrci mají hrůzu učinit sebemenší krok novým směrem, pokud nechtějí, aby jejich vánoční pošta nebyla zaplněná vulgárními urážkami a výhrůžkami.
Jak už padlo, děti jsou v tuhle chvíli neexistující součástí celé rovnice. Pohádky nevznikají pro ně, nestarají se o ně, neznají je. Je to škoda? Svým způsobem. Je škoda, že nejsou vynakládány prostředky na produkci lepších filmů. Těžko ale říct, jestli by takovými filmy mohly být v jakékoliv kapacitě pohádky tak, jak o nich uvažujeme. Celý žánr v tuhle chvíli nejde odtrhnout od jejich ideologické pozice už proto, kdo je jejich cílovým publikem, tedy starší konzervativci. Neznamená to, že každá taková produkce je příšerná. Cukrkandl kráčí relativně obezřetně na hraně povedenosti – jenže vše, co je na něm „typicky pohádkového“, ho trochu táhne ke dnu. Totéž platí pro nedávný Fichtelberg. Smysluplnějším, i když ne dokonalým způsobem, jak oslovit mladé publikum, je třeba High School Heist, o němž ale jistě nebudeme uvažovat jako o pohádce. Nebo Bubák, který uniká pohádkovým kulisám. Takových je ale málo. Je tedy česká pohádka mrtvá? Kéž by. Je nemrtvá. A to je mnohem horší.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Totalfilm, NFA, Bontonfilm 2025
