85. narozeniny právě slaví přední světový animátor, japonská ikona Hajao Mijazaki, jehož filmy plné fantazie, melancholie a tápání o roli člověka na planetě Zemi tvoří jedno z nejrespektovanějších filmařských portfolií. Věčný odpůrce konzumerismu a modernizace, přesto milovník létajících strojů všeho druhu, ztělesňuje mnohé paradoxy a komplexy svého národa po jeho krachu a znovuzrození následujícím druhé světové válce. A v neposlední řadě ukazuje, jak lze dospělým způsobem přistoupit k tvorbě pro děti. Ačkoliv neuděláte chybu, když náhodou sáhnete po kterémkoliv z jeho dvanácti celovečerních filmů, připomeňme si pět těch nejzásadnějších.
5) Naušika z Větrného údolí (1985)
Raný Mijazakiho celovečerní film, v němž už se ale manifestují mnohé jeho motivy od reflexe japonské kultury po lásku k létajícím strojům. Příběh se odehrává ve světě tisíc let po kataklyzmické válce, v níž jednoznačně poznáme odlesky nukleární apokalypsy. Ta se po svržení atomových bomb stala nedílnou součástí japonského kolektivního vědomí a vedla ke vzniku mnoha příběhů od Godzilly po právě Naušiku.
Fantaskní svět ve velké míře znovu ovládaný přírodou byl trvale přeměněn, ale přežil. Lidstvo si však nedá pokoj a pomalu se plíží k další katastrofě, když se pokouší znovuoživit technologie, které kolaps přivodily. Mladá princezna Naušika se na svém létajícím stroji pokusí udržet rovnováhu destrukcí trosek civilizace, které by se daly zneužít mocichtivými násilníky k získání převahy nad druhými. Komplikovaný vztah Mijazakiho s civilizací je patrný.
Naušika nechvalně vstoupila do světových kin pod dohledem autoritářského Harveyho Weinsteina, který snímek pro mezinárodní trh přestříhal a předaboval způsobem, že Mijazaki zvažoval úplné opuštění ambic o distribuci svých dalších projektů mimo Japonsko. K tomu nakonec nedošlo, místo toho najal Hajau lepší zástupce, kteří si napříště vymínili nulové zásahy do struktury filmu.
4) Howlův létající hrad (2004)
Naopak jeden z vrcholných Mijazakiho počinů přišel po stěžejních úspěších, jež z něj udělaly to, co absolutně nenávidí, tedy stoj na peníze pro filmová studia. Také mu ale daly do rukou autoritu a moc v míře, v níž mohl nadále prostřednictvím studia Ghibli realizovat prakticky cokoliv. Howlův létající hrad spadá právě do období největší Mijazakiho kulturní i popkulturní všudypřítomnosti.
Snímek je největším důkazem Mijazakiho zájmu o evropské legendy a pohádky, který paradoxně my Evropané v jeho tvorbě příliš nevnímáme, protože si z ní bereme to exotické vůči nám. Neuvědomujeme si, že z pohledu japonského publika je naopak ozvláštněním přítomnost evropských motivů. Příběh se odehrává ve fantaskní verzi anglického středověku, kde má princ Howl, obývající chodící zámek, za úkol zachránit dívku, která byla zakletá do podoby stařeny.
Snímek je tentokrát o kus méně společenskou alegorií a více osobním příběhem o síle lásky a osobní oběti. Do anglického dabingu se tou dobou nahrnuly přední celebrity, v čele s Christianem Bailem, což rozhodně pomohlo nejen anglofonní, ale vůbec mezinárodní distribuci.
3) Můj soused Totoro (1988)
Ikonický Totoro jistě patří k těm méně komplexním Mijazakiho počinům, ale právě na jeho úspěchu stojí ve velké míře jeho následné impérium. Geniální design ústřední příšery, s níž se střetnou ztracené sestry a projdou s ní říší fantazie, zaplavil celý svět a stal se vděčným motivem merchandisingu všech tvarů a velikostí. Mijazaki, věčný odpůrce konzumu, z toho nikdy nebyl zvlášť nadšený, ale zároveň vždy chápal, že tento typ úspěchu mu umožňuje vyprávět příběhy, o něž se chce podělit.
