Poberta: Režisér Furianta a Pásek z Nagana přináší heistovou komedii z časů covidu (recenze)

Ondřej Hudeček si nejdřív získal Sundance svým krátkometrážním jemným queer dramatem Furiant a následně strhnul svět dravými Páskami z Nagana. S tímhle rozsahem je jasné, že od něj lze čekat ledasco, rozhodně ale něco, co stojí za pozornost. Jeho covidová komedie Poberta si přesto neklade nároky na to stát se národním velkofilmem, tím lépe nám ale může posloužit.

Krok správným směrem

V poslední době jsme v recenzích několikrát opakovali, především v kontrastu se skandinávskou středněproudou produkcí, jak tragický je český deficit kvalitního mainstreamu. Filmy pro masy budou málokdy posouvat obor, když jsou ale realizované s kompetencí, mohou nabídnout příjemný zážitek a kritici oproti obecným představám o elitářství něco takového rádi ocení.

U nás se však k tomu naskytuje šance málokdy – vždyť kdy naposledy se film s návštěvností ve stovkách tisíců setkal s výrazněji kladným přijetím? Vzpomenout jde na Vlny a V síti, jež se však svým společenským rozmachem trochu vymykají tomu, co teď hledáme. Tedy „pouhý“ kvalitní produkt, nikoliv „národní velkofilm“. Skoro to vypadá, že u nás jsou filmy buď dobré, nebo úspěšné. Nebo ani jedno.

Poberta patří k titulům, které by tohle prokletí rády zlomily. Jde de facto o autorský projekt – Ondřej Hudeček je podepsaný pod režií, scénářem, kamerou a střihem. Řadí se však velmi poslušně do žánrových mantinelů české mainstreamové hořkosladké komedie. Jistě je testuje a hledá vlastní cestu, nicméně vždy v jejich rámci.

Král covidu

Lupyn (Matyáš Řezníček) je obyčejný chlápek na moravském zapadákově, o němž se vždycky říkalo, že „roste pro kriminál“. Jak nám vysvětluje hlas vypravěče Pavla Zedníčka, jedná se v tomhle případě o výsledek věčné pravdy „příležitost dělá zloděje“, míněno jen v trochu širším slova smyslu – mladík vyrůstající bez otce a prospektů, který se zaplete se špatnou partou, jen velmi těžko odolá svodům výdělku. Jedna chyba může vést k druhé a z porušování zákona se brzy stává nutnost, pokud mu vymahači dluhů nemají zlámat nohy.

Je to tím smutnější, že Lupyn je v jádru poctivý člověk – ve skutečnosti dost možná poslední poctivý člověk v dědině. Proto je taky jediný, kdo po dopadení krádeže sena nenapráší své kumpány, zatímco oni stejné zábrany necítí. Zbytek party tedy za spolupráci s policií získává za odměnu podmínku, zatímco chudák Lupyn jde bručet.

Ke svému překvapení ale zjišťuje, že ve vězení je nejšťastnější a nejklidnější, co kdy byl. Každý den jídlo na stole, bezpečí, ticho… Jaká škoda, že v důsledku právě probíhajícího covidu se méně závažní vězni jako on propouští. Přichází do světa, který má ještě míň pracovních příležitostí než kdy dřív… a pamatujete si to o příležitosti? Lupyn navíc s hrůzou zjišťuje, že jeho máma (Eva Vrbková) je ve vztahu s připitomělým zkorumpovaným poldou (Václav Neužil), pravou rukou místního gangstera (Stanislav Majer), tyranizujícího celý okres.

Náš hrdina se pokouší začít znovu a poctivě, lidé by ale měli problém nabídnout muklovi práci, i kdyby nějakou měli. Lupyn se tedy nakonec stává tak trochu místním užitečným idiotem, když se usmiřuje s kumpány a vykrádá s nimi na přání majitelů místní podniky, jimž hrozí v důsledku lockdownů zavření, nebo odkoupení Majerovým padouchem. Vybírání pojistek je totiž tím jediným, co drží místní ekonomiku nad vodou. Lupyn je chvíli za hrdinu, brzy ale poznává, že se kolem něj stahuje smyčka. Nad vodou ho drží hlavně snění o Tamaře (Denisa Barešová), kamarádce, ke které vždy něco cítil. Vztah s ní ale nikdy nebude možný, dokud se Lupyn nevysmekne ze spárů policie i podsvětí.

Zásadně nedůležitý

Pokud chceme hledat úspěšného předchůdce Poberty, lze vzpomenout třeba na Jedna ruka netleská, rovněž vyprávění o dobrosrdečném troubovi, který vyvolá pozdvižení, jež dalece přesahuje jeho obzor. Hudeček sice nezachází tak daleko, aby pořádal kanibalské hostiny pořádané Trojanovým Hitlerem,  zobrazuje ale podobnou vykolejenost a nefunkčnost světa, v němž se protagonista nemůže spolehnout na nikoho a na nic – na zkorumpované instituce, na zbabělé přátele, na slabou rodinu a nakonec ani na sebe sama vzhledem ke svým osobním limitacím. Má dobré srdce, ale to se v tomhle světě nakonec jeví spíš jako překážka.

