Recenze: Hokejová romance Heated Rivalry dobyla svět a konečně dorazila do Česka. Její úspěch nikdo nečekal, přesto dává smysl

Úspěch popkulturních produktů je dnes málokdy organický, většinou je plánovaný dlouho dopředu a doprovázený intenzivní kampaní. Člověk se pak může ptát, jestli se dané dílo opravdu „líbí“, nebo jestli je zájem o něj prací markeťáků. Tuhle otázku si nemusíme pokládat v případě kanadského seriálového fenoménu Heated Rivalry, jehož literární předloha v Česku vyšla pod názvem Spalující rivalita. Na tuzemskou HBO se dostává měsíc po svém finále proto, že s jeho absurdním úspěchem nepočítali tvůrci ani distributoři, takže v době premiéry nebyla vyřešena mezinárodní licence. Mezi tím seriál už mnozí „porůznu“ viděli, ale jestli k nim nepatříte, máte pohodlnou příležitost tenhle rest dohnat. Od 6. února na HBO a HBO MAX.

Konečně má smysl vyrazit na hokej

A mluvíme tu opravdu o úspěchu! Doposud neznámí Hudson Williams a Connor Storrie, kteří si ještě před pár měsíci přivydělávali jako číšníci, byli nahnaní na pódium Zlatých glóbů, aby udělili jednu ze sošek. Díky této hokejistické gay romanci stoupl v NHL prodej lístků o 40 % a jeden hráč už se vyoutoval. A aby toho nebylo málo, oba herci byli oznámeni jako jedni z nosičů olympijské pochodně na příštích hrách. Dlouho jsme neviděli popkulturní dílo, které by z nuly na sto zrychlilo tak neuvěřitelně rychle. A to vše při udržení nadšené kritické reakce – obzvlášť pátý díl se s průměrným hodnocením na IMDb oscilujícím mezi 9,9 a 10 z 10 přetahuje s Ozymandiem Perníkového táty o pozici nejlépe hodnocené seriálové epizody všech dob.

Dává smysl, proč úspěch nikdo nečekal, ale stejně tak, když ho hodnotíme zpětně, je jasné, proč se dostavil. Queer romance jsou fenomén, který na internetu dominuje už roky. Nejen mezi LGBT+ lidmi, ale i mezi heterosexuálními ženami, jejichž zájem o queer kulturu je sám o sobě sociologicky studovaný fenomén. Stejně tak se spekuluje o tom, proč polovinu konzumentů gay porna tvoří heterosexuální ženy. Na každý pád je zjevné, že LGBT+ štítek není už zdaleka vyčleněný pouze lidem, kteří se přímo definují s queer identitou. Pokud chceme mluvit v komerčních pojmech, všem na očích se tu skrývá mohutný segment trhu, jehož poptávka v mainstreamu zůstává povětšinou bez odezvy. Což korporace na nějaké rovině vědí, ale reagovat na to umí jen velmi nedostatečně, křečovitě či nedomyšleně.

Uspokojení tohoto zájmu je proto především decetralizované a samovolné – rozprostřené do diskusních fór a na platformy, kde především ženy, dívky a gay muži sdílejí své fanfikce a fantazie, aniž by za to někomu platili. Vlastně je to krásné, i když jde jen o vedlejší účinek nezájmu maskulinní popkultury. Přesun do mainstreamu je sabotovaný nedůvěrou a strachem z contentu, který nevyhnutelně narušuje zavedenou genderovou a sexuální dynamiku. Muži jsou socializovaní tak, aby romancemi, a co teprve mezi gayi, performativně pohrdali a považovali je za něco odporného, co nemá být veřejnosti na očích. Vcítit se do sedmimetrového robota z jiné dimenze nebo vesmírného mnicha s laserovým mečem je přijatelnější než obout boty zamilovaného gaye. Ale víte co? Ukazuje se, že bez tohohle ustrašeného segmentu publika se dílo obejde mnohem snáz, než se doposud zdálo. A už i ti rozumnější páni občas přebíhají.

Když dostanou šanci

Přesto není zdaleka vyhráno, pověst děl tohoto typu zůstává vratká. A často právem. Je však třeba zdůraznit, že nekvalita se tu stává sebenaplňujícím proroctvím. Protože bývá vyčleněn nižší rozpočet a práce se chápou filmaři mimo první ligu (ti výše postavení by nesnesli ponížení), výsledky jsou často horší než u v jádru stejně naivních klukovin, na něž je vynakládáno mnohem víc péče. Nejenže pak horší díla vznikají, ale k horším filmům, seriálům a knihám se pak musí i upínat publikum, čímž se stvrzuje mýtus nižšího vkusu ženské či queer kultury. I když to je vše jen umělý cyklus, který prakticky znemožňuje tradiční kvalitu.

