Žánr reality TV byl vždy otloukánkem těch, kteří si chtějí připadat chytřeji, morálněji a lépe než jiní, ale jsou líní toho dosáhnout nějakým smysluplným způsobem. Ano, v reality shows všeho druhu najdeme mnoho nevkusu a mnoho nekvality, ale to platí o jakémkoliv segmentu popkultury. Citlivý divák nikdy neodsoudí celý žánr, ale umí v něm rozlišovat a určovat zdroj potenciální kvality či alespoň zábavy. Položme si tedy dnes otázku: Jak se pozná dobrá reality TV?
Laciné rekordy
Nástup reality TV na přelomu století byl v mnoha ohledech důsledkem technologických a společenských posunů, což poznáme nejlépe tak, že byl v popkultuře dlouho předvídán – stačí se podívat na příběhy jako Běžící muž a Truman Show. Vývoj televizního vysílání, showbyznysu a společenské nálady viditelně směřoval k tomuto typu produktu. K tomuto typu zboření hradby mezi soukromým a veřejným.
Prognózy pak byly málokdy pozitivní. Nikdy to nebylo „tenhle trend bude fajn,“ ale „tenhle trend je předzvěstí pádu západní civilizace a ztráty veškerých hodnot, jaké coby společnost zastáváme, pánbůh nás ochraňuj!“ Running Man a Battle Royale jsou alegorií fašistické kontroly, Truman Show životní konformity v reálném kapitalismu.
Když tedy v roce 2000 přišel americký Survivor, kterého můžeme považovat za vstup formátu reality TV do mainstreamového prostoru, byl okamžitě provázen nedůvěrou a odporem „elit“. Stejně jako u pozdějšího trendu true crime platí, že se tvůrci takových pořadů rádi zaklínají „vyšším smyslem“, konkrétně tvrdí, že odhalují něco důležitého o chodu společnosti či lidské podstatě. Právě proto, že trend byl reálně zahájen ve chvíli, kdy už byla popkultura plná fikčních reality shows toho nejhrubšího zrna, však těmto záminkám nikdo nikdy doopravdy nevěřil. Vždy bylo jasné, čím tento segment vysílání je doopravdy: Zábavou pro masy.
Nástup reality TV byl rychlý a absolutní. Přišel ve dvou vlnách – nejprve v roce 2000 po obřím úspěchu Survivora, pak v roce 2007 během velké scenáristické stávky, kdy bylo potřeba zaplnit rychle vysílací sloty pořady bez scénáře. Od té doby je reality TV všudypřítomná, a to bez vyhlídek na změnu nálady. A zatímco publikum formát miluje na sledování, televize ho se stejným nadšením dodává, protože jde o zdaleka nejlevnější typ produkce. Skoro zadarmo tu vznikají pořady, které mohou trhat rekordy sledovanosti.
Milovaní dinosauři
Nultá léta byla divokým obdobím, kdy se skutečně manifestovalo, co tolik lidí předvídalo. Tendencí bylo zacházet do stále většího extrému a vystavovat lidi co největšímu nepohodlí či nepříjemným situacím. Hitem se stal Fear Factor s Joe Roganem v čele, jehož jediným smyslem bylo vystavovat soutěžící co nejodpornějším a tíseň vzbuzujícím výzvám. Big Brother pak naplnil dlouho předvídaný krach občanského soukromí, když uvěznil krásné mladé lidi ve vile, zásoboval je alkoholem a nechal zažívat krize před očima publika 24 hodin denně.
Netrvalo dlouho a reality TV se vrhla na milostný život formou nyní již ikonických formátů jako Bachelor. A na přetřes přišly i třídní rozdíly různých vrstev obyvatel jako v případě Joe milionáře či Výměny manželek. Reality TV pohltila i soutěžní pořady, vrcholem čehož se staly nejspíš Masterchef či talentové shows jako Pop Idol a Superstar. Soutěžní prvek se stal přítomným napříč většinou těchto subžánrů.
Od prvního boomu uplynulo čtvrt století. Některé brandy prokázaly jepičí život, z jiných se staly dinosauři a zavedené instituce. Zlatým standardem je asi trio americké stanice CBS Survivor, Big Brother a Amazing Race, jež se proměnily v zaběhnuté instituce a dobře promazané stroje s oddanými komunitami. Obzvlášť Survivor, jenž s výjimkou covidové pauzy stíhá dvě série ročně a právě v tuto chvíli vrcholí neuvěřitelná 49. série, platí za krále žánru.
