Recenze: Otec Matka Sestra Bratr ani Jim Jarmusch se s tím nepářou. Tiché bitvy rodinných vztahů vám budou povědomé

Filmařský velikán Jim Jarmusch si coby sedmdesátník již vypracoval pozici točení „pro sebe“, které odráží výhradně jeho aktuální zájem či vtíravou myšlenku, aniž by se zaobíral uspokojováním publika, budováním dějových oblouků a plněním běžných pravidel filmařského provozu. Ne že by Jim takovým nárokům příliš propadal zamlada. Jeho povídkový triptych Otec Matka Sestra Bratr je tedy nekompromisně minimalistický, ale také obdivuhodně trefný.

Pro Jima Jarmusche tu není místo!

S novinkou Otec Matka Sestra Bratr Jima Jarmusche odmítli v hlavní soutěži v Cannes, což ve filmaři, jehož dílo se vyznačuje klidem a umírněností, podle všeho vyvolalo pořádný hněv a možná trvalé rozkmotření s nejprestižnějším světovým festivalem. Cinefilové se pak ptali, o jak velký průšvih musí jít, když tak velebenému jménu nezaručilo zdánlivě samozřejmý slot. Hodnocení na filmových databázích by nejistotu mohlo podtrhnout, i když kritiky, především ze stran Jarmuschových příznivců, nezní nespokojeně.

A to je nakonec klíč k celé záhadě. Snímek se nachází na hraně snesitelnosti pro publikum kladoucí na něj „normální“ nároky dramatu či zábavy, zatímco u publika naladěného na notu Jarmuschových melodií tu je dost velká šance na úspěch. Ne že by šlo samozřejmost. Jeho filmy jako Ghost Dog, Mrtvý muž či relativně nedávno Paterson v sobě mají i přes svou svébytnost kus divácké vstřícnosti. Ať už díky výrazným kulisám, nebo pozitivnímu vyznění, díky němuž se lze cítit plný energie i po pomalém vyprávění. Zde nic z toho nenajdeme.

Otec Matka Sestra Bratr je nekompromisně neatraktivní film. Skládá se z tří oddělených povídek, přesněji z tří scén, během nichž dochází k rodinnému konfliktu, i když přesněji spíš setkání (konflikt je moc silné slovo), v němž dominuje, jak možná tušíte, otec, matka nebo bratr se sestrou. Největší úlitbou publiku je hvězdné obsazení jako Adam Driver, Cate Blanchett, Tom Waits či Vicky Krieps. Střetají se však ve velmi střídmých situacích a tichých konverzacích o banalitách.

Proč to dělat jako vždycky?

Pokud by Jarmusch chtěl, snadno by docílil toho, aby se jednotlivé povídky změnily v dějové linie, některé postavy by se daly sloučit a mohl by vzniknout standardní kontinuální děj s jednou rodinou, která prožije všechny tři povídky. Jinými slovy by mu vznikl „normální film“, který by to u publika měl automaticky jednodušší. Jarmusch se ale rozhodl toto úsilí nevynakládat. Stejně tak to však nepřehání s tím, aby, když už sleduje tři rozdílné rodiny, se od sebe tyto rodiny nějak enormně lišily. Příběhy se sice odehrávají v různých koutech anglicky mluvícího světa, odlišnost tohoto prostředí však není podtržena dost na to, aby šlo o kaleidoskop lidské různorodosti. Dramaturg by zaplakal.

Spíš než podezírat Jarmusche z lenosti či neschopnosti domyslet důsledky svých voleb, bychom mu však snad měli prokázat trochu důvěry a hledat vysvětlení. Nemělo by nás nakonec překvapovat, že filmař s jeho portfoliem a lety odtočené práce se nesoustředí na věci, na něž by mu scenáristické příručky radily se soustředit. Kam tedy jeho zájem směřuje? Otec Matka Sestra Bratr je jemnou, neagresivní, přesto sžíravou studií rodinné dynamiky. Rolí, které hrajeme nebo chceme hrát v životech svých příbuzných. Masek, které během toho nasazujeme.

