Recenze: Jedna bitva za druhou je hektický, černohumorný a revoltující klenot. DiCaprio míří pro dalšího Oscara

Den zaškrtnutý v kalendáři snad každého milovníka filmu je zde: Nový kousek Paula Thomase Andersona. Jak to tak u něj chodí, trailery, plakáty ani synopse neposkytují zřejmou nápovědu o tvaru samotného snímku, který je moc nezkrotný na to, aby se jeho kvalita dala snadno zprostředkovat. S tímhle filmem jde dělat jen jedno: Zažít ho. A to byste v případě Jedné bitva za druhou rozhodně měli udělat.

Revoluci neuvidíte na obrazovce (ale na plátně)

Po zasněně nostalgickém dospívání v Lékořicové pizze přichází kalifornský rodák s dravým blockbusterem za 130 milionů dolarů, jímž poprvé čichá k akčnímu žánru. Mělo se za to, že tak velký rozpočet, a tedy zodpovědnost vůči producentům, Andersona nevyhnutelně zkrotí. To jsme se ale pletli. PTA možná nedosahuje divnosti své adaptace postmoderního románu Inherent Vice, nicméně jí není ani zvlášť daleko.

Bob (Leonardo DiCaprio) je členem radikální revoluční buňky French 75, kterou by vládní složky bez váhání označili za domácí teroristy. A nebylo by se čemu divit – dobře organizovaná skupina napadá instituce se zbraní v ruce razantně vysvobozuje zadržené migranty z detenčních zařízení či jinak sabotuje plány Zákona. Jedná se o operaci dost odhodlanou na to, aby měl Bob, odborník na výbušniny, vždy plné ruce práce, což vypovídá mnohé.

Tepajícím srdcem undergroundu je však jeho partnerka Perfidia (Teyana Taylor), která mu porodí dítě, sama se však o mateřství příliš nestará – na to je moc velkou rebelkou, pro niž je jediným cílem radikální svoboda. Nakonec je to právě její zbrklost a nerozmysl, které rozpoutají všepohlcující chaos. Během jedné z akcí zabije strážníka, což je hranice, kterou nikdo nechtěl překročit. Jak kvůli vlastním hodnotám, tak protože to automaticky zvyšuje odhodlání bezpečnostních složek revolucionáře dopadnout. Aby Perfidia unikla důsledkům svého činu, nakonec právě ona začne spolupracovat s vysokým armádním důstojníkem Lockjawem (Sean Penn), s nímž už nějakou dobu měla pragmatický sexuální poměr, a začne jmenovat jména. Nakonec zmizí neznámo kam, ale ne dřív, než její informace vedou k identifikaci jejích soudruhů.

Skutečný děj začíná o šestnáct let později, kdy se French 75 rozpadla a její členové rozutekli po Spojených státech. Bob nyní žije uprostřed ničeho sám se svou dospívající dcerou Willou (Chase Infiniti), které dost lezou na nervy podivínství otce i jeho drogové návyky. S relativním klidem a úmornou nudou se ale budou moct brzy rozloučit. Vypátrá je Lockjaw, jenž má důvod se domnívat, že Willa je jeho dcera. Ne že by se v něm vzbudily otcovské city, usiluje o přijetí do elitního klubu posedlého rasovou čistotou a existence napůl černošského potomka by zhatila jeho posvěcení. Vyšinutý voják tedy spouští hru na kočku a myš, přičemž si ani sám neuvědomuje, co všechno už je v pohybu.

Nepříjemná realita

Obvykle si u hodnocení filmů pomáháme přirovnáními k podobným produkcím, zde ale víc než kdy jindy platí, že Jedna bitva za druhou je film jako žádný jiný. Paul Thomas Anderson má na jednu stranu v malíku veškeré filmařské postupy, na stranu druhou ale pevně důvěřuje své intuici. V jeho práci se tedy střetávají stále větší filmařská finesa a sebedůvěra s excesem a excentričností, jež se odmítají dát zkrotit.

