Recenze: Hamnet je niterná studie smutku a nehledá dodatečné atrakce. Ví, o čem chce být a je mu jedno, jestli nám to bude stačit

Už od srpna minulého roku, kdy se Hamnet začal objevovat v programu různých festivalů, se o něm mluvilo jako o frontrunnerovi filmových cen. Vzhledem k dominanci Jedné bitvy za druhou sice od té doby šance režisérky Chloé Zhao na druhého Oscara výrazně opadly, v hereckých kategoriích má ale zlatou sošku víceméně rezervovanou Jessie Buckley. Její výkon strhává a dojímá publikum v takové intenzitě, že o nikom jiném se v tuhle chvíli ani neuvažuje. Jako mnoho (pseudo)historických kostýmních dramat to ale Hamnet také schytává za údajnou vypočítavost buď coby „oscarová vábnička“, nebo cynické ždímání utrpení. Jak tedy k tiše kontroverznímu filmu přistoupit?

Prokletí druhé nejlepší postele

O životě nejslavnějšího dramatika Williama Shakespeara se toho ví málo. Dodnes je proto terčem konspirací, jež se na různé rovině šílenosti snaží vyrovnat s nepochopitelným faktem, že rukavičkářův syn se stal nejprominentnějším autorem západního kánonu. Vzhledem k tomu, jak málo je zřejmý jeho vztah k vlastnímu dílu, které dodnes plní divadelní hlediště, není kupodivu, že ještě méně jasno máme o jeho osobním životě.

Shakespeare se oženil se starší a výrazně bohatší ženou, jež byla v době svatby těhotná, což naznačuje přítomnost pořádného dramatu. Samotný vztah s Anne Hathaway je však nezmapovaný až na jediný detail, tedy že ve své závěti si na ni Shakespeare vzpomněl jen v jednom z dodatků, kdy jí odkázal „druhou nejlepší postel“. Ve vší divokosti se to vykládá jako důkaz chladného vztahu, nezájmu či dokonce posměchu. Historikové namítají, že vzhledem ke zvyklostem doby Shakespeare nemusel manželce odkazovat jmění, protože bylo samozřejmé, že se o ni postarají potomci. A druhá nejlepší postel byl ve skutečnosti ten nejhodnotnější specifický kus nábytku, který jí mohl připadnout, vzhledem k tomu, že nejlepší postel (umístěná tradičně v pokoji pro hosty) musela přijít nejstarší dceři.

Pravdu se už nikdy nedozvíme, jisté ale je, že obvyklá představa o Shakespearově manželství jako o problémovém je založená na značně nejistých premisách. Jedním z mála jeho pevných bodů je však smrt Shakespearova synka Hamneta, která je sama o sobě opět zahalená tajemstvím. Oficiálně neznáme ani příčinu úmrtí. Podle letopočtu pouze spekulujeme, že šlo následek moru, který tou dobou plundroval zemi. Jméno Hamnet, ve staré angličtině synonymní s Hamletem, však historiky vždy provokovalo k dohadům o tom, zdali Shakespeare svou nejslavnější hru náhodou nevyužil k možnosti vypořádat se se smrtí potomka. Opět jde o něco, co se s jistotou nikdy nedozvíme, proto je tak skvělé, že existuje spekulativní fikce.

Film posedlý smrtí

Chloé Zhao adaptuje stejnojmenný román Maggie O’Farrell, která se také podílela na vzniku scénáře. Obě autorky se snaží nabídnout intimní příběh Hathaway (Jessie Buckley), oslovovanou jejím méně používaným jménem Agnes (snad protože jméno „Anne Hathaway“ je v současnosti okupované hollywoodskou celebritou). Ta se nejprve riskantně zamiluje do mladšího a společensky níže postaveného dramatika (Paul Mescal), v jehož nepřítomnosti pak musí vychovávat děti. Muž zatím v Londýně buduje kariéru. Jediného chlapce přitom čeká tragický osud, který přetne pocit normality, na jaký si Agnes ohledně svého osamělého života zvykla.