Bitevním polem tu je konferenční stolek s kávou a zákusky, od nějž se zvednout je znakem přiznání prohry. Bodné rány zasazuje pasivní agresivita a uštěpačnost. Ne ve smyslu vyostřených střetů, kde si jednotliví účastníci přišli hlasitě vytýkat své nedostatky. Nesledujeme oběti s nadměrnými traumaty ani neodpustitelnými křivdami á la Vinterbergova Rodinná oslava. Všichni, které vidíme, se nominálně milují. Chtějí si navzájem dávat, co potřebují, ale neví přesně co. Sami touží po validaci, která nepřichází proto, že ostatní jsou stejně nejistí. A pokud přichází, tak jako součást velkého divadla, které je paradoxně méně pravdivé než upřímnost.

Co pro sebe znamenáme?

Sledujeme otce, který po smrti manželky žije už nějakou dobu sám a nyní přijímá na návštěvě dvě dospělé děti. Ty se strachují o jeho bytí a děsí se z představy, že jejich otec je jen skořápka bez dalšího smyslu. Místo, aby se otec otevřel jako plnohodnotná bytost s agendou, která své děti dávno přerostla, před nimi raději tento předpoklad stvrzuje a hraje bezmoc. Plní svou roli a dětem dovoluje plnit tu jejich Je to to nejlepší, nebo nejhorší, co může dělat? Následně přijímá matka na druhé straně oceánu své dvě dcery, jež nechtějí naplno vysvětlovat ani pojmenovávat svůj život, zároveň ale očekávají, že budou za své volby chváleny. A nakonec trávíme čas se sourozenci, kteří se probírají pozůstalostí po svém otci.

Jedná se o vyprávění plné melancholické bolesti, v němž se, jak je u minimalistických filmů běžné, každý přítomný objekt a pronesená replika mění v symbol. Symbol prostoru, který lidé vzájemně zabírají ve svých životech, a vlastností, jež je definují. Zastánci Jarmusche jistě řeknou, že jen tak prázdný film může být tak přeplněný významy, protože v něm není nic, co by strhlo naši pozornost a znemožnilo nám přemýšlet. Plus nás Jarmusch rád uvězňuje v realisticky trapných situacích, které nám mohou v každém okamžiku připadat povědomé.

Povídky nesdílí postavy, jako červená nit se jimi ale vinou některé motivy. Ve všech třech příbězích vidíme rolexky, o nichž někdo prohlásí, nebo můžeme spekulovat, že nejsou pravé. Symbol maskulinního statutu, společenského úspěchu a emancipace, k nimž se některé postavy hlásí, jiné se je snaží popřít a jiné už je ztratily. Pod okny domů se ve všech případech prohánějí děcka na skateboardech – předzvěst další generace, která i nás nakonec vytlačí z prominence, nebo také znak svobody, kterou postrádáme.

Jarmusch nám nedává konverzačku, u jejíž vybroušených replik máme obdivně kývat hlavou nad scenáristickou břitkostí – tak banální vulgarita mu není blízká. Ani nestaví situace s extrémně silnými pointami, snad s výjimkou první povídky, která má jako jediná „zvrat“. Právě lidskost a přirozenost, s nimiž se zvládá dostat k jádru věci, jsou však na něm tak uhrančivé. Rozhodnutí navštívit tři rozdílné rodiny je pak demonstrací univerzálnosti lidské zkušenosti. Nebudeme nikomu vytýkat, když se na to nebude cítit. Rozhodně je lepší Jarmuschovu poetiku už znát, i v kontextu jeho tvorby jde ale o extrém. Pokud vám ale tenhle film sedne, nejspíš vám sedne tak moc, že ho jen tak nedostanete z hlavy.

foto/video: © Aerofilms 2024

Otec Matka Sestra Bratr
Father Mother Sister Brother
USA, 2025, 110 min
Česká premiéra: 19. 2. 2026, Aerofilms
Režie: Jim Jarmusch
Scénář: Jim Jarmusch
Kamera: Yorick Le Saux
Hudba: Jim Jarmusch
Hrají: Adam Driver, Cate Blanchett, Tom Waits, Charlotte Rampling, Vicky Krieps, Mayim Bialik, Indya Moore, Luka Sabbat, Françoise Lebrun
Produkce: Carter Logan
Střih: Affonso Gonçalves
Zvuk: Robert Hein
Scénografie: Marco Bittner Rosser, Jenny Oman
Kostýmy: Catherine George
Casting: Ellen Lewis