Totoro je dost možná nejvíc bezelstvým a rozverným Mijazakiho filmem, který je nejlepší na návštěvu s opravdu malým publikem, jež se může radovat u nápadů jako kočičí autobus. V jádru však Mijazaki stále učí o tom, že příroda vyžaduje respekt a není tu od toho, aby jí člověk dominoval.
2) Cesta do fantazie (2001)
Oscarová Cesta do fantazie byla absolutním Mijazakiho triumfem. Malá dívka se zde vypravuje na nebezpečnou cestu, aby zachránila své rodiče proměněné v opuštěném lunaparku v prasata. Mijazaki měl s vlastními rodiči komplikovaný vztah, s nímž se doslovněji vypořádal ve svém posledním filmu Chlapec a volavka. Napříč jeho tvorbou se ale objevují méně přímočaré stopy, které na jeho rozervanost poukazují.
Mijazakiho otec stál za války v čele výroby japonských letadel, které se věnoval tím víc poté, co jeho manželka a Hajaova matka zemřela. Odtud pramení jak Mijakaziko celoživotní láska k létání, ale také nedůvěra v produkty lidské civilizace, především na masové škále. Krása plachtění vzduchem a možnost jeho prostřednictvím přinášet zkázu je konflikt, který se napříč jeho tvorbou znovu a znovu vrací.
Tím ale trochu odbíháme, Cesta do fantazie sama je hlavně o nejistotě dospívající dívky, která stále ještě nerozumí světu dospělých, plnému nepochopitelných a nesmyslných překážek, za něž často nemůže nic jiného než lidská zloba či hloupost. Dívka se dostává do kolektivu magických bytostí, žijících ale pod pevnou rukou čarodějnice. Jednoznačně tu vidíme podobenství národa ovládaného totalitním systémem. Mijazakiho schopnost nabídnout film strhující pro dětské i dospělé publikum, a to prostřednictvím doslovného příběhu, i všudypřítomného symbolismu, nemá hranic.
1) Princezna Mononoke (1997)
Cesta do fantazie si svůj obří úspěch zasloužila. Jak to tak ale s uměleckými institucemi bývá, sošky mohly přijít až na základně přehlédnutí předchozího výrazného díla, jehož nedocenění vyvolalo společenský tlak na to, aby se podobná nehoráznost už neopakovala.
Princezna Mononoke možná nevyhrála Oscara, stala se ale celosvětovým fenoménem a dodnes ji můžeme považovat za esenciálního Mijazakiho. Nádherná ruční animace zobrazuje úchvatnou, ale životu nebezpečnou přírodu a v ní lidi, kteří nakonec sami sobě představují největší hrozbu.
Nadpřirozené zlo, které se objevuje, je jako u Mijazakiho vždy zhmotněním zla lidských duší. Příroda je sama o sobě vůči člověku netečná, negativně se projevuje jen tehdy, když v ní člověk něco pokazí. A to bohužel není výjimečný úkaz. Očista pak často může přijít jen prostřednictvím destrukce. Světlo nejde znovunastolit bez toho, aby nebylo něco obětováno, především myšlenka neustálého růstu a nekontrolované spotřeby.
Mijazaki je v tomto ohledu enormní staromilec, který pohrdá takřka každým výdobytkem technologie, který přerušuje lidský kontakt se světem. (Hádejte, co si myslí o trendu Ghibli AI memů.) Nevyhnutelně se tím dostává do řady paradoxních, někdo by řekl pokryteckých konfliktů sám se sebou, a právě snaha se s nimi vyrovnat je jedním z nejvíce fascinujících aspektů jeho tvorby.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms, Ghibli 2026