Hamnet je film zcela pohlcený smrtí. A to přestože synek zemře až v poměrně pokročilé minutáži a Mescal je poprvé osloven jako “Shakespeare“ ještě o něco déle, což by značilo, že publikum nemá vědět, o kom příběh vypráví, a tedy ani, co se bude dít. Marketing i veřejná diskuse jsou však v tomto ohledu zcela otevřené. Film navíc začíná citací upozorňující, že Hamnet a Hamlet jsou v důsledku stejná slova, čímž jsme jako publikum okamžitě navedeni, jakým směrem máme uvažovat. A to je jedině dobře, protože Hamnet dává svým pojetím smysl jen a pouze tehdy, když publikum chlapcovu smrt očekává.

Očekává ji ostatně i sama Hathaway, jež je vykreslena jako žena žijící v silném spojení s přírodou, následující lidové pozůstatky pohanské tradice. Svůj čas tráví v lese, kde sbírá bylinky a připravuje z nich masti. Rodit chce jedině pod širým nebem a hluboce důvěřuje svým snům. V jednom z nich předjímá, že zemře jako matka dvou dětí, když se jí tedy po první dceři narodí dvojčata, chlapec a dívka, očekává, že o jedno z nich přijde. Přesto se zapřísahá, že udělá vše, aby tomu zabránila.

Jak do toho všeho zapadá Shakespeare? Jakkoliv to tak možná zatím zní, William tu není jen pro brand recognition. Mescal sice z filmu na dlouhé úseky mizí a události sledujeme povětšinou z úhlu pohledu Agnes, dramatikova symbolická přítomnost přesto prostupuje celý film. I když tradičně se jeho svatba se starší ženou vykládá jako důsledek jejího těhotenství, zde je tomu právě naopak a William přivádí svou lásku za vzájemné shody do jiného stavu, aby její rodina neměla jinou možnost než svolit k sňatku. Shakespeare se pak ukazuje jako milující manžel, nicméně také muž s ambicemi přesahujícími provinční maloměsto, které ho dusí. Manželka ho tedy sama vysílá do Londýna a přijímá úděl matky, která si musí při výchově poradit bez otce.

Až Hamnetova smrt opět rozdmýchává pochyby o tom, zda je Williamova věčná absence v pořádku a zda by neměl upřednostnit svou rodinu před uměním a obživou. Proto se Agnes po nedostatečné možnosti s Shakespearem truchlit vydává na cestu do hlavního města Anglie. Zde se dozvídá, že manžel právě chystá hru, jež sdílí jméno s jejím mrtvým synem. Tímto zjištěním je zcela rozhořčená, přijde jí nevkusné a urážlivé. Místo aby ji William utěšoval předhazuje Hamnetovo jméno davům!

Léčivá role umění

Jedním z největších úskalí pro vypravěče Hamneta je skutečnost, že smrt dítěte v alžbětinské Anglii měla jinou hodnotu než smrt dítěte dnes. Až polovina dětí se nedožila prvních narozenin a z přeživších další polovina nedorostla do patnácti let. Smrt dítěte byla jistě vnímaná jako smutná až tragická, jednalo se však o zkušenost, kterou zažila prakticky každá rodina a bylo nemožné, aby mohl rodiče pohltit stejný absolutní a paralyzující smutek, s jakým se lidé potýkají dnes.

O’Farrell tu spoléhá na to, že sleduje umělce, o němž lze uvěřit, že je emocionálně intenzivnější než většina jeho současníků. Stejně tak Agnes je vykreslena jako velmi netypická žena. Příběh přiznává, že reakce obou postav jsou o řád silnější, než by se čekalo, což ostatně poznamenávají i vedlejší postavy. Tak je to jistě v pořádku – Hamnet potřebuje mluvit k dnešnímu publiku a prokázat empatii k relevantním emocím.