Poberta je méně divná, ale zato ucelenější a lépe formulovaná než Ondříčkova dnes již klasika, jež svého času přilákala do kin půl milionu lidí. Takovým číslům zasadil až na naprosté výjimky konečnou ránu hlavně covid, který je shodou okolností jedním z protagonistů Poberty. Hudeček naštěstí nezlehčuje samotnou nemoc, která i v jeho filmu zabíjí, takže jakkoliv si někdy dělá legraci z některých vládních opatření, rozhodně nemůže být řeč o antivaxerském počinu. Covid se tu na každý pád stává plíživou silou, která přichází a odchází, lockdowny padají a uvolňují se, a spolu s tím se mění i chod Lupynova života – během karantény je hrdinou místních, když bílí jejich sklady, po každém snížení opatření se opět stává černou ovcí, kterou rychle začínají dohánět problémy.

Vzniká tak nápaditý film, který velmi povědomé postavy a postupy oživuje vsunutím covidu, který se stal relativně popkulturně neviditelnou událostí. Během samotné nemoci neměl nikdo příliš velkou chuť ani potřebu se jí věnovat, lidé chtěli myslet na něco jiného. A po zklidnění situace se vzhledem k tomu, jak rychle v dnešním světě těká pozornost, zdálo zbytečné k tématu vracet. Točit film o covidu je tak trochu retro, na které ale ještě neuběhlo dost času. Hudeček dokazuje tenhle prázdný prostor zaplnit, když covid využívá jako prostor k zobrazení nefunkční společnosti i národních nešvarů.

Nemůžeme uhnout k druhému extrému, k němuž se přiřazují některé rané ohlasy, jež potřebují, aby držitel Českého lva a uznání ze Sundance nyní přišel s „důležitým“ a „zásadním“ počinem. Tím ale Poberta v žádném ohledu není. Jistě, v pozadí příběhu najdeme nějaký ten sociální komentář, ale to je v kvalitním světovém mainstreamu spíš standard – i filmy pro masy se snaží o něčem být, alespoň maličko. I kdyby jen proto, že to zostřuje konflikt a drží publikum ve střehu.

Podle Hudečkových vyjadřování i rozhodnutí se ale zdá jasné, že se po úspěchu na Sundance nechce nechat zaškatulkovat podle vzoru Furianta. Tedy poetického a vyhraněného filmu festivalového střihu. Jeho dalším projektem se staly špičkové Pásky z Nagana, čistá zakázka pro oficiální olympijský kanál, která Hudečka redefinovala jako potenciálního talentovaného námezdního režiséra (což bylo ještě v dobách, kdy se queer romance a hokej zdály být na opačných stranách námětového spektra.)

Tohle má být standard

S Pobertou se Hudeček představuje jako režisér otevřených filmů, které dobrovolně hrají podle pravidel. Jsou zaplněné hlasitými karikaturami, kdy většinu postav definuje jedna vlastnost, plus její výrazná stylizace – je legrační sledovat, do jakých póz Hudeček stylizuje populární a trochu okoukané herce jako Neužil a Majer tak, aby působili svěže a živě. Přes veškerý pesimismus a nedůvěru se nakonec Hudeček uchyluje i ke gestům důvěry jak v mezilidské vztahy, tak i v systém. Maličko tím obrušuje hrany vyznění, které by mohlo být o řád ostřejší a palčivější. Zase se ale vracíme k tomu, že Poberta je normální film s normální potřebou happy endu. Hudeček si jistou nepatřičnost a křečovitost tohoto posunu rozhodně uvědomuje, vždyť prostřednictvím Pavla Zedníčka nám říká, že šťastnému konci věřit nemusíme, on ho takový ale chce.

A tím se vracíme tam, kde jsme začali – Poberta je kvalitní mainstream. Film, který nic nikam neposunuje, ale při kompetentním provedení může velmi potěšit. Mohli bychom se tu hnípat v některých detailech. Nažloutlý opar obrazu vypadá trochu lacině a dva akční momenty filmu jsou velmi podivně nastříhané, asi aby se zakryly produkční kompromisy.

Kdyby se pár postav poškrtalo, možná by se dal zbytek ansámblu alespoň maličko rozpracovat, například by bylo hezké, aby jediné dvě ženské postavy před kamerou nepůsobily, jako že po Lupinově odchodu z místnosti přepínají do módu úspory energie, dokud se jediný důvod jejich existence opět nezjeví. Jak bývá u českých filmů typické, všichni jsou tu o stupínek hloupější, než by bylo uvěřitelné a příjemné. I když ale bereme Pobertu jako film, který přebírá řadu neduhů českého filmu, je potřeba uznat, že si s tím dovede poradit a Lupynovo srdíčko nakonec zvládá strhnout i nás. Tohle by měl být kvalitní standard naší tvorby.

foto/video: © Bontonfilm 2026

Poberta
Česko, 2026, 118 min
Premiéra: 5. 3. 2026. Bontonfilm
Režie: Ondřej Hudeček
Scénář: Ondřej Hudeček
Kamera: Ondřej Hudeček
Hudba: Jonatan Pjoni Pastirčák
Hrají: Matyáš Řezníček, Václav Neužil, Stanislav Majer, Denisa Barešová, Lukáš Příkazký, Eva Vrbková, Filip Kaňkovský, Jiří Vyorálek, Anna Prášilová Fialová
Produkce: Tomáš Hrubý
Střih: Ondřej Hudeček
Zvuk: Viktor Ekrt, Viktor Prášil
Scénografie: Stella Šonková
Masky: Gabriela Přibišová
Kostýmy: Helena Tavelová