Ondřej Hudeček na sebe upozornil mezinárodně oceňovaným krátkým filmem Furiant (mj. cena za režii na Sundance) a dokumentem Pásky z Nagana, který získal Cenu české filmové kritiky a na ČSFD má hodnocení 95%. Nyní přichází s celovečerním hraným debutem Poberta, na němž se podílel jako scenárista, režisér, kameraman i střihač. Absolvent FAMU a Trebas Institute v Montrealu se vedle filmu věnuje také vývoji počítačových her. Komedie Poberta právě vstoupila do kin.
Kdo je hlavní postavou vašeho celovečerního filmu Poberta?
Poberta je o partě zlodějů, kteří dělají malé krádeže na malém městě. Hlavní postavou je zlodějíček Lupyn. Ten se po návratu z vězení zaplete do série podvodů, které mají pomoct místním firmám odvrátit krach. V něčem to je to trochu inspirované vesnickým prostředím, v němž jsem vyrůstal – sám pocházím z jihomoravské Strážnice, kde se film natáčel.
Poberta je tzv. heist neboli zlodějská komedie. Proč zrovna tento v Čechách ne úplně obvyklý žánr?
Zlodějské či lupičské komedie typu Loganovi nebo Dannyho parťáci se u nás opravdu prakticky netočí. Bylo proto potřeba najít způsob, jak tento ryze americký žánr přenést do českého prostředí, aby působil uvěřitelně a zároveň neztratil nadsázku. Hollywoodské heist komedie mám hodně rád. U Poberty jsem se jimi sice inspiroval, film jsem však záměrně zasadil do nám důvěrně známých reálií, než abych na ně za každou cenu rouboval typicky americké žánrové prvky.
Matyáš Řezníček alias zlodějíček Lupyn ale není jednoznačně záporná postava…
V kriminálních příbězích mě baví ta ambivalence. Postavy v nich nejsou jen dobré nebo špatné. Náš hrdina je spíš takový sympaťák, který sice dělá ilegální činnost, ale s dobrými úmysly.
Jak se dostal do příběhu o lokálním zlodějíčkovi jako nenásilná švejkovská kulisa covid?
Scénář jsem psal v době covidu, pomáhal mi s ním producent Tomáš Hrubý a byl to on, kdo přišel s nápadem zkusit tam ten covid nějak dostat. Během psaní scénáře probíhaly jednotlivé vlny covidu a ty nás inspirovaly k dramatické struktuře, která najednou začala fungovat. Ve smyslu, že když přijde rozvolnění, tak není zájem o zloděje, a když přijde další vlna, tak zase ano. Takže to bylo vlastně naprosto autentické, ten covid se tam dostal přirozeně.
Standa Majer není v roli místního lichváře Asasína skoro k poznání, na hlavě má odbarvenou trvalou, což pro něj není obvyklé. Jak k tomu došlo?
Je pravda, že Standa Majer v roli Asasína skutečně „vyčnívá“, protože role tohoto typu často nehraje. V našem filmu se objevuje v naprosto jiné poloze a je to vtipné. Se Standou už jsme dříve spolupracovali na mých školních cvičeních včetně krátkého filmu Furiant, takže když jsem pro Pobertu hledal někoho, kdo bude uvěřitelný pro roli místního podnikatele, který to má takzvaně pod palcem, napadl mě právě on. Zároveň jsme ale jeho postavu potřebovali něčím “shodit”, takže jsme se Standou přemýšleli, jak toho vizuálně docílit. Varianta byla i třeba nějaká pleška, padlo hodně nápadů. Nakonec se jako nejpraktičtější ukázala trvalá, protože jsme Standu nemuseli holit, a mohl tak pracovat i na svých dalších rolích. Půl roku chodil s blonďatými vlasy a nikdo nechápal, co to má na hlavě, protože měl reálně trvalou a hrál s tím svá představení.
Ve filmu hraje spousta výrazných herců. Jak probíhal casting k Pobertovi?
Výběr herců probíhal intuitivně v mé hlavě, klasický casting jsem neorganizoval. Měli jsme asi dvoje kamerové zkoušky, protože jsem chtěl vidět, jak spolu budou fungovat představitelé té zlodějské party a také Matyáš s Denisou Barešovou jako pár. Všechny ostatní herce jsem oslovil napřímo na základě jejich předchozí práce z divadel a filmů, protože jsem měl zkrátka pocit, že jsou to ti praví.
Výrazní herci, jako například Anna Fialová, Jiří Štrébl, Jiří Vyorálek a další hrají v Pobertovi i v epizodních rolích. Jak jste je vybíral?
Jako režisér samozřejmě potřebujete, aby i role, ve kterých herce na plátně vidíme třeba jen na chvíli, byly zahrané dobře. Navíc je výhoda, když si divák zapamatuje, že tam dotyčný herec nebo herečka hrál, někdo specifický a výrazný, protože v Pobertovi je hodně postav a je důležité, aby se divákovi nepletly.