Jedna z nejvíc legračních věcí je přitom začíst se třeba do fanouškovských fór Twilightu, v nichž si většina čtenářek uvědomuje značné limitace jak předlohy, tak i filmové série a z největších absurdit mají nekonečnou legraci. Ale to neznamená, že by za Edwarda nedaly ruku do ohně. Protože „je jejich.“ Nic lepšího, co by zaplnilo to prázdné místo, zkrátka není. Proto tu pak máme nejen nevalnou sérii Stmívání, ale v horším případě i jeho publikovanou de-brandovanou fanfikci Fifty Shades of Grey, která Twilight připravila i o těch pár náznaků povedenosti. Přitom ale jasně vidíme, že jakmile se filmové studio uvolí alokovat adekvátní prostředky, jako při adaptaci Hunger Games, může být výsledek o několik řádů lepší.

Když se touto optikou podíváme na Heated Rivalry, najednou dává úspěch tohoto seriálu smysl tak dokonalý, že musíme tápat nad tím, jak ho producenti mohli nevidět už zdálky. Máme tu slušně filmařsky ošetřený seriál, do nějž se může směřovat nevybouřená energie velmi aktivní a vášnivé subkultury, jíž podobné soustředné body chybí. Úspěch Heated Rivalry není o nic záhadnější, než byl úspěch Titaniku, který legitimizaci „ženské popkultury“ v mainstreamu vyšlapával cestičku (za cenu dekády odporu veřejnosti) na přelomu století.

Kluci hokejistický do toho praští

Heated Rivalry je pořád dílem kompromisu. Adaptaci především druhého dílu knižní série Game Changers spisovatelky Rachel Reid si musel Jacob Tierney poctivě vyvzdorovat na mezinárodně neznámé kanadské televizní stanici. Herci pak měli asi jen dva týdny na to, aby se procvičili na bruslích, což je důvod, proč v seriálu nevidíme příliš mnoho hokeje (kterým jsou přitom jak Tierney, tak i Reid v osobním životě posedlí). Nenatáčelo se pak chronologicky, což vzhledem k rozmachu děje znamená, že herci museli někdy během jednoho natáčecího dne ztvárňovat postavy s desetiletým odstupem, což není dvakrát pohodlný přístup.

Natáčelo se také principem dual-camera, kdy je akce snímaná několika objektivy najednou. Zrychluje to produkci, ale tradičně si nutí statičtější a rutinnější režii. V případě Heated Rivalry vypadá přesto obraz v rámci těchto limitací dobře, především díky užití širokoúhlých kamer s luxusními panavision čočkami, jež dodávají výsledku silný filmový look, ještě podtržený výraznou prací se světlem. Sem tam se objeví i víc vyšperkovaný záběr, který zážitek dostatečně ozvláštňuje. Přestože většina seriálu se natáčela ve stejném módu, v němž vznikají sitkomy, tvůrci tento princip dotáhli na maximum možností.

Nic pak nebrání tomu ponořit se do příběhu dvou vrcholových hokejistů ze soupeřících týmů, kteří krom sportu našli zalíbení ještě v něčem trochu jiném. Kanaďana Shanea (Hudson Williams) a Rusa Ilju (Connor Storrie) potkáváme jako nadějné hokejové hvězdy na vzestupu, když přijímají své první prestižní pozice coby rivalové. Přesto neodolají vzájemným pohledům, večer se sčuchnou na hotelovém pokoji a… Sodoma, Gomora! Následně jdou každý svou cestou a ani je nenapadne, že právě započali vztah, který je jednou zcela pohltí.

Největší překážka ve vyprávění je tu jeho časový rozmach – první série se odehrává mezi lety 2008 a 2017, což vyžaduje dost násilné časové skoky, které jsou zvlášť u romance riskantní. Hrdiny sledujeme jen tehdy, když se jejich cesty střetnou, což se zpočátku děje s rozestupem dlouhých měsíců, nebo i let. Přičemž si nějakou dobu vystačí s tím, že se spolu vyspí, prohodí si mezi sebou pár přátelsky soupeřivých slov a zase se rozloučí. Tady možná můžeme vsunout informaci, že ano, v sérii je mnoho sexuálních scén, směřovaných hlavně do prvních epizod, kdy je vztah mezi hrdiny čistě fyzický. Pravděpodobně si to ale vzhledem k pověsti série představujete o kus explicitnější, než to nakonec je – v celém seriálu ostatně nevidíme jediného pindíka. Je na vás, jestli to je dobrá, špatná, nebo jakákoliv zpráva.

Romeo a Romeo na ledě

Časem si kluci začnou psát i mimo své bezprostřední eskapády a vzniká mezi nimi vztah. Zranitelnějším z obou se jeví být Shane, obecně introvert, který krom občasných srazů s Iljou intimitu nezažívá. Místo toho žije život spořádaného sportovce/influencera, jehož dny zabírají mimo tréninky jen brand dealy a veřejná vystoupení. Coby napůl běloch a napůl Asiat cítí v hokejové subkultuře už tak dost velký tlak, takže seká dobrotu, aby správně reprezentoval svou komunitu a potěšil svou milující, ale trochu intenzivní mámu (Christina Chang). Právě proto je pro něj myšlenka coming outu tak nesnesitelná – bojí se, že by nedokázal plnit svou určenou roli.

