Béla Tarr zemřel 6. února 2026 ve věku 70 let po dlouhé nemoci. Patřil k nejvýraznějším evropským autorům posledních dekád a zásadní měrou ovlivnil podobu tzv. pomalého kina. Proslul radikálně dlouhými záběry, černobílou estetikou a existenciálně pesimistickým pohledem na svět, v němž se vyprávění často rozpouští ve vizuálním rytmu a atmosféře. Do dějin světové kinematografie se nesmazatelně zapsal především sedmihodinovým eposem Satanské tango, který natočil podle románu spisovatele László Krasznahorkai.
Tarr začínal na přelomu 70. a 80. let sociálně laděnými filmy reflektujícími každodenní realitu tehdejšího Maďarska, brzy se však posunul k osobitému, silně stylizovanému filmovému jazyku. Klíčovými díly jeho tvorby se staly snímky Zatracení, Werckmeisterovy harmonie, Muž z Londýna či závěrečný Turínský kůň, po němž se rozhodl ukončit režijní kariéru. Jeho filmy sbíraly ocenění na nejprestižnějších festivalech, včetně Velké ceny poroty v Berlíně, nominace na Zlatou palmu v Cannes či čestných Evropských filmových cen.
Silný vztah měl i k českému prostředí. V říjnu 2023 převzal v Praze čestný doktorát Akademie múzických umění v Praze a po celý zimní semestr vyučoval na FAMU, kde otevřeně mluvil o svobodě tvorby a odpovědnosti filmaře vůči světu. Českému publiku se opakovaně představoval také na festivalech v Jihlavě, Uherském Hradišti či na Febiofestu. Béla Tarr po sobě zanechal relativně malou, ale mimořádně vlivnou filmografii, která zůstane trvalou výzvou i inspirací pro další generace filmařů.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