Máme tu příběh, který slouží jako pádná alegorie současných Spojených států – země, jež se v tuhle chvíli jeví permanentně jako na pokraji kolapsu. Politické násilí a občanská neposlušnost eskalují, zatímco elity konsolidují moc a využívají rozdělené společnosti k vlastnímu obohacení. Nepřítele se jim podařilo udělat z lidí, kteří reálně nepředstavují žádnou hrozbu, ale nemají možnost se bránit. Boj proti takovému systému je morálně oprávněný, ale praktického účinku by mohl nejspíš dosáhnout jen při eskalaci na rovinu, která je jednak prakticky nedosažitelná a jednak se neobejde bez katastrofálních obětí.

Revolucionáři v Jedné Bitvě za druhou bojují za správné věci, nemají ale opravdovou šanci dosáhnout systémové změny, takže je jejich existence tak trochu černým vtipem. Anderson se jim přesto pouze neposmívá – třeba okolo místního senseje Carlose (Benicio Del Toro) vznikla mohutná komunita utečenců a ilegálů, kteří si navzájem pomáhají a mohou se na sebe spolehnout až za hrob. Jedná se o jednoznačný kontrast k světě rasistických a xenofobních boháčů, do jejichž toxické prestižní společnosti se chce dostat Lockjaw. Je to ale sensej Carlos, kdo představuje hodnoty opravdového bratrství.

Obzvlášť v důsledku událostí posledních měsíců se po zhlédnutí Jedné bitvy za druhou budou mnozí ptát, jestli film nezachází příliš daleko v obhajobě násilného odporu. Těžko říct, nakolik to je jasné samotnému Andersonovi. Když se dočkal kritiky za to, že v Lékořicové pizze pracuje se vztahem patnáctiletého kluka a o dekádu starší ženy, jeho vysvětlení upřímně řečeno nezněla moc přesvědčivě – zdá se, jako by o věci ani neuvažoval z jiného než z jeho vlastního úhlu pohledu, kde vše vyznívalo nevinně a romanticky. Vracíme se k tomu, že jde o filmaře, který se odmítá vzdát své intuice.

Možná i proto Jedna bitva za druhou zachycuje tak skvěle současný zeitgeist Ameriky ve vší jeho syrovosti. Kdyby si všechny nepříjemné otázky o možnostech a způsobech vhodného odporu vůči nespravedlivému systému Anderson příliš detailně kladl, nemohl by je stejně sugestivně replikovat jeho film. Ten ostatně na této rovině nenabízí odpovědi. Jeho hrdinové se nikdy nedostanou do bodu, kdy by své způsoby chtěli pověsit na hřebík a Anderson se nikdy nedostane do bodu, kdyby jednoznačně naznačil, že by to měli udělat. Zároveň ale nemůže být řeč o glorifikaci. Jejich bitvy budou pokračovat. Ve víře, že když se nepodaří změnit svět, podaří se alespoň pomoct konkrétním lidem.

To ustojí jen karikatura

V další své rovině je film o kus osobnější. Sleduje nástrahy rodičovství v té nejextrémnější možné situaci. Anderson rád pracuje s postavami definovanými často jedinou silnou vlastností, kterou neváhají nahlas vyřknout. Je běžné, že jeho hrdinové mají krátké monology, v nichž vyjmenovávají své záměry a patologie. V tomhle ohledu jde o velmi mechanického vypravěče, což ale neznamená, že s těmihle rozdanými kartami neumí pracovat jemně a komplexně. Ať už jde o charakterové studie jako Až na krev nebo Nit z přízraků, nebo ansámblovky jako Magnolia a Hříšné noci. Jedna bitva za druhou je někde mezi tím, což ne každému vyhovuje. Pokud se film setkává s výtkami, tak hlavně za to, že postavy mají příliš mnoho prostoru na to, o jaké jde karikatury – obzvláště pak Pennův Lockjaw, který někdy vyznívá jako maniakální T-1000 na misi.