Agnes by se chtěla semknout v pevnou rodinnou jednotku, která si navzájem stvrdí svou lásku. William něčeho takového není schopný. Prostor, kde se plně vyjádřit, mu poskytuje jeviště. A přestože Hamlet nenabízí jasné paralely k smrti jeho syna, pro O’Farrell a Zhao se přesto jedná o implicitní vyjádření emocí muže, který se neumí projevit explicitně. Problém je, že tyto dva druhy truchlení, z nichž každý je sám o sobě v pořádku, jsou v přímém protikladu. Jejich projev může dokonce tomu druhému ublížit. Není překvapivé, že tvůrkyně filmu nakonec podtrhávají především terapeutický potenciál vyprávění.

Musíte chtít

Podle reakcí je zjevné, že pro část publika je Hamnet nepopsatelně intenzivním zážitkem, zatímco pro jiné je sebedojímavým veletrhem mizérie, kde nám dílo máchá pod nosem dětskou smrtí, aby z nás vyždímalo reakci. Za nás nemá smysl pátrat po motivacích a zájmech tvůrkyň či producentů. Nápovědu, jak k filmu přistoupit, nakonec příhodně nabízí samotný plakát, který nás vybízí: „Mějte srdce otevřené.“

Hamnet je přímočarý film, vyžadující divákovu ochotu odevzdat se předkládaným emocím. Vůči jakémukoliv odstupu je takřka bezbranný, takže když k němu přijdete s náturou „nenechám se uplatit laciným brečením nad mrtvým dítětem“, tak je to dopředu prohraný boj. Ne že by opak byl automaticky pravda a každému otevřenému divákovi či divačce se film musel líbit, ale rozhodně je v takovém případě šance. A víc než malá.

Chloé Zhao se tu po svém nešťastném angažmá u Marvelu (Eternals jsou jednou z nejlépe vypadajících marvelovek, ale jde o film, který v době jeho premiéry nikdo nechtěl) vrací k přístupu oscarové Země Nomádů, i když v tradičně estetičtějších kulisách, než jaké poskytuje parkoviště karavanů. Ačkoliv jde o Američanku, její režijní minimalismus jako by vypadl z evropské festivalové produkce.

Recenze: Země nomádů nepromluví ke všem svým divákům stejně. Plně si zaslouží všechny nominace i ceny

Neokázalé drama je citlivě vystavěno kolem postavy ovdovělé šedesátnice Fern, nalézající životní sílu v cestování napříč Amerikou ve svém příbytku, bílé dodávce, a kolem četných setkání s podobně naladěnými novodobými „kočovníky“. Režisérka Chloé Zhao se v něm zamýšlí nad malými-velkými životními momenty, …

Nijak se tu nezastírá, že Hamnet je o jedné jediné věci. Ani že ho vlastní fikční svět ani psychologie postav nezajímá v jiném směru než v tom ústředním. Jistě jde o „krásný film“ plný silných obrazů, nikdy ale způsobem, který by mohl nasytit sám o sobě – u Hamneta se nejde kochat. Jde se u něj povětšinu stopáže jen trápit, než nakonec přece jenom najde špetku smíření. Pokud to někomu bude připadat moc vyumělkované, moc chtěné a moc mělké, nepůjde říct, že se automaticky plete. Stejně tak ale může jít o nejniternější zážitek za dlouhou dobu – a to stojí za pokus.

foto/video: © Cinemart 2026

Hamnet
Velká Británie, 2025, 125 min
Česká premiéra: 22. 1. 2026
Režie: Chloé Zhao
Předloha: Maggie O’Farrell
Scénář: Chloé Zhao, Maggie O’Farrell
Kamera: Łukasz Żal
Hudba: Max Richter
Hrají: Jessie Buckley, Paul Mescal, Emily Watson, Joe Alwyn, Jacobi Jupe, Noah Jupe, Sam Woolf, Jack Shalloo, David Wilmot, Smylie Bradwell, Freya Hannan-Mills
Produkce: Pippa Harris, Liza Marshall, Sam Mendes, Steven Spielberg, Nicolas Gonda
Střih: Affonso Gonçalves, Chloé Zhao
Zvuk: Johnnie Burn
Scénografie: Fiona Crombie
Masky: Nicole Stafford
Kostýmy: Malgosia Turzanska