Samozřejmě ale, že takoví „dědečkové“ už nejsou popkulturními fenomény jako v době pár let po své premiéře. Dnešnímu světu kraluje opulentní Squid Game, v níž Netflix oživuje herní principy svého dystopického fikčního seriálu (a její kvalitativně laciná nápodoba Beast Games – asi nejhůře sestavená soutěžní reality show, napojená však na nejúspěšnějšího YouTubera, a tedy automaticky vzbuzující zájem.) Love Island s jeho skoro sebeparodickým přístupem k televiznímu randění. A především Traitors, tedy Zrádci, kteří enormně rychle opanovali svět a můžeme je nyní považovat za nejpopulárnější aktuální reality trend planety. Do Česka trochu překvapivě doputovala i Naked Attraction, kterou lze vzhledem k omezené možnosti distribuce relativně explicitního nahého obsahu považovat spíš za niche show.
Jaké nároky klást?
Pokud můžeme pozorovat nějaký vývoj v reality TV jako celku, není to však ani tak stále větší extrémnost, jak se lidé obávali na začátku století. Je třeba jim dát za pravdu, že zpočátku se skutečně zdálo, že producenti budou směřovat k neustále větší brutalitě a explicitnosti a naplní se nejčernější scénáře. Publikum ale v tomto ohledu nakonec narazilo na strop. Nedostali jsme se do situace, kdy sledujeme lidi, jak se pro naši potěchu vraždí, prostor se po prvotním šoku naopak začal kultivovat.
Ne že by pořád neexistovala řada laciných a špatných pořadů, té největší prominence se ale dočkávají ty lepší, ty ošetřenější. Během let vznikla v subkultuře celkem jasná představa etických norem, které je třeba dodržovat. Ti, co je pokoušejí, riskují velkou nevoli. Řada formátů se pak stala značně „meta“, kdy si účastníci, štáb i publikum uvědomuje mechanismus celého pořadu a mnohé se pak jeví jako záměrná sebeparodie (Too Hot to Handle).
A tady se vracíme k úvodní otázce: Jak se pozná dobrá reality show? Vše je věcí transparentnosti, konsentu a narativu. Nemá smysl šťourat se v tom, kolik „pravdy“ nám tvůrci ukazují – málokdo je dnes tak naivní, aby nechápal, že smyslem reality TV je manipulovat na místě i v postprodukci s děním tak, aby vznikl strhující výsledek. A stejně tak nemá smysl být papežštější než papež a hořekovat nad zneužíváním lidí, kteří třeba mohou mít exhibicionistické sklony a blbnout před kamerou je pro ně zábava. Pátrejme tedy po určité „mediální férovosti“.
Konec éry padouchů
Lepší je se ptát, jestli účastníci plně chápali, do čeho jdou. A sledovat, jestli střihači usilují o něco jiného než o ponížení a odpor. Jde o vzrušující zábavu, nebo rozdmýchávání nenávisti? Jde o empatii, nebo ponížení? Producenti si přesto v nějaké míře musí (lépe než sami účastníci) uvědomovat dopady na své „postavy“. Reality TV padouch je pořád přípustná věc, jenže je třeba chápat, že při překročení určité hranice bude takový člověk po odvysílání pořadu vystavený veřejné šikaně, jakou nemohl předpokládat. I proto se ty nejzajetější shows jako americký Survivor už takřka úplně odklonily od toho, aby zobrazovaly soutěžící jako padouchy – dnes se (k nelibosti části publika lačnící po krvi) soustředí střihači spíš na inspirativní příběhy. Když se někdo chová „špatně“, snaží se najít v jejich výpovědích důvod, který to vysvětluje a polidšťuje.
Za absolutní dno reality TV známé českému publiku můžeme považovat asi Výměnu manželek, typický příklad sociálního porna a pořadu, v němž jde v první řadě o ponížení, odpor a nenávist. A za to nejlepší neváháme označit Zrádce, kde sice lidé propadají nepříjemné paranoie, ale pořád v jasně vytyčených mantinelech hry. Účastníci se v první řadě dobře baví a publikum s nimi. Americká mutace Zrádců je pak zajímavá tím, že účastníci jsou rekrutováni z řad ikonických postav z jiných reality shows, jedná se tedy pro milovníky subkultury o jakési Avengers – vidět legendární dvojitou vítězku Survivora Sandru Diaz-Twine, jak se před kamerami střetá s Janelle z Big Brothera, to zní jako splněné fan fiction! Výhodou těchto zkušených hráčů, pro nějž je účast na pořadech tohoto typu už tak trochu kariérou, je pak jejich odolnost vůči negativním psychologickým následkům a kontrola nad osobní agendou.
Zrádci mají samozřejmě ten problém, že se už na hony vzdálili onomu původnímu ideálu „odkrývání pravdy“ lidské a společenské povahy. Ten byl ale vždycky poněkud vylhaný, tak co. Ne že by z reality shows nebylo, co vyvozovat, jen je to málokdy to, co producenti proklamují jako svůj cíl. O tom si ale možná řekneme zase někdy jindy.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © CBS, Peacock, Prima 2025