Určitá tendence k humorní nadsázce je však právě tím, co Anderson potřebuje, aby se na už tak dost těžký film dalo koukat a nepropadnout depresi z toho, že civilizace se řítí k záhubě. A Jedna bitva za druhou rozhodně je zábavným filmem, naplněným vtipy v dialogu i v obraze a zvuku. Hektičnost si tu v ničem nezadá se Safdieovic sourozenci a úmorná nejistota toho, co na hrdiny čeká za dalším rohem, by se dala krájet. Přesto je alespoň trochu vyrovnaná právě tím, že i oni sami jsou excentrické figurky, které tu zátěž snáší o trochu lépe než skutečná lidská bytost. Není každopádně divu, že o DiCapriovi a Pennovi se opět mluví v souvislosti s Oscary, protože jejich nasazení je obdivuhodné.

Jen tak mimochodem nejlepší honička

Nemělo by zapadnout, jak dobře celý film vypadá. V dialozích to jistě nikoho nepřekvapí, Anderson si ale umí poradit i s akcí. Samozřejmě kašle na to, jak se akční scény točí obvykle, čímž trochu připomíná éru, kdy se Nolan chopil Batmana. Jen tedy, promiň Chrisi, PTA má ještě o kus větší filmařský cit, takže nám ve finále jen tak mimochodem servíruje jednu z nejlepších automobilových honiček, jaké jste kdy na plátně viděli. Práce s prostorem a záběrováním na vlnité prérijní silnici vám zamotá hlavu.

PROFIL

Je Paul Thomas Anderson nejlepším žijícím režisérem? S Jednou bitvou za druhou se pustil do akce

Našlo by se dost cinefilů, kteří vám řeknou, že Paul Thomas Anderson je nejlepším žijícím režisérem. Každý jeho nový projekt je vyhlížený jako výrazný filmový event a každý je následně v nějaké míře oslavován a vynášen do nebes. Jeho renomé …

Konec je nepřekvapivě sentimentální, hledající jakýkoliv záblesk naděje. Anderson umí zobrazit temnotu lidské duše, na konci svých vyprávění ale rád staví na parapet zapálenou svíčku, aby naváděla zbloudilé chodce. A platí to tím víc, čím je starší. Tentokrát to opravdu vyznívá extra vysněně, vždyť tenhle příběh jako by si o nekompromisně temný konec říkal. Lze ale pochopit touhu vzepřít se zdánlivě nevyhnutelnému pesimismu. PTA vždy zdůrazňuje, že je potřeba plně využívat toho, že film se musí přizpůsobit našim rozhodnutím – tuhle možnost bychom měli využívat tím spíš, že realita stejně tvárná není. Když má tedy postavy rád, dotlačí je do happy endu. Tak to prostě chce.

Jedna bitva za druhou je absolutní filmová špička od svého zpracování po diskuze, které může vyvolat. Pár lidí nejspíš otráví, ale bude těžké nenechat se jí alespoň trochu strhnout. A nyní nezbývá než s napětím sledovat úspěch ve světových kinech, protože slušné tržby tohohle majstrštyku by byly výborný precedent.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical © 2025

Jedna bitva za druhou
One Battle After Another
Krimi / Drama / Thriller
USA, 2025, 161 min
Česká premiéra: 25. 9. 2025, Vertical
Režie: Paul Thomas Anderson
Scénář: Paul Thomas Anderson
Kamera: Michael Bauman
Hudba: Jonny Greenwood
Hrají: Leonardo DiCaprio, Sean Penn, Chase Infiniti, Benicio Del Toro, Teyana Taylor, Regina Hall, Tony Goldwyn, Alana Haim, Wood Harris, Shayna McHayle
Produkce: Paul Thomas Anderson, Sara Murphy, Adam Somner
Střih: Andy Jurgensen
Zvuk: José Antonio García, Christopher Scarabosio, Tony Villaflor
Scénografie: Florencia Martin, Anthony Carlino
Kostýmy: Colleen Atwood
Casting: Cassandra Kulukundis