Ve filmu se tak mihne třeba i Marek Adamczyk. Původně měl tuto roli hrát někdo jiný, ale na poslední chvíli odpadl, tak jsem zkusil Marka, se kterým jsem rovněž natáčel pár krátkých filmů, a on mezi trénováním StarDance přijel na dva dny s námi točit Pobertu… Spoustu rolí jsem obsadil na základě předchozích spoluprací, s herci, se kterými jsme už dříve něco točil a znali jsme se.
Film se natáčel v jihomoravské Strážnici a okolí. Spolupracovali jste i s místními neherci?
Ano, před natáčením jsme ve Strážnici zorganizovali velký nábor komparzu, díky němuž jsme si vytvořili databázi zhruba tří set lidí, které jsme mohli podle potřeby obsazovat jako komparzisty. Na rozdíl například od Prahy totiž ve Strážnici pochopitelně žádná taková databáze neexistuje, tak jsme si ji museli vytvořit. Během náboru jsem si vyhlédl i několik šikovných neherců, které jsem pak obsadil do menších epizodních rolí.
Dá se říct, že Poberta je první český celovečerní film z covidu?
Ano, „z covidu“, ale určitě ne „o covidu“. V zahraničí nějaké podobné filmy vznikly, ale v Čechách kromě dokumentů z té doby ne. Poberta není o průběhu samotné pandemie. Nedokumentuje tu dobu. Náš příběh by mohl fungovat v době jakékoli krize, která posouvá morální hodnoty. V takových dobách je totiž snadné mít pocit, že si můžeme dovolit víc, protože je „výjimečná situace“, kdy neplatí pravidla, která platila doposud. Proto má náš film do značné míry blízko k westernu – především skrz pocit určitého bezpráví nebo bezvládí, kdy místo běžných pravidel platí právo silnějšího. Tyto westernové archetypy jsou v Pobertovi záměrně, protože ukazují, jak se v krizové situaci posouvají morální hodnoty a čtení zákona. A k tomu ty zmíněné vlny, které byly pro covidovou krizi unikátní a které nám daly možnost odrážet v nich vývoj hlavní postavy. Takže zpět k otázce – ano, Poberta se odehrává v době covidu jako archetypu společenské krize, ale nevypráví přímo o něm.
Film se dotýká pandemie pouze v těch humorných momentech spojených například s obcházením stále se měnících pravidel…
Humorné situace ve scénáři těží z absurdity té doby a taky z toho, jak my Češi umíme obcházet pravidla – to je taková ta naše „česká cesta“. Rozhodně nebylo mou ambicí covid zlehčovat nebo si z něj dělat srandu. Ale ta doba s sebou přinesla i spoustu opravdu nestandardních situací, které nám byly inspirací. Právě na pozadí takových událostí se totiž zrodil Lupynův nový „byznys“. Celá zápletka Poberty se vlastně točí kolem jednoho absurdního nápadu, jak v té neobvyklé době přežít.
Westernové náznaky u Poberty jsou trochu patrné i z barevnosti filmu, která je lehce laděna do pouštní okrové barvy, ale také třeba z kresleného plakátu nebo filmového fontu…
Western nemusí mít indiány a kovboje. V Pobertovi pracujeme s jeho archetypy a principy vyprávění. Je tu bandita, který se vrací z vězení s vidinou nového začátku, zkorumpovaný muž zákona, vystrašení vesničané, záporák, který se snaží vykoupit jejich pozemky… Na první pohled to nemusí být zřejmé, ale je to součástí kombinování různých žánrů, které mě jako tvůrce baví. Poberta je komedie, zlodějský film, western, ale zároveň i love story – a trošku pohádka pro dospělé (smích).
Kvůli rolím v Pobertovi se museli herci naučit slovácké nářečí. Jak to probíhalo?
Měli jsme hodně zkoušek, kde jsem hercům opravoval výslovnost. Snažili se to nářečí naposlouchat, měli k dispozici různé nahrávky. Na place jsme měli mého kamaráda ze Strážnice, který studoval JAMU a který byl hercům pořád k dispozici, kdyby měli o něčem pochyby – jak se co vyslovuje, jestli se něco dá říct třeba jinak a podobně. V naší herecké partě byli i dva kluci přímo ze Strážnice – Lukáš Příkazký a Petr Borovec, mí kamarádi z dětství. K tomu herci strávili zhruba týden před natáčením ve Strážnici na takovém „soustředění“, aby nasáli to prostředí, komunitu a atmosféru. Chodili jsme společně do hospody, někteří se pro svou roli naučili jezdit třeba s vysokozdvižným vozíkem, jiní s motorovým člunem, Matyáš měl lekce řízení Avie, aby ji mohl řídit sám…
Proč jste se rozhodl děj Poberty situovat přímo do své rodné Strážnice?
