Recenze: Brendan Fraser v japonském dojáku Rodina k pronájmu sehraje jakoukoliv roli budete chtít

Euroamerické publikum se bude o Rodinu k pronájmu zajímat asi hlavně proto, že jde o nejvýraznější roli Brendana Frasera od jeho oscarového comebacku ve Velrybě. Ta se s tříletým odstupem jeví ještě víc než v době premiéry jako dost velký akademický kalkul, který se v kolektivní paměti nezapsal ničím jiným než právě tím, že vrátil Frasera do konverzace. Nyní je na někdejší hvězdě Mumie, která si zažila dost krušné časy, aby příležitost řádně zužitkovala. Daří se to v této japonské produkci?

Ztracený v překladu

Phillip (Fraser) je nepříliš úspěšný filmový herec. Před sedmi lety zabydlel v Japonsku, kde se mu však mnoho prominentních šancí nenaskytuje. Ne tedy, že by mu doma nabídky unikaly – jeho 15 minut slávy pominulo, on zestárl a ztloustl, takže už o něj obecně není mos zájmu. Mezi náhodnými štěky v místních produkcích, které z nějakého důvodu potřebují bělocha, se přesto dočkává velmi zvláštní nabídky. Může se přidat k firmě, jež poskytuje svým klientům profesionální herce, kteří krátkodobě plní určenou roli v jejich životě.

Může to být kamarád, co s vámi hraje videohry. Či snoubenec, s kterým můžete zažít svatbu. Phillip je nabídkou zprvu vyděšený, přijde mu nezodpovědné a nebezpečné tímto způsobem předstírat vztahy. Nebylo by lepší zajít k terapeutovi a z touhy po zaplnění prázdného místa se vypovídat? Jeho potenciální šéf Shinji (Takehiro Hira) mu vysvětluje, že terapie je v Japonsku stigmatizovaná a pro mnohé se jedná o nejlepší alternativu. Přestože tohle vysvětlení nepokrývá ty zakázky, při nichž klient někoho s pomocí herce aktivně obelhává, Phillip se nechává zlákat.

Je nám přitom jasné, že je nejhorším člověkem pro tuto práci. Sám je jemnocitný samotář, který se sice naučil obstojně japonsky, přesto stále není v nejmenším integrovaný do místní komunity. Přátelský vztah udržuje pouze se sympatickou prostitutkou, jejíž služby pravidelně využívá (a paralely obou profesí mu neunikají). Když ho pozorujeme, napadá nás, že jeho cíl je právě skrýt se na místě, které je tak cizí, že se v něm nemusí stydět za to, že do něj nepasuje. Přesto je podle jeho zasněného pozorování nočních oken, za nimiž se odehrávají životy cizích lidí, jasné, že po blízkosti touží.

Co čekal, že se stane?

Je skoro nevyhnutelné, že jakmile se začne s lidmi stýkat a předstírat tu přátelství, tu lásku, přilne k nim mnohem víc, než by jako dočasný profesionál měl. Týká se to hlavně starého japonského herce s nastupující demencí, k němuž je vyslaný jako novinář. Má na popud jeho dcery předstírat, že připravuje velký portrét – někdejší filmová ikona se tak nemusí trápit tím, že se na ni zapomnělo. Ještě ožehavější je případ matky, která usiluje o přijetí své dcerky na prestižní školu, ale její radě se v upjatém japonském kontextu nemůže představit jako matka samoživitelka. Phillip tedy ztvárňuje absentujícího amerického partnera, a aby byla hra co nejpřesvědčivější, nechají dívku věřit tomu, že se vrátil její otec, kterého nikdy neviděla. V těchto dvou vztazích získává Phillip figury otce a dcery a má o čem přemýšlet.

Neřešme nyní, nakolik je výchozí situace realistická. V Japonsku podle všeho skutečně existují firmy nabízející podobné služby, v některých momentech se tu ale pohybujeme na hraně legálního podvodu. Především při anabázi s ošálením školní rady. Nemáme kapacitu pátrat potom, nakolik je vývoj událostí přehnaný, a není to ani důležité. Autorská účast místních tvůrců nás v tomto ohledu uklidňuje v tom, že i kdyby šlo o něco přitaženého za vlasy, což předpokládáme, úroveň této nadsázky určili samotní Japonci, kteří jistě mají právo svou kulturou ohýbat pro dramatický efekt.

Režisérka a scenáristka Hikari si podivnost všeho zobrazeného uvědomuje. Na jednu stranu chápe morální obtíže, na druhou ale neupírá celému procesu potenciální oboustranný terapeutický účinek. Hledá tedy hranice a limity podobné performance. Zobrazuje vzájemný organický střet, kdy se protagonista a vedlejší figury navzájem pozitivně i negativně ovlivňují. Tato oboustrannost je přitom zásadní. Nikdy nemáme pocit, že tu je někdo „spotřebovaný“ a odhozený, když v Phillipově příběhu sehraje žádanou roli. Přestože je právě on jednoznačným protagonistou, filmový svět ho přesahuje. I podle toho poznáme, že snímek vzniká zaštítěn japonskou citlivostí a nejedná se klasický případ exptatského vyprávění, k němuž by měl možná tendenci západní štáb.

Lepší comeback než Velryba

Co se týče stylistických voleb, tady možná Rodina k pronájmu ledaskoho nemile zaskočí. Celý film vypadá a zní jako rutinní melodrama. Volí návodnou hudbu a přímočaré řazení informací. V euroamerickém kontextu může výsledek místy působit fádně a neotesaně. Vzhledem k tomu, že v jeho čele vidíme amerického herce, je o kus těžší se na japonskou estetiku navyknout. V těch nejdojemnějších momentech se pohybujeme na hraně kýče a lze si představit, že to pro někoho bude příliš.

Samotný Fraser však naplno ždímá svůj šarm. Skoro se zdá, jako by byl pořád v módu comebackování. Role Phillipa je přece jenom šitá na míru pro zašlou hvězdu, o které roky nikdo neslyšel. Chtělo by se říct, že v tom případě mohl úplně přeskočit Velrybu, která se jeví tím zbytečněji. Rodina k pronájmu je i přes místy trochu mdlé zpracování v mnoha ohledech podnětnější filmový zážitek, který pracuje s  větší emocionální škálou než nekonečným misery pornem a předkládá řadu zajímavých otázek o mezilidských vztazích a sebenaplnění.

foto/video: © Falcon, Searchlight 2026

Rodina k pronájmu
レンタル・ファミリー
Rental Family
Japonsko / USA, 2025, 109 min
Česká premiéra: 8. 1. 2026, Falcon
Režie: Hikari
Scénář: Hikari
Kamera: Takuró Išizaka
Hudba: Jón Þór Birgisson, Alex Somers
Hrají: Brendan Fraser, Takehiro Hira, Mari Jamamoto, Akira Emoto, Shannon Mahina Gorman, Bun Kimura, Gan Furukawa, Takao Kin, Rjóko Osada, Tomo Kawaguchi, Rihito Tačibana, Júdži Komacu
Produkce: Julia Lebedev, Eddie Vaisman, Hikari, Šin Jamaguči
Střih: Alan Baumgarten, Thomas A. Krueger
Scénografie: Norihiro Isoda