Agresivní Ilja má oproti tomu pověst potížisty a promiskuitního holkaře. Shane pro něj není jediná možnost co do povyražení a téhle své mocenské pozice se nebojí využívat, aby vždy působil jako ten sebevědomější z dvojice. Samozřejmě je nám ale jasné, že za tvrdým slovanským přízvukem (každý je v šoku, když se dozví, že Storrie je rodilý Texasan bez špetky ruské krve, který se přízvuk naučil pár dnů před natáčením) se skrývá křehká duše. Coby Rus navíc čelí v případě odhalení jeho zájmu o muže mnohem většímu bezprostřednímu riziku než Shane.

Důležité je překonat první dvě epizody, během nichž se nejvíc časově skáče a vztah mezi postavami je nejméně hluboký. V tuto chvíli je pochopitelné, když bude člověk trochu zmatený z celého toho haló. Následuje třetí epizoda, v níž nečekaně sledujeme dvě úplně jiné postavy – znalci předlohy pochopí, že se tu ve zkratce adaptuje první román ze série Game Changers. Poslední roky je ale trendy do sezóny vložit jeden uzavřený mikropříběh, takže to jistě nikoho nevyvede z míry. A jakmile se série přehoupne do druhé poloviny, konečně začnou vtahy eskalovat, chemie mezi oběma herci bobtnat a my pochopíme, proč jsme tady.

Ten jeden okamžik

Vrcholným okamžikem seriálu, během nějž veškeré tvůrčí volby zapadnou do sebe, je jistě emocionální katarze závěru předposlední páté epizody. Příběh Shanea a Iljy se nečekaně spojí s příběhem hrdinů třetí epizody, o nichž jsme si mysleli, že jsme je ve vyprávění nadobro opustili. Jde vpravdě o geniální moment, který jako by v jedinou chvíli z postav alespoň v daný okamžik snímal veškerou tíži, kterou doposud cítily, a zasadil jejich trápení s utajovanou láskou (protože v tou dobou už oba ví, že se milují) do širšího kontextu.

Hrdinové jsou navíc zrovna ve stejné situaci jako divák – sedí u obrazovky. Tím se ještě podtrhává spoluúčast, jakou publikum může cítit. Kamera krouží, hudba zintenzivňuje, svět jakoby se zastavil. Postavy jsou v šoku, my jsme v šoku. Je to vlastně filmařsky zcela banální, ale čisté, upřímné a intenzivní – romance není mrtvá! Je to nejlepší televizní epizoda všech dob? Samozřejmě, že ne, představa „nejlepší epizody“ je absurdní a nesmyslná. Není ale divu, že jde pro tolik lidí o jejich nejintenzivnější televizní zážitek.

Heated Rivalry není „elevated“. Tvůrci se nepokouší vytvořit dojem, že stojí nad obvyklými žánrovými postupy, právě naopak. Jedná se o dílo bez cynismu, bez odstupu, bez všeho toho, co dělá současnou popkulturu tak bezzubou a bezbolestnou. Svět literární série Game Changerů je vcelku absurdní – jedná se o propletené vyprávění, kde zjišťujeme, že zdánlivě polovina NHL udržuje utajené gay románky. Právě to ale nakonec specifické výzvy coming outu a pohybu v hypermaskulinním prostoru posouvá blíž k univerzalitě. Homosexualita je tu tak samozřejmá, že ji jde skoro přijmout jako alegorii čehokoliv, čím se kdokoliv vymyká, ale z nějakého důvodu to musí skrývat. Lidí, kteří jsou ať už v tradičním, nebo širším slova smyslu queer, je mnohem víc, než sami tuší a vlastně jediné, co by stačilo k jejich osvobození, by bylo, aby všichni naráz přestali předstírat. I když to jistě na osobní rovině není tak snadné, jak to zní.

Heated Rivalry je právě o tomto okamžiku prvního vykročení ze stínu. Těžko tedy říct, kam se Jacob Tierney posune s druhou řadou, která stejný moment nemůže jednoduše zrecyklovat. Tohle kouzlo se dá předvést jen jednou. Čtenářky a čtenáři už to rozhodně ví, protože knih je venku víc než dost, z toho některé sledují Ilju se Shanem, jiné přesouvají pozornost na jiné figury. Primárním cílem seriálu ale jistě bude prodloužit angažmá dvou nově milovaných herců – uvidíme tedy, jestli se příští rok podaří znovu strhnout celý svět i ve chvíli, kdy už čeká maximum.

foto/video: © HBO Max, Crave 2026

Heated Rivalry
(Spalující rivalita)
Na VOD: 6. 2. 2026, HBO Max
Tvůrce: Jacob Tierney
Režie: Jacob Tierney
Předloha: Rachel Reid
Scénář: Jacob Tierney
Kamera: Jackson Parrell
Hudba: Peter Peter
Hrají: Hudson Williams, Connor Storrie, Vitali Makarov, Sophie Nélisse, François Arnaud, Dylan Walsh, Christina Chang, Robbie G.K., Kaden Connors, Harrison Browne
Střih: Arthur Tarnowski, Véronique Barbe
Zvuk: Joe Scandella
Scénografie: Aidan Leroux
Kostýmy: Hanna Puley
Casting: Sara Kay, Jenny Lewis