Samozřejmě, že by se děj filmu mohl odehrávat třeba v jižních Čechách, ale to by pro mě nebylo tolik osobní. Strážnice pro mě byla autentická – pocházím z ní, znám ty lokace, na spoustě míst, kde se točilo, jsem strávil dětství a dospívání. Strážnice mě také do určité míry inspirovala pro některé postavy a zápletky.
I když to přineslo spoustu logistických komplikací a byl zde určitý risk spojený s tím slováckým nářečím, tak volba na Strážnici padla z toho důvodu, že to má pro mě osobní vazbu.
Soutěžte s námi o 3×2 vstupenky do kina na Pobertu (kliknout)
Soutěž probíhá od 6. března do 12. března 2026. Poskytovatelem cen je Bontonfilm. Soutěžící svou účastí v soutěži dává souhlas k tomu, aby jím poskytnuté osobní údaje byly zpracovány Totalfilm.cz v souvislosti s konáním předmětné soutěže. Totalfilm.cz zaručuje, že osobní informace neposkytne za žádných okolností třetím stranám.
Výhru nelze jakkoliv právně vymáhat. Pořadatelem soutěže je Totalfilm Media, s.r.o., partner Bontonfilm je dodavatelem cen.
V roli vypravěče se v Pobertovi mimo obraz objeví Pavel Zedníček, proč právě on?
Pavel Zedníček je původem z Valašska. Má specifický, notoricky známý hlas i přednes a dává filmu určitý nadhled a rámec. Aby bylo divákovi od začátku jasné, že je tento filmový příběh myšlený s určitou nadsázkou. V některých filmech je úlohou vypravěče vysvětlovat děj, ale to není náš případ.
Pavel Zedníček hned v úvodu filmu vytváří dojem jakési pohádkovosti, jeho role je stylotvorná. Na konci film zase coby vypravěč tematicky uzavírá a dodává mu určitou tečku.
Jste absolventem FAMU, ale studoval jste film také v Kanadě. Jak k tomu došlo?
Po gymplu jsem se nedostal na FAMU na režii, tak jsem šel na FAMO do Písku, kde jsem ale studoval jenom rok. Hned v prvním ročníku jsem si totiž znovu podal přihlášku na FAMU, tentokrát na katedru kamery, a vzali mě. Těsně předtím, než jsem měl nastoupit na FAMU, jsem ovšem získal možnost odjet na stáž do filmového studia ve Vancouveru, kde jsem měl působit jako asistent produkce. Jenže zrovna v tu dobu, kdy jsem do Kanady přijel, začala herecká stávka a natáčení se zrušilo. Místo stáže jsem tak strávil léto cestováním a u toho jsem začal přemýšlet a googlovat, jaké jsou v Kanadě filmové školy. Dovedl jsem si představit, že by se mi líbilo tam nějakou dobu ještě zůstat. Zjistil jsem ale, že ty školy jsou placené a že to není úplně jednoduché. Pak jsem ale našel školu, kde studium bylo o něco levnější, zkonzultoval jsem to s rodiči, kteří souhlasili, a já se mohl vrátit do Kanady. Na FAMU mi vyšli vstříc a přerušili mi na tu dobu studium.
Jak vás kanadská zkušenost ovlivnila a co vám dala?
Hlavní rozdíl oproti FAMU je, že ve spoustě kanadských a obecně amerických filmových škol nejsou na bakalářském stupni katedry jednotlivých oborů. Všichni dělají všechno, takže se studenti na filmech protočí. Jednou člověk dělá střihače, jednou zvukaře, jednou produkčního, čímž získává zkušenosti z různých profesí, protože záměrem školy je, abyste pak hlavně našli práci, nebo abyste mohli začít na nějaké nižší pozici v oboru, který vás nejvíc baví. Školy se nesnaží vychovávat umělce, ale lidi, kteří jsou schopni pracovat ve filmovém průmyslu. To je poměrně zásadní rozdíl oproti evropským školám. A mně to dalo strašné množství praktických zkušeností.
Takže vlastně i díky tomu jste na Pobertovi mohl pracovat jako režisér, scenárista i kameraman?
Částečně to možná souvisí i s tím, že ve čtrnácti letech, kdy mi rodiče koupili kameru a já začal točit amatérské filmy, jsem neměl nikoho, kdo by mi s tím pomáhal. Nešlo to dělat jinak, než že jsem si to sám natočil jako kameraman, pak stříhal, zvučil… Takže je mi to asi bližší, přirozenější. Vlastně jsem to nikdy nedělal jinak.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Bontonfilm
zdroj: M. Reková, K. Bobková
